Obec, kde je již na první pohled patrné, že se o ni zdejší lidé neustále starají, jsou Zvěrotice. Leží zhruba tři kilometry od Soběslavi. Autobus vzdálenost urazí několikrát denně a jezdí s ním i místní děti do školy. Dříve bývaly Zvěrotice součástí Soběslavi, ale od roku 1992 působí jako samostatná obec s vlastním úřadem.

V malebné vsi žije 375 obyvatel asi ve 142 staveních. Vedení obce upřesňuje, že některá z čísel popisných již neexistují. Podle Zvěrotických ves ale nevymírá. Potvrzuje to nová zástavba a řada mladých rodin. „Obec vlastní pozemky na prodej nemá, ale stejně se už nemá kam rozrůstat. Určitě ale nevymírá, je tady totiž víc mladých,“ upřesňuje situaci kronikářka Marie Dvořáková.
Některé domy se také musely zbourat kvůli stavbě dálnice. Přímo u Zvěrotic má být totiž nájezd. Lidé z toho nadšeni sice nejsou, ale chápou, že nová komunikace je zapotřebí.

Ve Zvěroticích na návsi najdete památník padlým, kapličku, dětské hřiště nebo obecní úřad. Jeho rekonstrukce začala v roce 2003. Na budovu bývalé Jednoty se přistavělo patro a úřad se mohl stěhovat. Vedení obce koupilo i bývalé kanceláře JZD u hřiště na kopanou, kde chce vybudovat zázemí pro sportovce. To se ale nedaří. Zvěrotičtí žádali o dotaci, kterou na akci nezískali.
„Nedaří se mi nikde po archivech dohledat žádné informace o kapličce. Když se přestěhoval úřad, uvolnil se tak alespoň prostor pro knihovnu, kde je pro děti i internet,“ říká Dvořáková.

Samostatnost je podle Zvěrotických velkou výhodou. Ve vsi se neustále něco rekonstruuje nebo upravuje. V roce 1999 nechali postavit nový vodovod. „Lidé mají i studně, ale je zde špatná kvalita vody a také je jí málo. Je to problém, když máte děti, chcete je umýt a voda je neustále rezavá. Proto se nechalo natáhnout potrubí ze Soběslavi a máme po starostech,“ pochvaluje si kronikářka Dvořáková.
I přesto, že Zvěrotice nepatří k velkým obcím, místní lidé se tu rozhodně nenudí. V sále hospody se konají tematické plesy a pravidelně dětem pořádají dětský den.

Dříve se zde hrávalo každý rok i divadlo, a to konkrétně od roku 1924 do 1939. Údajně pořídil vlastní jeviště sbor dobrovolných hasičů, který ho pro představení postavil. O tom, kde ale pódium stávalo, nemají ve Zvěroticích žádné záznamy.

Z kroniky obce Zvěrotice

Název Zvěrotice zřejmě pochází z dob, kdy se okolo obce rozkládaly husté lesy plné zvěře. Přesný rok založení není známý, ale již v 15. století najdete o Zvěroticích první zmínky. Nejstarší známý majitel byl Petr ze Dvorce. Poslední z Dvořeckých ve Zvěroticích byl  Prokop Dvořecký z Olbramovic. Ten se zúčastnil stavovského povstání, proto ho odsoudili k popravě. Zemřel 21. června 1621 na Staroměstském náměstí, mečem kata Jana Mydláře. Ještě před smrtí prodal tvrz Dvorec a  Zvěrotice Janovi Opršalovi z Jetřichovic, který majetek rozdělil.

Roku 1613 prodal celou ves se dvěma krčmami Jindřich Opršal  za 7800 kop míšeňských městu Soběslav, které roku 1621 o majetek přišlo a o sedm let později ho dostalo zpět. Nakonec Soběslav darovala Zvěrotice místnímu úředníkovi Jakubovi Šarkovi, aby mohl ve vsi se svým gruntem a mlýnem volně vládnout. O dění ve vsi během  18. století není téměř nic známo. Teprve v 19. století se vynořují další zmínky. Po roce 1849 patřily Zvěrotice k obci Klenovice. Roku 1874 se odloučily jako samostatná obec v sousedním okrese Soběslav. Svůj obecní úřad a samostatnost mají Zvěrotice opět od roku 1992. 

