VYBRAT REGION
Zavřít mapu

„ Proti totalitě bych šel znovu. A líp “

Tábor – Potkat v posádkovém městě Táboře důstojníka v důchodu není nic těžkého. Mezi nimi však chodí bělovlasý pán, kterého s těmi zmíněnými spo-juje pouze věk a bydliště ve stejném městě.

1.3.2014
SDÍLEJ:

ZA SVOBODU A DEMOKRACII.  Miroslav Růžička se už jako student rozhodl bojovat proti totalitě. Dlouho za to nesl následky. Foto: Josef Musil

Zatímco oni sloužili vládě jedné strany a připravovali vojáky na boj s nepřítelem, on se rozhodl pro roli jejich ne-přítele už jako student. Zatím-co oni postupovali v kariérním žebříčku, on sklízel trpké plody jejich odvety. Miroslav Růžička, předseda Konfederace politických vězňů v Tábo-ře. Narozen 24. prosince 1929.

Představte si, že by za vámi přišel Gustáv Husák a řekl: „Vy zastupujete klub politických väzňov a ja som tiež bol v pätdesiatych rokoch politický väzeň a trpel som. Chcem medzi vás vstúpiť." Co byste mu na to odpověděl?
Že ho mezi nás nevezmu. Vždyť byl jedním z původců toho, že tady komunistická diktatura mohla existovat. A že tenkrát si dělali komunisti čistky mezi sebou a lidi i popravovali, aby je po smrti rehabilitovali, to je přece pro normálně myslícího člověka nepřijatelné. 


kdyby namítl, že to myslel dobře pro blaho společnosti?
Už naši legionáři by mu řekli, jak to v Rusku skutečně bylo. Je ale pravda, že pak po druhé světové válce byla doba složitá. Většina obyčejných lidí si opravdu nedokázala představit, jak dalekosáhlé následky přijdou, když komunisti získají moc. Byli vděční, že nás osvobodil Sovětský svaz a mnozí si ho upřímně idealizovali. Jenomže i já coby devatenáctiletý student jsem v osmačtyřicátém měl dostatečné informace, abych věděl, že vláda komunistů bude pro národ zhouba. Zvlášť když ty naše komunisty budou dirigovat Sověti.

Jak jste se k těm informacím dostal?
Stačilo dobře poslouchat. Před únorem 1948 jste ještě nemusel mít strach mluvit. Jaký je komunismus v praxi, nám říkali lidé, kteří byli v zahraničí. A taky naši učitelé. Tehdy jsem bydlel v Praze a chodil na obchodní školu. Někteří učitelé se o politickou situaci nestarali, ale jiní, hlavně ti starší, nám vysvětlovali, jak to v Sovětském svazu chodí. Nechtěli, aby se totéž stalo u nás. Od nich myslím vzešel popud, aby-chom 25. února šli manifestovat na podporu prezidenta Beneše. Aby neabdikoval a demokracie pokračovala.

Kde jste se shromáždili?
Na Újezdě. Odtud jsme se vydali směrem do Nerudovky. Veliká masa lidí, ulice zaplněné. Chtěli jsme dojít až k Pražskému hradu a tam podpořit prezidenta Beneše. Najednou se ozvala střelba. Milicionáři. Když jsem šel Hellichovou ulicí, ucítil jsem bolest v levém boku. Postřelili mě. Kamarádi mě chytili a odvedli na tramvaj. Dojeli jsme do motolské nemocnice, tam mi lékař vyndal kulku z těla, ošetřil mě a obratem poslal domů. Nic o tom nepsal.

To už se tedy lidé začali bát?
Ano. Demokracie skončila. Ještě ten den Gottwald dosáhl svého. Kdyby lékař napsal, že mě postřelili při studentském pochodu, brzy by si pro mě přišli policajti.

