Dnes už důchodkyně. Přesto stále aktivní. Jana Houšková, nositelka Ceny města Tábora za rok 2005, o sobě příliš mluvit nechce. O zvířatech, to ano, to je její parketa. Má je ráda a pejsky ze všech nejvíce. Proto část svého života zasvětila právě jim.

Kdy jste si pořídila svého prvního pejska?
Vždycky jsem chtěla psa. V mládí za svou první výplatu jsem si pořídila černou pudličku. Jmenovala se Cher. Táta pocházel z vesnice, kde psi byli, matka naopak psa nechtěla, tak jsem si ho koupila sama. Já jsem ke zvířatům tíhla odmala. Bydleli jsme v Bezručově ulici a Cher nakonec ovládala celou rodinu. Klasický pokoják.

A pak byli další…
Tak ono jich nebylo tolik. Ale ještě za totáče jsem si přinesla dalšího. Tentokrát to byl střední pudl apricot. Jmenoval se Atos. Vlastně mi dopomohl k zahradě. Koupila jsem ho totiž od majitelky pozemku v Chotovinách, jehož část dnes jako zahradu vlastním. Zajímavé je, že Atos si příliš psů nevšímal. Jednou k nám přišel soused, že je u Svíčky už dva dny uvázaný pes. Kříženec pudla s kníračem. Tak ho k nám nakonec přivedl. A přesto, že náš Atos příliš psy nemusel, tak když viděl, že byl hladový a žíznivý, toleroval ho. Pustil ho dokonce ke své misce. V tom jsou ti psi úžasní. Tedy dokud se nedal dohromady, pak už mu zase dal Atosek najevo, kdo je doma pánem. Naštěstí se pak nalezence ujala sousedka paní Ošmyková.

Od nalezenců byl už asi jen krůček k založení útulku pro psy?
Nejdříve jsme založili Táborskou ochranu zvířat. A to díky paní učitelce Míkové z Maredova vrchu. Ta totiž zubožená či týraná zvířata zachraňovala, ale pouze v podmínkách, které jí tehdejší doba umožňovala. Takže v říjnu roku 1990 k nám přišla a založili jsem Táborskou ochranu zvířat. Když se našel nějaký pes, tak jsme ho umisťovali rovnou do rodin známých a přátel. A neustále jsme žádali město, respektive městský úřad, aby v Táboře udělali útulek. Moc se jim do toho na radnici nechtělo, ale nakonec přišla z úřadu paní Boháčová, že by mohl vzniknout útulek v bývalé ubytovně Vodních staveb u Lužnice. Tedy v místech, kde je dodnes. Ve Vápenné strouze.

Kdo útulek provozoval? Město?
Ne, ten jsme vedli my jako Táborská ochrana zvířat. Všechno jsme dotovali ze svých výplat. Jen jeden pán nám nabídl, že zaplatí oplocení zhruba za sto dvacet tisíc korun, když mu za to zprostředkujeme kávu s Martou Kubišovou. To už jsem se s ní znala, tak jsem jí zavolala a ona řekla, že samozřejmě. Takže došlo na oplocení a vybavení v podobě šesti kotců. Starali jsme se o nalezence, některé, jako například křížence vlčáka Bada, jsme si vzali domů, ale začalo to být finančně náročné.

Požádali jste tedy o pomoc město?
Potom šla kolegyně s Martou Kubišovou za bývalým starostou Vaníčkem, aby nám město přispělo alespoň na krmení a energie. Dělalo to asi šedesát tisíc korun. Jenomže se mu tehdy nabídl pan Doskočil ze Soběslavi, že bude útulek provozovat zadarmo, takže jsme o útulek přišli. Upozorňovali jsme starostu Jiřího Vaníčka, co je pan Doskočil zač, ale nechtěl na to slyšet. Pak jsme čtyři roky trpěli, co se tam dělo. Doskočil přiznal asi šedesát psů ročně mrtvých, svážel totiž psy, tedy živé, z celé republiky. Když stál pes za to, tak ho tady prodal. Když se mu nelíbil, tak se ho zbavil. Neočkoval je, neměli žádnou péči.

To tedy chápu, že jste vy i další, co se o pejsky dříve starali, asi hodně trpěli. Jak to dopadlo?
Po čtyřech letech se naštěstí změnilo vedení radnice, přišel starosta František Dědič. Na Doskočila jsme tehdy podali trestní oznámení .Za útulek se nakonec přimluvili docent Jaroslav Zvěřina a místostarosta Jan Babor. Takže díky nim nakonec útulek dostaly do vínku Technické služby Tábor, které se o něj starají dodnes.

Pryč od smutných vzpomínek. Měla jste i jiná zvířata?
Myšky kláskové. To jsou bílé myšky, které mají červená očička. Ty choval mámin bratr profesor Hnízdo. Pak jsme měli stehlíka, který létal po bytě, nebyl v kleci. A spával na tyči od záclony. A také jsme měli křečky. Pobíhali za mnou po bytě a mámě nevadili stejně jako rybičky.

Přes svého strýce, známého táborského přírodovědce Antonína Zbyška Hnízda, jste asi měla k přírodě blízko?
To ano. Nejen ke zvířatům, ale i k botanice a plela jsem i záhony na zahradě. Učil mě poznávat druhy květin, ptactvo, prostě mě i další členy rodiny vedl k lásce k přírodě.

