Je to doklad toho, že když delší dobu vládne mír, úředníci vymýšlejí nařízení a vyhlášky, které by jim za ztížených okolností nepřišly na mysl. Vždyť jakou účinnost by mělo v případě požáru vyvěšovat červený prapor? Za dne má každý dost svých starostí a málokoho napadne dívat se, co je pověšené na věži. A v noci tam zavěšovat lucernu? Kdo její světlo uvidí, když lidé spí?

Hlásného si přece obec platí, aby hlásil. Až do 6. října 1755 stačilo, aby v případě požáru prostě zařval: Hoří! Nicméně úředníci občas potřebují ukázat, že něco dělají, a proto vymysleli nové nařízení. Pravda je, že byli důslední. Pochopili, že aby mohl hlásný vyvěsit prapor nebo lucernu, musí tyhle věci mít. Co když je nemá? Nařízení tedy opatřili dodatkem: „Jestli praporec nemá, má se udělat."
Starý záznam zprostředkovaně přináší i hlásného odpověď: „Praporec hned od tý vojny že nejni a lucernu že nemá; aby se takové dalo udělati."

Tou vojnou hlásný myslel rok 1744, kdy pruský král Fridrich II. vtrhl do českých zemí a došel až k Táboru, který se mu vzdal, a pak město od Prusů osvobozovali císařští vojáci. Chudák hlásný netušil, že se vojna příští rok rozpoutá znovu. A že v ní budou Prusové zase hrát roli. Válka začala v září 1756 a vešla do dějin pod názvem sedmiletá válka.

Sedmiletá válka

Tábor se na ni připravoval. Zápis z 26. dubna říká: „Páni starší obecní s Petelkou zedníkem a panem berníkem mají kolem města šance postavit." Těžko si představit, jak opevnění stavějí právě páni starší obecní vlastnoručně, ale taková už byla doba – prostí dělníci, kteří skutečně přiložili ruku k dílu, se do zápisu nedostali.
Asi půjde do tuhého, protože přichází nařízení „shora", že pět augustiniánských konventů v Čechách má půjčit čtyři až pět tisíc zlatých stavům na válečnou podporu. Nato vychází císařský mandát, že pokud se bude chtít císařské vojsko ubytovat i na zámcích vrchnosti nebo v řádových domech, musí se jim vyhovět.

V roce 1757 opravdu do tuhého přišlo. Šestého května se u Prahy utkává vojsko pruského krále Fridricha II. s vojskem Karla Lotrinského. V Čechách se té bitvě říká bitva u Štěrbohol. Krvavá řež. Pražané utíkají z města a za zády jim bouchají pruské bomby. Zoufalí lidé se chtějí spasit útěkem. Míří na Tábor. Spoléhají na jeho staré tlusté zdi z dob husitů a snad i na to nové opevnění z rukou Petelky zedníka.

Pražané se opravdu schovají v Táboře. Brzy se však do města dostane hrozná zpráva. Pruský král nezapomněl Táborákům, že před lety nechávali mrtvé pruské zajatce zahrabávat za hradbami jako psy. A taky nezapomněl, že Táboráky nikdo nepotrestal. Potrestá je sám. Chce vypálit Tábor. Co kdo v té chvíli dělal v Táboře, nevíme, ale jisté je, že místní hlásný si dobře hlídal prapor a lucernu, aby o ně kvůli Prusům zase nepřišel.

Autor: Josef Musil