Obecní kronika vesnice ležící nad Sezimovým Ústím popisuje zmatek, jenž ve vsi po vyhlášení mobilizace zavládl: „Muži patřící k vojně a jejichž ročníky byly povolány do zbraně, vypravovali se ke svým plukům. Většina obyvatelstva pobíhala se stísněným neb uplakaným pohledem."
close
zoom_in
Z Radimovic bylo vysláno na frontu 28 mužů, devět z nich padlo na bojišti nebo v zajetí, dva zemřeli po návratu z války. Do legií se přihlásili čtyři muži. Čísla však těžko vystihují útrapy války, konkrétní lidské příběhy nesou stopu rodinné i obecní historie, jejich emoce.
Radimovický kronikář Josef Punčochář dále vypravuje: „Nebylo potom žádnou vzácností, sešel-li se ve frontě osmnáctiletý syn se svým padesátiletým otcem, který povolán byl dříve."
Jeho slova dnes doplňují potomci přímých účastníků první světové války, které se říkalo Velká. Například Ludmila Kvasničková nemůže zapomenout, jak její kmotr a strýček ukazoval rány, jež na válečném poli utržil.
„Nastoupil tehdy do války matčin otec i bratr, vzpomínali na to, jak v Rusku neuměli postavit ani mlýn a mleli mouku na žernovech," vypráví Ludmila Kvasničková.
Rodina Mládkova, z níž pocházel otec Jan i syn Josef, měla štěstí, oba její členové se vrátili ze zajetí domů.
Smutno však bylo u Marunů. Plány generálů a rozestavení pluků zapříčinily, že se Josef vydal na italskou frontu a bratr Antonín na východ. Ze čtyř dětí jedné matky dvě obětovaly život za císaře pána a jeho rodinu. Josefovi se stal osudným šrapnel, zákeřná zbraň nesoucí v hlavici kuličky nebo ostré úlomky. Později byl nahrazen granáty.
close
zoom_in
Fotografii Josefova bratra Antonína nám ukázal Zdeněk Hnojna. V rodině někdejšího radimovického starosty jsou vzpomínky na příbuzné dosud živé. Zdeněk Hnojna přemítá nad datem vzniku dosud uchovávané fotografie: „Musela vzniknout již někdy ve válce, protože strýc má uniformu," tipuje.
Antonín Maruna posílal rodině dopisy z ruského zajetí. Všichni doufali, že se nakonec vrátí domů. Jenže dějiny Marunovým nepřály. Jména Josefa a Antonína Maruny jsou na památku vepsány na desce, jež byla na obecním úřadě odhalena teprve nedávno. Protože se Josef ještě stihl oženit do Tábora, najdeme jeho jméno i na pomníku před táborským gymnáziem.
Ve válce bojoval i otec pana Hnojny, kterého odvedli k závěru války jako devatenáctiletého hocha. Byl ale raněn, tak se se svojí rodinou mohl opět šťastně shledat.
Richard Vlasák
