Například za Šimona Judla, který takovou službu odmítl pruskému generálu Kattovi, musela táborská židovská obec zaplatit peněžitý trest.

Pozdější přesný zápis o téhle věci se zachoval v manuálu úřadu města. Táboráci za pruské okupace schovali městský archiv za jakousi dřevěnou stěnu. Takových zpráv se v městských knihách po válce objevilo víc na celém území, přes které přešel nepřítel. Židé vyhledávali svědectví, o tom, že nezradili, poněvadž se o nich po válce rozneslo, že dělali pro Prusy vyzvědačskou činnost a nechávali si za to platit. Došlo to tak daleko, že jim hrozilo, že budou z rakouské říše vypovězeni, „protože vlast i říši prodávali". Jak ukazuje táborský zápis, nebylo tomu tak.

Vraťme se do Tábora roku 1744. Obyvatelé se dostali do zvláštní situace. Dost nezáviděníhodné. Museli sice Prusy živit, ale podle podmínek kapitulace jim Prusové nesměli ubližovat. To byla lepší stránka věci. Každému však bylo jasné, že se císařští vojáci vrátí. Přece nemohou nechat Tábor nepřátelům. I to by byla dobrá zpráva, kdyby ale Táboráci mohli z města utéct, přidat se k císařské armádě a společně vyhnat vetřelce. Jenomže Táboráci museli zůstat v Táboře. A čekat, kdy jim nad hlavami začnou svištět granáty od vlastních vojáků. Zase jim budou hořet domy.
Některým už domy shořely. Jako první totiž založili požár sami Prusové, když obsadili město. S návratem císařských vojáků počítali, a proto vypálili táborské předměstí. To byla stará taktika, jak zajistit, aby se poblíž obsazeného města neusadil dobyvatel. Ostatně stejně si před dávnými lety počínali už husité, když hned po založení Tábora vypálili blízké Sezimovo Ústí.
Mezitím se na rakouské straně rozhodlo o datu, kdy začne dobývání města zpátky: devatenáctý říjen (Prusové obsadili Tábor 24. září).

Již 11. října obklíčili Tábor husaři a Chorvaté pod vedením generála von Guilanyho. Pruský velitel Tábora Kalwin to samozřejmě zaregistroval. Tentokrát se dostal on do podobné situace, v jaké byli v září Rakušané. Nemohl se spolehnout na posily zvenčí. Logicky by mělo následovat, co udělali rakouští vojáci v září. Vzdát se. Tohle ale Kalwin nehodlal v žádném případě udělat. Předpokládal, že město má na výšině natolik dobrou strategickou polohu, že se k němu Rakušané prostě nedostanou.

To už ale princ Karel Lotrinský, vrchní velitel rakouské armády, dává rozkaz generálu Marschallovi, aby vzal tisíc mužů, čtyři kompanie granátníků, dvě dvanáctiliberní děla, dvě šestiliberní a dvě tříliberní a také dvě dvanáctiliberní houfnice a šel dobýt Tábor. Marschall v té době dlel s armádou u Chlumce. Dal všechno dohromady, jak si princ přál, a vytáhl.
Další rozkaz dostal baron Guilany, který operoval kolem Tábora: Vydat se s jízdou a husary dále k Benešovu a zanechat u Tábora tolik Chorvatů a jízdy, kolik je zapotřebí k útoku na město. Zmínění muži zůstanou v dosavadním ležení mezi rybníkem Jordánem a vsí Záluží a ve spáleném předměstí. Počkají na Marschalla a rozpoutají peklo.

Autor: Josef Musil