Jak jste se k vorařství dostal?
To je dlouhá historie. U nás se to svým způsobem dědilo. Prvním vorařem byl můj pradědeček Jan Husa , který se narodil někdy kolem roku 1835. Narodil se v Údraži, asi čtyři kilometry od Albrechtic nad Vltavou, kam se později také přestěhoval. No a právě pradědeček šel na plavbu a složil také zkoušky na pozici vrátného. Na voru stál vždy vlevo. Byl dokonce mezinárodním vrátným a faktorem. Řídil všechny práce na voru, to znamená, že měl pod sebou plno vrátných a měl zodpovědnost třeba za čtyři nebo pět pramenů najednou, které v té době patřily různým firmám. Většinou patřily Židům. Pramen znamená spojení několika vorů za sebou. Mně se to líbilo, tak jsem se stal vorařem taky.

Kdo to vlastně byl ten faktor?
V podstatě se jednalo o zástupce firmy, který disponoval jejími penězi a mohl za ně nakupovat zboží. Leckterý faktor měl na starosti i koně a z lesa vozil dříví na vazišťata, jak se zastarale říkalo splazu. To bylo místo u řeky, kam se svážely nebo snášely klády a kde se z nich potom vytvářely vory nebo kde se připlavené vory převazovaly do větších. Dá se říct, že faktoři byli dost bohatí a rádi proto hráli karty. Jenže peníze nepřinášely jen potěšení. Můj pradědeček kvůli nim přišel o život.

Opravdu? A věděl byste, jak se to stalo, nebo co bylo důvodem?
Roku 1871 připlul se svými plavci do Chuchle. A kdo to zná, tak ví, že z Chuchle prameny plavou k Praze náramně pomalu. No a řízením voru pověřil vrátné a ty to zase předali plavcům, protože obchodníci, jak známo, obvykle pluli ve třech. V hospodě svým kolegům říkal, že jim dá všechny peníze, které má u sebe. Jenže tohle zaslechl i člověk, který tam v tu dobu taky seděl a z hospody se nenápadně ztratil. Pradědeček se s ostatními členy voru domluvil, že půjde dříve, že musí v Podskalí ještě odevzdat dokumenty od dřeva té firmě, která si to od nich vyžádala.
A tak vyrazil brzy ráno, ovšem už jen s vlastními penězi, což ten člověk nevěděl.

Takže si myslel, že má stále
u sebe všechny peníze?
Přesně tak. Tenkrát se tam chodilo jedině pěšky pěšinou. Někdo ho pak zabil nedaleko kostela svatého Jana Křtitele. Jenže mu vzal jenom jeho peníze. Prababička ho tam poté nechala pohřbít, aby pořád viděl na řeku.

Tak jako symbolicky, že?
Právě, symbolicky. U toho kostelíka býval malý hřbitov, tak tam je pohřbený můj pradědeček.

A kdo pak v tomto řemeslu pokračoval?
Byl to jeho nejstarší syn František, můj děda. Pradědeček vzal jednou na plavbu nějakého Hronka z Kozína a udělal z něj výborného vrátného a znalce řek. No a Hronek zase na oplátku, když pradědeček zemřel, to stejné umožnil i Františkovi. Často pluli z Lužnice od Pilaře, protože tam bylo tehdy množství polomů, s vorem ale pluli třeba i na Vltavě z Vyššího Brodu. Děda i praděda měl papíry na všechny řeky v Čechách, to znamená na Lužnici, Nežárku, Malši či Otavu a v jeho sbírce nechyběl ani mezinárodní, který platil na Labe až do Hamburku. Otec už měl pak velkoobchod s dřevem.

