Nebýt ale těchto snah, nad desítkami dětí by se zlomila hůl. „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Není to žádný rasismus ani preference etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě. Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní," vyslal do éteru prezident, čímž si proti sobě postavil lidi, kteří se dlouhé roky snaží o opak.

Počty integrovaných dětí ve školách:

ZŠ Helsinská Tábor 3
ZŠ Husova Tábor 6
ZŠ Zborovská Tábor 4
ZŠ Mikuláše z Husi Tábor 17
ZŠ Školní nám. Sez. Ústí 2
ZŠ Libušina Bechyně 3
ZŠ Blatské sídl. Veselí n.L. 7
ZŠ E. Beneše Soběslav 8
ZŠ Komenského Soběslav 10

Nejen podle nich mají děti s postižením stejná práva na vzdělání i uplatnění jako dítě bez handicapu. Pamatuje na to i školský zákon.

Nešťastné výroky

Ředitel soběslavské základky z ulice Edvarda Beneše Vlastimil Říha má ve škole osm dětí s určitým omezením. Prezidentovy výroky považuje minimálně za nešťastné.


„Připadají mi stručně řečeno velice nepovedené a nešťastně řečené. Pokud jde o děti s fyzickým postižením, tak nevidím důvod, proč by nemohly být integrovány. Jiný případ je, pokud se jedná o postižení mentální. V současné době, kdy jsou třídy početné, by bylo jejich začlenění komplikované a bez další pomoci by to tyto děti nezvládly," zamýšlí se nad problematikou.

Pro tělesně postižené děti tu vybudovali bezbariérové přístupy a uzpůsobili i toalety. Martina Švejdová, učitelka prvního stupně, má například ve třídě Antonína, který se hůř soustředí. „Pomáhá mi s ním asistentka a vše nám funguje výborně," ujistila kantorka s několikaletou praxi ve speciálním školství.

Antonín se snaží a mezi dětmi je spokojený. „Moc se mi tu líbí, mám tu totiž hodně kamarádů. Ze všeho nejvíc mě baví psaní, protože se učíme nová písmenka. Až vyrostu, chtěl bych se stát policistou a dávat lidem pokuty," má už jasno o své budoucnosti.

Zatím ale musí trénovat písmenka i počítání. Aby s ostatními dětmi ve třídě co nejvíc udržel krok, pomáhá mu asistentka Ivana Mertlíková. „Toník zvládá všechno učení, moc pěkně čte i píše. Sice má pomalejší tempo a nedokáže se celou hodinu soustředit, ale od toho tu jsem, abych mu pomáhala s orientací v textu, zadanými úkoly, sebekontrolou a sebeovládáním," vysvětlila asistenka svou roli při vyučování.

V sousední třídě usedá každý den do lavice Filip, od narození trpí autismem. Společenství ostatních dětí je podle jeho třídní učitelky Evy Červenkové nedocenitelné.

„Děti jsou pro Filipa obrovskou motivací, chovají se k němu úžasně. Společně komunikují, jsou mu vzorem. Je to veliký přínos pro všechny, protože jeho spolužáci se tak učí znakovou řeč, aby si vzájemně rozuměli," říká kantorka o propojení dětí.

Když chtěl Filip taky něco říct do novin, děti nám jeho slova nadšeně překládaly. „Ve škole mám nejradši tělocvik, zpívání a domácí úkoly. Taky mě baví svačinky a mám tu spoustu kamarádů. Až vyrostu, chtěl bych učit děti nebo obchodovat s penězi," prozradil své sny.

Pro děti s handicapem školy nakupují i pomůcky, které jim pomáhají učivo lépe zvládat. V táborské škole v Helsinské ulici na Sídlišti nad Lužnicí mají například systém, který pomáhá dvěma dívkám se sluchovým postižením. „Kromě nich tu máme ještě hocha na vozíku.

Tomu nově mu slouží rampa ve vstupu do školy a přístup do patra mu umožňuje schodolez. Pro nedoslýchavá děvčata jsme koupili speciální systém s vysílači a vyučující má port, který pak přenáší zvuk do jejich naslouchátek," shrnula ředitelka Alena Heršálková.

Její kolega ze školy v Husově ulici, Petr Zamrzla, sice handicapované také musí integrovat, ale nepovažuje to vždy za ideální přístup.
„Není to vždy ideální, někteří se zařadí snáz, někteří hůř. U nás máme žáky s výukovými a výchovnými problémy, kteří mají zvláštní vzdělávací plán. Učitelé se jim také věnují v reedukačním kroužku (s individuálním programem). Bohužel nemáme bezbariérový přístup, protože budova školy je stará a bylo by to nákladné," uvedl.

Každému nesvědčí

Odchýlit se od zvyklostí by se mělo i podle ředitele Petra Vašíčka z táborské školy ve Zborovské. Především u dítěte s mentálním postižením.

„Mentálně postižené děti by měly navštěvovat speciální školu nebo třídu, jak jsem to zažil v zahraničí. Nevadí mi začlenění dítěte s normálním handicapem, problém nastává v případě mentálně nemocného," domnívá se.

Nejvíce do běžné výuky zařazených dětí s handicapem mají na náměstí Mikuláše z Husi, celkem sedmnáct. „Pro tyto děti máme individuální vzdělávací plány a speciální pomůcky. Například zvětšovací lupu pro dítě se zrakovou poruchou. Bezbariérový přístup nemáme, ale naštěstí ho poruchy našich dětí nevyžadují," říká ředitelka Dagmar Havlůjová.

Děti s poruchou učení mají mezi sebou školáci v sezimovoústecké škole na Školním náměstí a velké zkušenosti v tomto směru mají i ve veselské škole z Blatského sídliště. „Na naší škole dříve absolvoval devět let docházky vozíčkář. Vytvořili jsme rampy pro nájezd do školy i některých tříd a máme i speciálně upravené toalety," doplňuje mozaiku ředitel Lubomír Pospíchal, který do školy získal řadu speciálních pomůcek: například zvláštní učebnice, didaktické hry a elektronické didaktické pomůcky, čtecí tabulky, lupy,a programy na interaktivní tabuli.

„Na závěr bych chtěl říct, že speciální školství, tedy praktické má v České republice špičkovou úroveň. Můžeme se jím ve světě chlubit. A má rozhodně svou úlohu v českém školství. Bezmyšlenkovitá všeobecná integrace a inkluze je neštěstím pro žáky i školu," kloní se názoru prezidenta Miloše Zemana, který včera oslavil druhý rok na Pražském hradě.

Autor: Lenka Pospíšilová