Obráncové Tábora, velitelé Buccow a Hoym, počítali s tím, že jim přijde na pomoc velitel Mienzky. Ten se místo toho dal na ústup k Linci. Další, na nějž Batthyány spoléhal, byl plukovník Dessöffy. Batthyány mu dal rozkaz, aby držel Hlubokou. Jakmile se však plukovník dozvěděl, že Prusové obsadili Tábor, odjel z hlubockého zámku.
Za ustupujícím Mienzkym poslal Batthyány Buccowa s přísným rozkazem, aby přestal ustupovat. „Řečeného plukovníka Dessöffyho jsem dal uvěznit, abych takto důrazným jednáním přivedl důstojníky k plnění povinností," napsal Batthyány.
Mezitím přijel k Táboru sám pruský král Fridrich II. Jeho vojsko, které obsazovalo město, mělo podle táborské klášterní kroniky 2500 mužů. Fridrich byl to sice pro Táboráky nepřítel, ale nepřítel číslo jedna a navíc ještě s přídomkem Veliký, a tudíž ho bylo třeba uctivě přivítat.
V ústrety mu vyšel představený kláštera páter Eligius spolu s páterem Antoniem. Král se na ně obrátil a zeptal se jich na zajímavou věc. Jestli si dopisují s rakouským vojskem. Co na to odpovědět? Páter Antonius se rád usmíval a nevědomky se na tuto otázku usmál i před králem. Králi to neuniklo.
„Nechám vás oběsit. Na mou duši, nechám vás oběsit!" řekl velebníčkům a Antoniovi jistě zmizel úsměv z tváře. Na šibenici naštěstí nedošlo. Dobrý chod kláštera byl pro Prusy důležitý. V každé armádě jsou nemocní, zranění vojáci. Nejlepším místem, kde mohou ležet, je buď obecní špitál (má-li ho obec) nebo klášter. Do táborského kláštera Prusové umístili tři sta nemocných mužů.
Samozvaní páni
Čtenář si jistě vzpomene, že v podmínkách kapitulace bylo, že Prusové nijak neublíží obyvatelstvu. Táborákům sice fyzicky neubližovali, nicméně chovali se jako noví páni města.
Lidé je museli živit. Měli jim vařit pivo a péct chleba. Pro tolik chlapů! Do toho se jim příliš nechtělo a dozajista za to nemohl fakt, že městu se z důvodů historicky opodstatněné lakoty také přezdívalo České Skotsko.
Vzpomeňme na sošku muže s nahou zadnicí, kterou v šestnáctém století stavitel umístil do síně radnice, když mu radní nezaplatili za jeho práci.
Jenomže Prusové v tomto směru nediskutovali. Nedáš, co chceme? Tak si to prostě vezmem sami! A vzali.
Pruský král se odporoučel na další tažení, ale jeho slova, že obyvatelstvo nesmí udržovat styky s vojsky své panovnice, byla platná. Existovala jediná výjimka, za které se mohli Táboráci spojit s rakouskými vojáky. Jestliže by tím vykonávali pro Prusy vyzvědačskou činnost.
Jelikož obyvatelstvo českých zemí už Marii Terezii přijalo za svou panovnici, můžeme říct i srdcem, nikdo se k takové podlosti neměl. Ani v Táboře. Po dobrém to prostě nešlo, a třeba by to šlo po zlém, avšak Prusové se zavázali, že nebudou ubližovat. Zkusili to tedy na skupinu obyvatel, o níž se domnívali, že je proradná. Na Židy.
Hned však zjistili, že se v táborských Židech spletli. Ke zradě podněcoval třeba pruský generál Katt. Ubytoval se u Žida Šimona Judla a naváděl ho, aby mu donášel. Judl to odmítl a celá židovská obec pak musela jako trest zaplatit sto dukátů.
Autor: Josef Musil