Psal se rok 1945, když Marie Janů poprvé zamířila do obecné školy v sousedních Košicích. Protože tady byla jen malotřídkou, na druhý stupeň si to již štrádovala do Plané nad Lužnicí.

„V jedenácti letech jsem musela přestoupit do Plané, protože na košické škole byl pouze první stupeň. První a druhá třída se učily společně, děti ze třetího až pátého ročníku seděly v místnosti hned vedle," popisuje Marie Janů svůj vstup do školy.
Dozvuky válečných časů se podle jejích vzpomínek odrazily i na výuce: „Náboženství, které bylo za nás povinné, vyučoval v Košicích farář z Plané nad Lužnicí, který prošel koncentračním táborem. Dlouho tam s námi ale nezůstal," nastínila pamětnice.

Žáci tenkrát neměli skoro žádné pomůcky, ve škole na ně čekala písátka a tabulky: „Písanky jsme v první třídě vůbec neměli. Místo toho jsme se učili psát písátky na břidlicové tabulky s houbičkami," popisuje instrumenty, které si současní školáci umějí jen těžko představit.
„Až později jsme používali k psaní dřevěná pera s násadkami a inkoustem. V každé lavici jsme tak měli skleněné kalamáře," dodává s tím, že z obecné školy se během pár let stala vlivem změny režimu škola národní.
Za jakéhokoliv počasí chodila s ostatními dětmi každý den za vzděláním téměř dva kilometry pěšky.
„Nikde se tenkrát sníh neprohrnoval a z Doubí do Košic vedla jen polní cesta. Když tedy bylo v zimě hodně sněhu, museli jsme se prodírat závějemi, a tak jsme do školy přišli mnohdy úplně promáčení. I přesto jsme si po cestě užili spousty srandy a túra nám alespoň rychle utíkala," uzavřela vyprávění čtyřiasedmdesátiletá pamětnice. 

Kvůli jejímu prášku všichni kýchali

Několika školami prošla Milada Drápalová, která žije v prachatickém domově pro seniory. Když vzpomíná na školní léta, zdobí jí obličej úsměv. Na otázku, zda měla oblíbeného vyučujícího, říká, že ano. A to na „měšťance".
„Já chodila nejdřív do německé obecné školy. Pak jsme nějaký čas chodili do tak zvané židovské školy a pak až do měšťanky. A tady byl pan učitel, kterého jsme měla opravdu ráda. Jeho bratr byl za války dokonce zavřený," říká.
Někteří se tohoto učitele prý dokonce báli. „Já ne, byl spravedlivý. A je pravda, že i po letech, kdykoli jsem ho potkala na ulici, vždycky jsme se zdravili," vzpomíná.

Její třída patřila mezi vzorné, a tak nebylo příliš důvodů trestat. „Žádná rákoska nikde opřená nebyla," dodává.
Jeden školní prohřešek si ale Milada Drápalová přeci jen vybavuje. Dokonce v něm figurovala jako hlavní aktérka. „Měla jsem kýchací prášek 
a vysypala ho na chodbě," směje se. Samozřejmě, že následovalo vyšetřování, kdo má kýchající školu na svědomí.
„Nakonec jsem se k tomu přiznala. Prostě jsem řekla, že jsem to byla já. A protože jsem se přiznala sama, tak z toho nebyl ani žádný trest. Prostě mi to prošlo," popisuje Milada Drápalová, jak jí nakonec trest za prohřešek proti školnímu řádu minul. ⋌

Učitelka provokovala krátkou sukní

Pro někoho jsou učitelé nepřátelé, někdo na ty oblíbené vzpomíná celý život. Dvaasedmdesátiletý Miroslav Bílek z Českých Budějovic měl štěstí, protože měl rád téměř všechny své vyučující. „Vzpomínám na všechny v dobrém, neměl jsem žádného, které bych neměl rád," usmívá se a přiznává, že i tak svého oblíbence měl. „Nejvíce ale vzpomínám na učitele hudební výuky na katechetu. Byl to příjemný mladý muž," popisuje Miroslav Bílek.
Základní školu vychodil na rožnovské osmiletce. „Všichni učitelé tam byli přátelští a měli k nám dobrý přístup," vzpomíná muž, který ocenil i to, že jej na základní škole připravili na život. "Dozvěděl jsem se, co mě čeká a nemine. Na základku vzpomínám velmi rád," říká Miroslav Bílek.

Pikantní vzpomínku má na jednu učitelku, toho času jen o pár let starší než třída Miroslava Bílka. „Provokovali jsme ji, ona zase nás krátkými sukněmi," vypráví s úsměvem a dodává, že i když studoval řemeslo, partu spolužáků měli dobrou. „Taková školní harmonie," přikývne.
Po letech vidí, jak moc se školní systém změnil. „Vnoučata se občas ptají na věci, které jsem já ve škole neměl. Já si pamatuji dobu, kdy se používal lískový proutek," uzavírá s úsměvem.⋌