Chápu správně, že ty papíry, to bylo něco jako řidičský průkaz ?
V podstatě ano. V roce 1894 vyšel tzv. plavební zákon, tedy vodní zákon, abych to řekl úplně přesně. A ten nařizoval, že všichni vedoucí pramenů musí mít vrátenské zkoušky. Do roku 1894 toto oprávnění získali na lesní správě. Jenže u obchodníků, tedy zástupců firmy, to na lesní správě nešlo. Tam vrátného určoval majitel dřeva. Dá se říct, že všichni vrátní řeku dokonale znali, praxi měli opravdu vynikající, tak jim také komisaři ledacos tolerovali. Myslím, že třeba nemuseli dokonale vědět nějaké technické znalosti či údaje.

Kontroloval někdo, jestli voraři, kteří zrovna plují po řece, toto oprávnění mají u sebe?
Jistě. O to se staraly poříční správy. Pokud někoho přistihly, že nemá vrátenské zkoušky, nebo to potvrzení nemá u sebe, tak rozdávaly pokuty. To je jasné. Tak to bylo vždycky. Poříčních bylo opravdu hodně. A kolik bylo třeba jejich stanic, než se doplulo do Prahy, to se nedá ani spočítat. Poříční ale neměl jednoduchou práci. Musel znát každého vrátného a samozřejmě dokonale všechny zákony.

Jak tak pozoruji, vám se výraz vorař moc nelíbí, je to pravda?
Trochu ano. Já vám to vysvětlím. Pramen je několik spojených vorů dohromady a vor, jak z toho už vyplývá, je jen ta jedna část. Proto se těm, kteří pluli na pramenu, říkalo prameňáci. Dneska už slyšíme jen voraři, ale to je výraz umělý a používá se už od konce 18. století. Řekl bych, že je to spíš výraz literární. Správně bych je označil za prameňáky či plavce.

Když se ještě vrátím k vašemu otci, ten se nevyučil vorařem?
Překvapivě se nejdříve vyučil ševcem a teprve poté udělal zkoušky a stal se vorařem. Děda totiž nechtěl, aby se plavil po voru, protože je to těžká práce. Hezké je to jen ve chvíli, kdy svítí sluníčko a voda teče. Ale postavit vor trvá někdy i tři nebo čtyři dny. Navíc, na voru se jezdilo, i když byla třeba bouřka. Nedalo se z něj lehce vystoupit a říct, že to dojedeme druhý den, nebo až se vyčasí. To prostě nešlo.

Švec si vydělal více než vorař?
Právě že ne. Když se otec vyučil, chtěl, aby mu mistr přidal peníze. Jenže mistr byl proti, a tak otec zjistil, že si jako obuvník moc nevydělá. Pak pracoval na silnici za sedm korun denně. Ale pozor, jenom tři dny v týdnu. Pak tam nastupoval jiný dělník. Mistr chtěl, aby se uživilo co nejvíce lidí. To víte, tenkrát byla bída.

Kdy se dostal k obchodování?
To si takhle jednou řekl, že jeho otec a děda to dotáhli vysoko, tak co by to nedotáhl taky. Ve dvaadvaceti letech už se stal vorařem, takže měl cestu otevřenou a tudíž si myslel, že se bohatým obchodníkem stane rychle. Na své podnikání si půjčil od tety tři tisíce, to byly tehdy peníze. No, ale ty rychle v obchodě prodělal. Magnáti, kteří obchodovali, mezi sebe žádného nováčka nepustili.

Rozumím. Byl to konkurent.
Přesně tak. Byl pro ně konkurence, na druhou stranu se jí velcí obchodníci uměli rychle zbavit. Můj otec mi to nejednou vyprávěl.

A jak tedy?
Jednou, myslím, že to bylo kolem roku 1932, připlul se dvěma kamarády do Prahy a zašli do smíchovské hospody, kde se scházeli většinou plavci. To byla doba největší krize. No a přemýšlel, jak jim zaplatí, když všechny peníze, které měl z prodeje dřeva, už utratil. Navíc moc nevydělal, protože musel jít kvůli velkoobchodníkům s cenou dolů. Prostě ho, jak se lidově říká, umáčkli, a z podnikání byl takřka vyražený. Jenže pak měl štěstí, potkal se s předsedou velkoobchodního sdružení pražského Ladislavem Hudečkem. A víte, co mu poradil?