Spolky v obci

Ve Zvěroticích působí Myslivecké sdružení Libouš, svaz dobrovolných hasičů a Zoufalé manželky. To je klub místních žen, které se pravidelně setkávají a pořádají jednou do roka ples či jiné tematicky zaměřené akce.

Vedení obce

Starosta: Miloslav Novotný, místostarosta: Miroslav Škoda, účetní :Marie Točíková, předsedkyně kulturní komise: Marie Dvořáková, předsedkyně kontrolní komise: Marcela Douchová, předseda finanční komise: Václav Bejblík, členové zastupitelstva: Václav Bejblík ml.,
Radek Eliáš, Vojtěch Prokeš, Jiří Samec

ROZHOVOR SE ZDEŇKOU ŽÁKOVSKOU

Mojí vášní jsou panenky, říká Zdeňka Žákovská

Zvěrotice – Šedesátiletá Zdeňka Žákovská žije ve Zvěroticích již šestadvacet let. I přesto, že je v důchodu, tak se rozhodně nenudí. Zdobí háčkováním velikonoční vajíčka. Se svými dílky měla již výstavu v soběslavském muzeu. Také sbírá panenky, kterých vlastní přes padesát kusů.

Co vás přivedlo do Zvěrotic?
Koupili jsme si zde s manželem od příbuzného domek. Když jsme do Zvěrotic přišli, neměli jsme hodného souseda. Vedlejší chalupa je ale už prázdná, tak máme klid a je nám tu dobře. Za tu dobu, co zde žijeme, se zlepšilo doopravdy hodně věcí. Staví se směrem na Soběslav i k Tučapům. Nikdy by mě nenapadlo, že ves takto rozroste.

Čím se celý den bavíte?
Mám moc ráda staré věci. Jsem taková kramářka. Než se udělal sběrný dvůr, tak tady byl pouze úval. Kolikrát jsem si přinesla kameninový hrnec. Někdo ho odhodil, protože byl uražený. Zasadila jsem si do něj zelenec. Vypadá to moc krásně. Všechny věci mohou nějak posloužit. Mám v Budislavi kamarádku Janu Prachařovou. Společně jsme u nich pořádaly zahrádkářské výstavy. Ona byla hlavní organizátorkou, ale s přípravami bylo ale moc práce, tak už se nekonají.

Vy jste někde vystavovala?
Obháčkovávám vajíčka. Začala jsem s tím před třiceti lety. Dostal se mi do ruky návod z časopisu Burda. Kouknu na nákres a hned vidím, jak to udělat. Prvních vajíček bylo sedmnáct. Pověsila jsem je na trnkovou větev. Byli jsme v rekreačním středisku Předboř. Naaranžovali jsme je do vázy a ještě dnes si pamatuji, jaký sklidila obdiv. Začala jsem se tím více zabývat a už jsem měla výstavu v soběslavském muzeu. Jak už jsem ale starší, tak nezdobím. Nikdy jsem výtvory neprodávala. Vždy nějaké rozdám lidem pro radost. Manžel mi vajíčka nabarví, já je vyfouknu a dám na špejli. Jedno vyrábím zhruba půl hodiny a žádné mi nepraskne.

Všude okolo jsou panenky, vy je sbíráte?
Jsou mojí velikou vášní. Mám jich přes padesát a šest kočárků. Chodím jim nakupovat do hrabárny nebo jim sama háčkuji. Každá má jméno a všechny si pamatuji. Mám k nim citový vztah.

Proč jste je začala sbírat?
Panenky se mi vždy líbily. Z mého dětství žádnou nemám. Neteř mi chodičky hledá na internetu, některé jsem koupila v bazaru. Dokonce jedna byla v pytli s odpadem. Vždy je umyju a opravím. Některé mám i z místního sběrného dvora. Cíleně je nesháním, když ale na nějakou narazím, tak neodolám. Nikdy je ani nenechám naboso.

Podle čeho jim dáváte jména?
Jména jim dávám různě. Třeba Toníka jsme přivezli před více než třiceti lety na svátek Antonína z Nových Hodějovic. Má na sobě i původní oblečení. Neteřím se nějaké panenky zdají už moc staré a ne moc krásné, pro mě jsou ale hezké všechny.