Projet vozíčkem mezi zdí a popelnicí? Nalít si šálek kávy se zavázanýma očima? Vžít se alespoň na chviličku do života lidí s handicapem mohli návštěvníci sobotního rolničkového jarmarku v Soběslavi. Sondu do každodenních strastí spoluobčanů s postižením zorganizovalo občanské sdružení I MY a vyzvalo příchozí: Zkusme to spolu.
„Je to pěkná makačka. Vůbec jsem si to nedokázala představit,“ sdělila své dojmy Eva Janatová ze soběslavské Rolničky poté, co si vyzkoušela jízdu na vozíčku. Kromě slalomu nebo jízdy také podjela překážku a zdolala obrubník.
I zdánlivé maličkosti mohou našim spoluobčanům s postižením pěkně znepříjemnit život. O tom ví rozhodně své mistryně České republiky v monoski Lucie Jonová. Jejím úkolem je odhalovat úskalí, která v různých městech číhají na vozíčkáře. Poznatky budou zužitkovány ve speciálním průvodci, který bude lidem s postižením sloužit jako návod, kam a za jakých podmínek se vydat a na co se musí při svých cestách připravit.


Kuriozity a pasti
„Soběslav mám docela zmapovanou. Bohužel musím říct, že podmínky bezbariérovosti zatím příliš nesplňuje,“ zhodnotila Jonová. Všechny objekty na tom ale tak zle nejsou. Bufet na náměstí se může bezbariérovou toaletou pochlubit už mnoho let. Zato na městském úřadu nebo úřadu práce potkalo Jonovou několik kuriozit.
„Městský úřad má sice bezbariérový výtah, ale toalety už tam nenajdete a kanceláře dělí od chodby centimetrový prážek. Takže se vozíčkář dostane do patra, ale před sídlem úředníka zůstane stát, dokud mu někdo nepomůže,“ říká Jonová. Úřad práce má zase nevhodnou a ztěžka uchopitelnou kliku na dveřích, na městské poliklinice pro změnu výtah pro vozíčkáře nefunguje po celou dobu služby pohotovosti.


O bílé holi
Jan Chabr ze Soběslavi si zase vyzkoušel na pár minut tmavomodrý svět. S páskou přes oči si zkusil ranní oblékání, nalití šálku čaje, chůzi se slepeckou holí a také „člověče nezlob se“. „Teď teprve budu moci zrakově postižené lépe pochopit. Nejtěžší snad byly ty společenské hry,“ řekl Jan Chabr. U stanoviště s bílou holí bylo živo a dobrovolné asistentky měly plné ruce práce s těmi, kteří si aspoň na chviličku chtěli zkusit život ve tmě.