V tu chvíli se s novými poměry začali smiřovat i odpůrci…
Ale já ne. A zrovna tak spolužáci, se kterými jsem byl na demonstraci. Někteří začali přinášet letáky. „Nepusťte demokracii z rukou!" vyzývaly texty. Pak 10. března zavraždili Jana Masaryka. Dokonce jsme na jeho památku společně napsali báseň.

Vzpomenete si ještě na ni?
Jistě. „Proč jste mne zabili, ptám se vás? Je to snad proto, že národ chtěl žít? Nebo snad proto, že mluvil jsem více, než v svobodném státě jsem měl? Proč jste to neřekli, a já bych neumřel. Proč vyrvali jste moje zbraně? To byla slova a úsměvy jen, s nimiž jsem v boji vyhrával a říkal: Zase vyhrajem. Proč moje hlava klesnout měla, když jsem ji vztyčoval? Je to snad proto, že jsem byl synem české země, kterou jsem tolik miloval? Nyní jsem tady, po boku táty, v té naší české zemi. Škoda jen, lide, lide můj český, že z této země návratu není. Nemohu vrátit se, vlasti má drahá, zvednout tvou pokořenou tvář, na Hradě vztyčit vlajku Benešovu a ve smích proměnit tvůj tichý pláč. Hřbitovní ticho má slova drtí, musím již končit otázky svoje. Neslyším nic, a přeci se mi zdá, jak táta vedle mne oddychuje. Cítím, jak hladí mou skleslou hlavu a slyším jeho hlas: Neboj se, synku, vždyť bude dobře a bude zas." Tahle báseň putovala po celé Praze.

Co kdybyste mezi sebou měli udavače?
Riskovali jsme to. Na jaře devětačtyřicátého se ke mně přitočil jeden známý, člen národně socialistické strany, a pošeptal: „Mirku, jsi v nebezpečí. Buď v tolik a tolik hodin v pasáži Koruna. Šoupneme tě za hranice."

Nemohla to být provokace?
Ne, byl spolehlivý, taky roznášel letáky. Když jsem ve stanovený čas přišel do pasáže, čekali tam na mě. Dva nebo tři lidé, už nevím přesně. Znal jsem je, důvěřoval jsem jim. Odešli jsme na Hlavní nádraží a jeli na Mariánské Lázně. Doma jsem raději nic neřekl.

S jakým pocitem jste odcházel bez rozloučení?
S pocitem, že budu zvenčí pomáhat svojí vlasti. Vystoupili jsme ve Velké Hleďsebi a pěšky jsme šli do obce Tři Sekery, pak lesem. Venku jsme přečkali noc a ráno jsme pře-stoupili státní hranici. Vyšli jsme v Německu u Tischen-reuthu. Tam jsme se přihlásili a odtud nás dirigovali do uprchlického tábora v Ambergu.

Přinesl jste si s sebou něco z Československa?
Jen kapesník v kapse. Ale v hlavě jasný cíl. Dostat se do nějaké organizace, která by pomohla naší republice vrátit demokracii. V lágru bylo agentů jako much a důkladně mě prověřovali. Když poznali, že nejsem komunistický špion, dostal jsem nové doklady.

A teď najít tu organizaci…
Inspirace přišla brzy. Agenti tam verbovali do cizinecké legie. Ano, vstoupím do ní! Ujal se mě agent, Čech. Shodou okolností jsem ho znal od vidění; bydlíval v Palackého ulici na Smíchově. Dojeli jsme spolu do tábora v Landau. Tam jsme nějaký čas čekali. Ubytování bylo na hodně dobré úrovni. Pak jsme odjeli do odvodního střediska Kehl – Auenheim  na  německo- -francouzské hranici. Lékař mě prohlédl a…

Přijali vás?
Ne. Štěstí? Smůla? Kdo ví. Byl jsem moc hubený a ještě mi nebylo jednadvacet, což byla ve Francii plnoletost. Vystavili mi bumážku takovou a jel jsem do Rastattu. Sídlil tam emigrační úřad pro Francii, protože to tehdy bylo ve francouzské zóně. Nabídli mi, že můžu emigrovat do Francie. Dokonce by mi tam našli zaměstnání a ubytování. Takový dík mi vyjádřili už jen za to, že jsem se chtěl službou v cizinecké legii obětovat pro svoji vlast.

