Už nic nebránilo uzavření smlouvy se sladovnickým mistrem Josefem Palečkem z Milevska, který chtěl pronajmout pivovar pro svého syna Adolfa.

Uzavírání smlouvy o pronájmu se konalo 30. května. Významní měšťané se nevzmohli na odpor, ačkoliv se jim takový obchod pranic nelíbil. Nechtěli se dočkat veřejné hanby, že by na ně hejtman poslal vojáky. Na straně pronajímatelů je uvedený i táborský primas Jan Antonín Sebenář. Ten se hejtmanovi postavil jen jednou, a hned si pro něho šli vojáci. Tentokrát už nereptal. Jistě mu muselo být jakožto měšťanovi, kterým se tehdy říkalo sousedé, smutno, když připojoval podpis k listině, v níž se pivovar zmiňoval jako sousedský.
Smlouva uvádí, že pronájem začíná 1. července 1767. Od toho dne je pivovar oficiálně „na šest po sobě zběhlých let přepuštěn a pronajmut" Josefu Palečkovi, aby ho mohl „slušným užitkem užívati a potřebovati".

Hned v následujícím bodě se skví cena takového pronájmu. A je to opravdu obrovská suma, 61 572 zlatých rýnských, což ročně obnáší 10 262. Paleček bude ale platit čtvrtletně, tedy 2 575 zlatých rýnských a 30 krejcarů. Má je platit v hotovosti a včas „bez nějaké vymyšlenosti nebo odporu činění".

A protože si Táboráci odjakživa stěžovali na sládky, že vařili špatné pivo, Paleček dostává první skryté napomenutí už větou: „Najímající bude povinen dobré a užitečné pivo vařiti a držeti. Cenu jeho zvyšovati na žádnej způsob se nedovoluje." Za nezměněnou cenu musí také prodávat měšťanům mláto a patoky.

Kromě pronájmu čekaly Palečka i další náklady. „Všechnu malou správu z vlastního vynaložiti," přikazuje mu smlouva. „K pivovaru potřebnou chasu, již přijímati a propouštěti jemu svobodno stojí, mimo téhož deputátu, který mu od obce přiřknutý byl, z vlastního salarirovati. Paletu i spolu s malým tácem (tj. nápojová daň), které z obecního důchodu placené budou, na sebe vzíti a z vlastního zapravovati."

Hejtman nechal provést soupis inventáře pivovaru, v němž nejdůležitějším předmětem byl váreční kotel. Paleček měl všechno po šesti letech odevzdat ve stejném stavu, v jakém to přijal.

Roztomilé je, jak pobožný hejtman myslel také na zkázu pivovaru požárem. O Palečkovi říká: „V případě, že by skrze něho nebo jeho podřízené z neopatrnosti v témž pivovaře, čehož Bůh nejmilostivější chrániti račiž, oheň vyjíti měl, a on z toho usvědčen byl, má náhradu učiniti na týchž obecních realitách, ale i též okolnímu sousedstvu, kdyby do nějaké škody uvedení byli."

Zároveň hejtman připouští, že oheň může způsobit i zásah vyšší moci: „Kdyby pádem neobvyklým a náhodným, tak jako hromobitím, čehož pán Bůh chrániti račiž, aneb skrze v městě povstalý oheň škodu trpěti měl, tedy se ubezpečuje (tj. Paleček), že po učiněné komissi jemu škoda nahražena bude."
Smlouva obsahovala 21 bodů, kterými stanovovala Palečkovy povinnosti i nároky. Dvacátého osmého června ji ratifikoval krajský úřad. Dva dny na to Paleček získal pivovar.

Autor: Josef Musil