Ta si ještě hoví v zimních bytech, zrovna jako císařští. Čeká se, až jarní sluníčko osuší cesty, aby se vojska nebrodila blátem. Generál z Rott vládne jak svým vojákům, tak Táborákům. Má pod dohledem hospodaření města a vydává vyhlášky k obyvatelstvu. Tábor sice patří do rukou císařským, ale nepřátelé se stále nacházejí na jihu, a protože ve válce se může kdykoliv karta obrátit, je nutné být připraven na obléhání města.

Takové obléhání vždycky jako první odnese předměstí. Proto generál v březnu, když už se vojska dávají do pohybu, nařizuje předměstským obyvatelům, aby byli neustále připraveni na evakuaci. Preventivně mají mít všechny svoje věci sbalené, aby v případě ohrožení dokázali své domovy opustit dřív než do dvaceti čtyř hodin.

Generál znovu apeluje na morálku Táborských. Nepřipomíná jim, že předchozího roku pustili do města nepřítele, avšak pro jistotu nařizuje, že „kdyby nepřítel na město outok učinil, že bude povinnosť jejich statečně se brániti".
To samozřejmě platí i pro lidi z předměstí, kteří se v takovém případě včas přesunou do města. Ale v žádném případě ať nepočítají s tím, že starost o přestěhování je zbaví závazku položit život za Marii Terezii, bude-li to třeba. Generál nyní poněkud zpřísňuje tón svých nařízení. Obyvatelé mají za povinnost odvádět žito a krmení. A kdo odvádět nebude, tomu ho prostě vojáci vezmou.
Pátého dubna generál ukazuje laskavější tvář. Město už je opevněno, padlo na to mnoho dřeva patřícího městu. Na poníženou prosbu Táborských generál dává příkaz, „aby se jim z lesův obecních 1200 sáhův dříví, které jim vojsko královské pobralo, vynahradilo".

Levnější pivo vojákům

Laskavější tvář ukázal také vůči svým vojákům. Nechal snížit nápojovou daň, aby bylo pivo levnější. Ovšem pouze pro vojsko. Táborákům to dost vadilo, že musejí pít dražší pivo než vojáci, nehledě k tomu, že výtěžek nápojové daně byl důležitým příspěvkem do městské pokladny. Dovolili si na to o rok později stěžovat, ale ničeho nedosáhli.
Za vlády generála Rotta v Táboře byly stejně všechny námitky marné. Zajímavý je důvod odmítnutí jedné stížnosti, která putovala do Prahy, jak se to dělávalo vždycky, když se lidé na Táborsku o něco handrkovali s vrchností. Teď ale byla Praha v rukou nepřítele Karla Albrechta, který se prohlásil českým králem, zatímco Tábor už spočíval v rukou císařského generála, potažmo tedy město spadalo pod Marii Terezii. A proto se stížnosti podávané k nepříteli neuznávají.
Pětadvacátého dubna generál znovu zopakoval rozkaz, aby se všichni opatřili zásobami potravin na šest týdnů. Chudáci, kteří to nezvládnou, mají opustit město a hledat si střechu nad hlavou jinde. Pak ale musejí počítat s tím, že jim nikdo nepomůže, pokud se krajem prožene nepřítel. Zde generál opět prokázal trochu citu, když nabádal obyvatele k solidaritě: „A pokudž se některejm chudejm spomoci může, aby se jim na ruku jíti neopomenulo."

V květnu nechal provést soupis zásob městského skladu. Bylo tam pšenice 384 strychů, žita 1213 strychů, mouky 239 norimberských centů a 37 liber, chleba 130 porcí, sucharů 4435 porcí, ovsa 2789 a půl měřice. V penězích na hotovosti 4189 zlatých a třináct a půl krejcaru. Je tu jaro, válka může pokračovat.

Autor: Josef Musil