Využil jste té velkorysosti?
Zdvořile jsem odmítl. Toužil jsem přece něco dělat proti komunismu v Československu, a ne být někde schovaný. Potkal jsem tam mladíka, kterého do legie nevzali ze stejných důvodů jako mě. Nějaký Diviš. Sdílel moje názory. Začali jsme v Německu hledat cestu, jak svoje poslání naplnit. V Karlsruhe jsme se dostali k agentovi od CIC. Prověřil si nás a my mu chtěli ukázat, že něco dokážeme. Půjdeme zpátky do Československa. Na vlastní pěst.

Vždyť jste tam byli na černé listině!
Právě proto. A budeme odtud převádět další lidi, kterým hrozí nebezpečí. Šli jsme k Československu přes Regensburg. Hranice v těch místech sice byla hlídaná, ale ještě ne tak ostře a nám přálo štěstí. Brzy nás mělo opustit.

Po jak dlouhé době jste se vrátili z ciziny?
Bylo léto, takže přibližně po čtvrtroce. Nabrali jsme směr Česká Kubice. A právě u ní se to stalo. Vyšli jsme z lesa a přecházeli přes louku do dalšího lesa. Zrovna tam hlídkovali pomocníci Sboru národní bezpečnosti. My jsme je přehlídli. Oni nás ne. „Stůj, ruce vzhůru!" A už na nás mířili.

Kolik jich bylo?
Myslím, že tři. Odvedli nás do Kubice na strážnici. Tam se stala neuvěřitelná věc. Mezi policajty byli člověk, který nám fandil. Bezpečnost ještě nestačila vyměnit všechny příslušníky za kované komunisty. Tenhle člověk zjistil, že u sebe máme letáky. Než pro nás přijeli další policajti, on ty letáky zničil. A my jeli do Domažlic, rovnou do basy.

Co na to asi říkal onen agent CIC, když jste se nevrátili…
Dozvěděl se to. A zařídil pomoc. Buď  on nebo nějaký jiný agent. V domažlické base pro  ně  pracovala  spojka. Ospalá sobota, stráže neměly hotovost, a najednou se objeví bachař. „Pojď, půjdeš k doktorovi."  Odvedl  mě  do  domažlické nemocnice a tam primář, jmenoval se Němec, povídá: „Okamžitě na operaci. Slepé střevo."

Vyoperoval vám ho?
Dodnes nevím. Ale břicho jsem měl rozříznuté. Primář mi prozradil, že až mě dají dohromady, pomůžou mi zpátky do zahraničí. Jenomže druhý den se tam objevil lapiduch, hlídač komunistický. A ten měl se mnou taky svoje plány. Ležím, a najednou cvak – a už jsem měl ruku klepetem přidělanou k pelesti. Odpoutával mě jenom, když jsem musel jít na záchod, ale to šel se mnou, a když mě přivedl na lůžko, znovu cvak. Ale přesto mě tam primář držel snad šest neděl. Doufal, že se jim to nějak povede. Jenže hlídač mě nespustil z očí. Zato já jsem poznal, že už v Československu existuje odboj.

Kam vás pak odvezli?
Eskortou do Plzně do kriminálu. Tam přišli estébáci a výslechy natvrdo. Mlácení, psychické trýznění. Dalo se to vydržet. Jiní to měli mnohem horší. V porovnání s nimi jsem pro ty estébáky byl asi malá ryba. Nakonec mi soud napařil dva roky vězení.