Pokud vím, tak jste po gymnáziu nezamířila na studium přírodních věd?
Opravdu ne. Na geodezii, tedy střední zeměměřičskou průmyslovku. Přiznávám, že to mě tedy moc nebavilo. Tak jsem si ještě dodělala knihovnický kurz a nakonec jsem téměř dvaatřicet let pracovala v táborské knihovně.

A to jste se i v knihovně specializovala na knihy o zvířatech? Nabízela jste je čtenářům?
Samozřejmě jsem při výběru knih preferovala ty o přírodě a o zvířatech před válečnými či technicky zaměřenými knihami. Kromě beletrie a dětských knih jsem inklinovala právě k této literatuře.

Mluvili jsme hlavně o psech. Staráte se i o jiná zvířata?
Asi o stovku koček, sedmdesátku psů a jednoho koníka. O zvířata s hendikepem, bez rodiny a týraná. Jsou v různých domovech pro zvířata. Ty máme v Záhoří u Písku a v Rudolci. Tady musím vzpomenout důležité přátelství a spolupráci se spisovatelkou Zdenou Frýbovou, bohužel nedávno zesnulou, která nám hodně finančně pomáhala.

Nebyla jediná. Vím, že vás pojí letité přátelství s Martou Kubišovou…
V červnu roku 1994 jsme ji pozvali na slavnostní otevření útulku. Znali jsem ji z televizního pořadu Chcete mě? a vlastně jsme jí celý život fandili. Je to úžasný člověk, férová ženská. Od té doby se s ní známe, vzájemně jsme si padly do oka. A nejednou nám pomáhala s charitativním koncertem pro opuštěná zvířata, tak zvanou Psí párty. Příští rok už budeme slavit desáté výročí.

Vám se podařilo dostat do Tábora poměrně zvučná pěvecká jména. Zelenková, Černocká, Zeťová, Bende, Vondráčková, Kubišová, Gott. Všichni přijali pozvání bez váhání?
Hlavně bez nároku na honorář. Proto si jich moc vážím. Dělali to i přes svůj nabitý program, vlastně ve svém volnu a hlavně pro zvířata, která potřebují pomoc. Překvapila nás například Bára Basiková, která nám na jaře zavolala, že nám už jednou účast slíbila, ale kvůli nemoci nemohla přijet. Tak jestli to letos platí. Moc nás zájem těchto skvělých lidí těší. Zpravidla výtěžek z koncertu činil kolem osmdesáti tisíc korun a včetně sponzorských darů přeměňujeme veškeré peníze na krmivo pro zvířata. Právě do Zahoří a do Rudolce.

Na koho z umělců vzpomínáte nejraději?
To se nedá jednoznačně říci. Byli všichni moc milí a přívětiví. Třeba Helena Zeťová ráda vypráví o svých psích kamarádech, nebo Helena Vondráčková, jak zachránila bezdomovce vlčandu, která u ní zůstala až do své smrti. To Helena těžce nesla. Nebo Heidi Janků. Sice zvířata nemá, ale kdykoli bychom potřebovali, je ochotná nám finančně vypomoci. Nakonec i Karel Gott pořídil svým dcerám pejska. Snad o to více nás mrzí, když se na nás při rozdělování dotací z fondu kultury dívají někteří, včetně předsedy kulturní komise Jiřího Fišera, skrz prsty. Dostáváme pět tisíc korun. Koncerty nepomáhají jen zvířatům, přinášejí i kulturní zážitek místním. Celý program připravujeme sami, žádná draze placená agentura to za nás nedělá. Myslím, že i to tak trochu vypovídá o charakteru kultury v Táboře.

Na druhou stranu vám zastupitelé udělili v roce 2005 Cenu města Tábora. To vás snad potěšilo?
To určitě. Vždyť i Marta Kubišová ve svém pořadu zdůraznila to, že Tábor jako jediné město v republice ocenilo dobrovolnou práci ochránců zvířat. Na cenu mě navrhla naše organizace a novináři jednoho média. Celou odměnu jsem věnovala na zateplené boudy. A proč ne? Člověk toho k životu moc nepotřebuje, o zvířata bychom se starat měli. Ona nám to bohatě vrátí.

Určitě máte řadu zážitků s pejsky. Na co ráda vzpomínáte?
Na Bada. Labrador, který čtyři roky trpěl u plotu jednoho domu v Táboře. Nešlo ho legislativně odebrat, protože nebyl uvázaný. Nakonec se ho podařilo umístit k báječným lidem do jedné obce na Táborsku, kteří mu všechno to bezpráví vynahradili. Opravdu ho mají moc rádi. A pravidelně navštěvují všechny koncerty Psí párty. Nebo naše Vikina. Kříženec, kterého srazilo auto. Veterinární lékař Aleš Kocába, odborník na svém místě, jí dal dohromady. Nakonec Vikinka zůstala u nás. Nebo Duxy. Také kříženec, toho našli uvázaného u plotu. I to je miláček, trošku má ale k cizím lidem nedůvěru. Pro mě je každý psí příběh s dobrým koncem tou největší odměnou. Já totiž tvrdím, že nejlepší člověk je pes.

Jana Houšková

Narodila se v roce 1946 v Táboře, kde žije dodnes. Vystudovala gymnázium a střední zeměměřičskou průmyslovku. Pracovala v knihovně, aktivně i v důchodu se stará o záchranu zvířat, hlavně psů. Má křížence Vikinu a Duxe. Kromě nich se jí i dalším lidem z Táborské ochrany zvířat podařilo zachránit stovky nalezenců a týraných zvířat. Každoročně organizace pořádá charitativní koncert s názvem Psí párty, jehož výtěžek jde na dobročinné účely.

Alena Řezáčová