Jeho muži stříleli na obrysy postav, které zahlédli v měsíčním svitu. Nezpůsobili císařským žádné ztráty. Pak ale vystřelili z děla a zasáhli zrovna místo, kde stáli důstojníci Knitl a Ugvary. Knitl byl mrtvý na místě, Ugvary podlehl zraněním o dva dny později.

V jedenáct večer 21. října palba z Tábora náhle ustala. Prusové nejspíš usoudili, že zbytečně plýtvají střelivem, které jim nikdo nedoplní – alespoň tak si to mysleli císařští. Ti měli v jednu v noci své přípravy hotové. Děla připravena, mužstvo se kryje v příkopech. Zbývá počkat do rozbřesku a spustit palbu. Císařští vojáci chtějí zaútočit na oblast obou hlavních táborských bran. Na Hradskou budou pálit ze svahu protilehlého kopce, na Novou bránu z trosek vypáleného předměstí.
Jakmile 22. října první ranní paprsky ozářily obnažené hlavně děl, císařští rozpoutali peklo. Hezky ho popisuje klášterní kronika: „V říjnu vojsko naše přišlo před město, a na cestě klokotské baterie vystavělo, z nichž po tři dny z děl stříleno."
V těch třech dnech se kronikář zmýlil, patrně v důsledku zážitků, jež následně vylíčil: „Koule ohnivé metány, k čemuž z města jediného kusu odpovídáno, neboť více neměli. Střechy kláštera a zdi pobořeny, škody na 400 zl. způsobeno; konečně v domě p. Kršňáka oheň vznikl a 14 domů shořelo."

Prázdné hradby

Podle věcných zápisů z válečného archivu začala za úsvitu střelba z baterií i z obou houfnic, z nichž byly neustále vrhány granáty do města a tam do šanců, kde se tušilo, že by se mohl nalézat nepřítel. Podle této zprávy však nepřítel vůbec na střelbu neodpovídal. Sice tím neohrožoval císařské vojáky, jenže ti si nebyli jistí, kam mají pálit.
„Ve městě vše bylo ticho a nebylo vidět na hradbách nikoho, leda tu a tam skrytou tvář," hovoří válečná zpráva císařských. „Mysleli jsme si, že pro nedostatek střeliva, ale později sami nepřátelé vyznali, že pro Chorváty, kteří za skalinami vrchu městského ukryti po každém stříleli, který se kde objevil, ani hlavy vystrčit nesměli, jakož vskutku 12 mrtvých a přes 20 raněných měli." A už je jasné, proč pruská střelba umlkla.

Plukovník Kalwin vydržel až do tří hodin odpoledne. Bohužel s ním to muselo vydržet i veškeré táborské obyvatelstvo. Pak dal znamení, že chce vyjednávat. Hodilo by se mu, kdyby se mohl vzdát a odtáhnout s plnou parádou. Pravda je, že když se předtím vzdávali v Táboře Prusům císařští, Prusové jim takovou laskavost opravdu udělali.
Co na to teď císařští? Nu, zachovali se méně gentlemansky. Vzkázali Kalwinovi, že na žádnou kapitulaci s podmínkami nepřistoupí. „Posádka na milost nemilost vzdát se musí," líčí zápis.

To však nebylo nic pro Prusy. Kalwin odpověděl, že budou bojovat do posledního muže. Spíš měl ale říct, že do posledního náboje. Císařští tedy znovu spustili střelbu. A pruská odpověď? Stejná jako od časného rána. Ticho. Mají ti Prusové vůbec náboje? Rakouské dělové koule se dál ostře zakusují do městského opevnění.

Autor: Josef Musil