Vůbec netuším, povídejte.
Řekl mu: „My máme obsazené Orlické Hory, Jizerské Hory, Krkonoše i Krušné Hory, ale nemáme nikoho na Šumavě. Hlavně nám jde o plavbu a ty v ní máš zkušenosti." Jenže také to mělo svou podmínku. Otec musel v Týně nad Vltavou odhlásit živnost a stal se jejich zaměstnancem. Dostal pěknou novou uniformu s označením Dřevoprůmyslová akciová společnost Praha a navíc disponoval ohromnými penězi firmy. Takže vlastně otec zúročil to, že znal hajné, revírníky i lesníky. Za pět let si otec vydělal tolik peněz, že pomalu nevěděl, kam všechny investovat. Nakonec měl až do roku 1948 velkoobchod.

Ještě jste mi vlastně neřekl, kdy jste se na vodu dostal vy?
Já jsem poprvé vyjel v šesti letech. Na vodu mě tehdy vzal strýc, otec měl plno starostí s obchodováním.

Opravdu? Já myslela, že to byl váš otec, který vás přivedl k vorařině.
Strejda Josef se nebál. Jak to vzniklo … My jako děti, když se válely klády na vory, tak jsme po těch kládách běhaly. A měly jsme radost, jak se to pod námi točí ,když jsme nespadly do té řeky. No a takhle jsme jednou blbly a strejda tam zrovna pracoval vepředu u vesel a já mu z ničeho nic řekl: „Strejdo, proč mě taky nevezmeš někdy s sebou do Prahy?" Pořád si na ten den pamatuji, jako by to bylo včera. Přitom jsem byl malý kluk. A on mi odpověděl: „Jestlipak umíš vůbec plavat." Tak jsem mu řekl, že samozřejmě, že už v šesti letech dovedu přeplavat celou řeku. Asi chtěl mít jistotu, jestli mu nelžu, tak přinesl šňůru na prádlo a uvázal mi ji kolem pasu, popadl mě jako štěně a hodil do řeky na místo, které bylo poměrně hluboké. Já se vynořil, připlul k pramenu, on mě vytáhl i se šňůrou a povídá: „Dones tu šňůru domů, ať má máma na co věšet prádlo a řekni jí, že se mnou zítra ráno jedeš do Prahy." To byla moje první cesta.

Váš strýc byl hodně odvážný
To on byl, to je pravda. Dokonce chodil i z Prahy pěšky, stejně jako ostatní plavci. To bylo běžné do roku 1872, než stavbaři postavili železnici z Prahy do Veselí nad Lužnicí. Ale těch pěšin z Prahy bylo plno. Pokud si to dobře pamatuji, tak se chodilo na Štěchovice, Kamýk nad Vltavou, Petrovice u Milevska a tam se cesta dělila na Tábor nebo na Doubravku. Plavci, kteří mířili na Lužnici, chodili směrem na Kotnov. Šli za sebou jako husy. Minuli Sedlčany, Neveklov a pak dorazili až do Petrovic, což je vesnička mezi Milevskem a Sedlčany, a tam se rozcházeli. Ale, to víte, museli ty trasy znát dobře.

A vy jste tudy šel taky?
Byl to jeden z mých dvou snů. Ten druhý, proplout v noci Svatojánské proudy, které byly nad Štěchovicemi, jsem si splnil. O těch už se teď může jen snít, protože jsou od 8. listopadu 1943 zatopené. Ale měl jsem štěstí, projel jsem je za veslem už ve třinácti letech. To znamená, že jsem stál na prvním voru, tedy na předáku, na pravé straně. To bylo moje místo celý život, ať jsem plul s kterýmkoliv vrátným.