Jaký to byl pocit vyjít z vězení v době, kdy padaly rozsudky smrti?
V tom směru to pro mě bylo dobré, ale hned jsem pochopil, že moje vězení v různých formách bude pokračovat pořád. Už před věznicí na mě čekali estébáci a znovu mě sbalili. Odvedli mě na plzeňskou StB. Ta byla vyhlášená. Hučeli do mě, abych s nimi spolupracoval. Abych mluvil s lidmi a nachytal je na protistátní věci. Odmítl jsem. A tak mě odvezli do Prahy. Ale ne domů. Do Bartolomějské na čtyřku. A tam zasedala komise, která rozdělovala lidi do pracovních táborů. Bez rozsudku. Mně určili rok v lágru, prý na převýchovu. Práce v hutích. A pak k odvodu na vojnu, jenomže k PTP.

A zakázali vám Prahu. Další úseky vašeho života popsal spisovatel Hynek Klimek v článku „Varování vězně komunismu". Dokud byli komunisté u moci, měl jste to nezáviděníhodné a vlastně jste v takové situaci prožil celý takzvaně aktivní život. Povězte mi, kdybyste měl zážitky a zkušenosti, jaké máte dnes,  šel  byste  do  odboje v osmačtyřicátém znovu?
Šel. Jen bych to udělal líp. Postavit se totalitě má smysl. Jakékoliv totalitě. Na mě prostě vyšla ta komunistická. O tom, že nemám čeho litovat, mě přesvědčil samotný Tábor, kde se už po tolika letech považuji za rodilého. Starosta Jiří Fišer mi 15. září 2012 udělil Cenu města. Téhle ceny si vážím nejvíc. Schválilo ji celé politické spektrum zastupitelstva. Ani zástupce komunistů nebyl proti. Přečtěte si, za co mi ji dali.

„…za  jeho  aktivní  činnost v Konfederaci politických vězňů a jeho podíl na budování mladé demokracie po roce 1989 na Táborsku, za jeho zásluhy o naši svobodu."
A já bych to zakončil básní, kterou napsal politický vězeň Jiří Herzinger. „Ve jménu těch, co z šibenic volali prokletí, / ve jménu dětí, matek, žen – nevinných obětí, / ve jménu těch, co u hranic zastřeleni byli, / ve jménu těch, co z vězení se zpátky nevrátili, / ve jménu těch, co otroky bratrů svých se stali, / a přesto za jidášský groš svou čest neprodali. / Ve jménu lásky, života, pravdy a lidských práv, / ve jménu psanců – tuláků bloudících v cizinách, / ve jménu těch, co žili věk za branami pekel, / ve jménu všech já biblické píši: MENE TEKEL!"

Josef Musil

Autor: Redakce

1.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Při střetu dvou aut na Strakonicku zemřel jeden z řidičů

V ZVVZ vyrobili učni betlém pro Písek.
4

V ZVVZ vyrobili učni betlém pro Písek

Soběslav žije Kreativem, další místa Táborska zábavou všeho druhu

Táborsko – V táborském regionu bude také o posledním listopadovém víkendu. A ti, co nechtějí jen tak sedět doma, mají rozhodně z čeho vybírat.

OBRAZEM: Jubileum. Paní Marie Kašková slaví sto let

Jindřichův Hradec/VIDEO/ - V pátek dopoledne vyrazili zástupci vedení města s gratulacemi za jubilantkou Marií Kaškovou.

AKTUALIZOVÁNO

Nehoda dvou vozidel blokuje dálnici D3

České Budějovice - K dopravní nehodě dvou osobních vozidel došlo v pátek krátce po půl druhé na dálnici D3 v úseku České Budějovice - Veselí nad Lužnicí.

Gymnastky Spartaku MAS vybojovaly přeborové medaile i postup na republiku

Sezimovo Ústí – Přebor družstev Jihočeského kraje a kraje Vysočina ve sportovní gymnastice ženských složek uložil do sbírky Spartaku MAS Sezimovo Ústí řadu výtečných úspěchů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT