Hurá, várky dostávají zelenou! Bohužel za sud uvařeného piva se platí deset zlatých; zrovna stoupla cena ječmene. Okořeňme si tu nepříznivou zprávu štipcem rozpustilého člověčenství, jak ho uvádějí zápisy z onoho roku: „Dorota Leydova a Eva Müllerova se v pivovaře popraly, a jsou proto přísně napomenuté. – U Kozelskejch byly přes půlnoc povyky; má se šenkýřka do arestu vzíti." Táboračky těch časů byly věru z divokého těsta.

Divoké to bylo i mezi muži. A jelikož se jednalo o ctěné muže, neprali se jako tamty doroty. Nýbrž udávali se. Začal s tím kasír František Augustin Tobiáš. Měl dbát, aby v pivovaře bylo v zásobě dost chmele na vaření. Již předchozího roku, 1706, mu obec vynadala, že „špatně svou službu vyhlíží, a když vařiti má, teprve po drobtích a to lecjakejs shledává". Přes úřad podkomořího mu nařídili, aby měl vždycky dostatečnou zásobu chmele i ječmene. A bude měsíc co měsíc chodit kontrolovat spilku a sepisovat hlášení. Takzvané „cedule měsíčné".

Na oplátku

Tobiášovo ego značně utrpělo. I oplatil to městským radním stejně. Referoval královské komisi, že radní špatně hospodaří a že to vůbec nejsou lidé na svých místech. Mezitím už se začal psát rok 1707.
Když se to táborští radní dozvěděli, obrátili tutéž minci. Stěžovali si královské komisi znovu na Tobiáše, že má ve všem nepořádek, a tedy nikoliv páni radní, nýbrž kasír Tobiáš není člověk na svém místě. Připojili, že jim vadí, jaké lstivé a nepravdivé udání na ně podal. A dále ho opravdu v té funkci nechtějí. Nehledě na to, že pět pánů už prohlásilo, že Tobiáš nesmí překročit práh pivovaru.

Rok ve funkci

Takové eso neměl kasír čím přebít. Odstoupil z funkce. „Ať jde za mě třeba ten váš Ludvík Hubatius. Jsem zvědav, jak vám dlouho vydrží!"

Páni tedy zvolili pána Ludvíka Hubatiuse. A ten jim s tou funkcí seknul hned po roce. Tobiáš si musel spokojeně mnout ruce, jak se to v městské radě pěkně sype. Kdyby tak rychtáře chtěl někdo odstranit, to by bylo ještě lepší, přece všechny ty křivdy proti Tobiášovi se děly s jeho požehnáním. A tu Tobiáše poslechl nějaký notně poťouchlý anděl.
Do rychtáře se náhle opřel měšťan Martin Smíšek. Před celou obecní radou řekl, že „pan císařský rychtář obec podvedl, když pravil, že každý rok z vejdělkův těch kontribučních várek každý měšťan nějaký užitek participirovati bude; že dosavade nic nedostali, že by k těm várkám byli nesvolili".
Rychtář podvodníkem. Bomba! Městskou radu pohltil úžas.

První se vzpamatoval rychtář. Prohlásil, že takhle opovážlivě proti němu nikdo bouřit nebude. A že hned pojede přímo do Prahy a tam si na Smíška bude stěžovat na „vysoce slavné místodržické kanceláři české". A než se z té Prahy vrátí, Smíšek bude bručet ve vězení. Pánové, šoupněte ho tam! Nó, pánové byli tak jako vcelku pro, zvlášť když před nimi hřímala hlava pomazaná, ovšem na druhou stranu i jim dělalo dobře, že někdo našel odvahu natřít to přímo rychtářovi. Rada se poradila a pak větší část členů poprosila rychtáře, ať to radši zahraje do outu. A on – to udělal.

Josef Musil