Proč byly proudy tak zajímavé?
Nebudete tomu věřit, ale ty proudy byly úžasné i ve dne. Taky byly náramně nebezpečné, to se musí uznat. Jen jejich usplavnění stálo moře peněz a zasloužil se o to otec Strahovského kláštera Kryšpín Fuk, který se narodil v Olomouci kolem roku 1584. Celou oblast Hradišťska koupil v roce 1638. Tehdy byla jedinou dopravní tepnou řeka. Vozit povozy se dřevem nebo kameny pro Strahovský klášter by byla hrozná práce. No a v září 1640 se Kryšpín Fuk dohodl s římským císařem a českým králem Ferdinandem III., že proudy usplavní. Vzal si tedy s sebou malíře Altmana, který byl zároveň i hydrologem, a projeli spolu celý úsek od Karlova mostu až pod Moráň. To byla nevelká osada, která již dnes neexistuje. Vyznačili nebezpečná místa a Kryšpín Fuk je dokázal usplavnit během dvou let, takže v roce 1640 už to bylo hotové.

Ještě jste mi ale neřekl, v čem byla ta jízda tak zajímavá …
Podařilo se mi projet je v noci a řeknu vám, byl to zážitek na celý život. Úžasné byly tím spádem a také tím, že všude stříkala voda do výšky. To se nedá ani popsat, to by se muselo vidět. Svatojánské proudy byly divoké ve dne a co teprve v noci. Pamatuji si, že jsem proudy chtěl projet se strýcem, který už měl s nimi zkušenost. S ním jsem se nebál, protože jsem věděl, že je jednak odvážný, a jednak zná řeku jako své boty.

A jak se vám to povedlo?
Přesně 15. srpna 1943 ke Svatojánským proudům dali Němci ceduli, že průplav je povolen poslední den. No a byly letní prázdniny a strejda poslal všechny chlapy z pramenu do hospody a my jsme šli sami. A cestou mi popisoval, jak se který kámen ve Svatojánských proudech jmenuje. Na to, jak jsme vyjeli, nikdy nezapomenu. Jenže s námi chtěli jet ještě nějací trempové, kteří přišli také do hospody a úplně náhodou se dozvěděli, co máme v plánu. Strejda je nejdřív nechtěl vzít, ale nakonec s námi jeli na vlastní nebezpečí. Plout Svatojánskými proudy chtělo nejen dost odvahy, ale i zkušeností. Kdyby člověk s vorem narazil do břehu, tak se vor rozbije a člověka pomačká.

Byla to pro vás výzva, že?
No jistě. Výzva, to je to pravé slovo. Navíc, když jsme vyjížděli, svítil měsíc, a to celou atmosféru umocňovalo. Nejmladší plavec měl nařízeno udržovat ohniště na předním voru, abychom viděli na cestu, tedy na oba břehy. Já jsem byl se strejdou na předáku a celých sedm kilometrů jsme museli mít otevřené oči a pořádně se soustředit. A navíc ten fofr, jak pramen letěl se 120 kubíky naloženého dřeva. Peřeje, které byly kolem nás, nebyly bílé jako ve dne, ale úplně rudé. Vypadalo to, jako by nás bral jícen pekla. Neuvěřitelné. Teď se do něj řítíte a všude stříká voda. Je to tak čarokrásné, až je to hrůzostrašné.

Rudé? Povězte mi, co peřeje tak zbarvilo?
Jako kluk jsem to nechápal. A tak jsem strejdovi povídal: „Ještě jsem nezažil, že vše kolem nás bylo rudé." On se na mě podíval a odpověděl: „Vašíku, to dělá oheň na předáku a rychlost pramenu, která ozařuje peřeje, a proto jsou rudé." Tak jsem byl zase o něco moudřejší.

A co trempové, líbilo se jim?
Když jsem se ohlédl od vesla, viděl jsem, jak jsou na sobě namáčklí. Byli ale rádi. Věděli, že takový zážitek nelze opakovat. Během měsíce Němci proudy zatopili.