Dříč a samotář, který byl tvrdý nejen na sebe, ale i na své studenty. I jako profesor hoboje na Akademii múzických umění v Praze (AMU) se zdokonaloval ve hře čtyři hodiny denně a chtěl být tím nelepším. Nebál se experimentovat a novátorským přístupem si získal mladší následovníky.

Plánský rodák František Hanták pocházel z chudých poměrů a díky píli se vypracoval mezi špičkové muzikanty tehdejší doby. Dnes od jeho narození uplyne přesně sto čtyři let.

„Byl naším kantorem a o generaci starší, takže jsme k němu chovali přirozeně úctu a drželi jsme si odstup. Ten měl i on k nám. Potřeboval respekt, aby na škole něčeho docílil," začal své vzpomínky na kolegu hobojistu profesor Jiří Mihule, který učí na akademii od roku 1981.

František Hanták odešel z Plané nad Lužnicí do Prahy ve čtrnácti letech, aby nastoupil na vojenskou hudební školu. Právě tady se začal věnovat hře na hoboj, která ovlivnila jeho další život. Vlastně ho úplně pohltila.

Novátorský přístup

Kroky mladého nadějného muzikanta vedly k plukovní hudbě ve Valašském Meziříčí a poté na pražskou konzervatoř do třídy Ladislava Skuhrovského, kterou absolvoval roku 1936. Ještě tehdy ho angažoval Václav Talich do České filharmonie, kde hrál jedenáct let na pozici prvního hobojisty a natočil zvukové snímky. Během války byl jeho kolegou na hoboj ve filharmonii Josef Děda. S Františkem Hantákem ale neměl nejjednodušší pořízení.

„Říká se, že mezi sebou neměli nejlepší vztahy kvůli rozdílnosti názorů na styl hudby. Hanták byl taková štika a nebál se experimentovat. Josef Děda byl zase klasik," vysvětluje Jiří Mihule.

Po válce jezdil plánský rodák často do Anglie za zkušenějším Leonem Goossensem. Byl to sice starší pán, ale měl výrazně modernější způsob hraní, než na který byli muzikanti v našich končinách zvyklí.

„Hantáka naučil bráničnímu dechu. Byl to nový způsob, který je dneska úplně běžný, ale dříve byl naprostou novinkou. Goossens měl totiž styky s tamějšími zpěváky, kteří ho používali a on se od nich inspiroval. Poté znalosti předal Hantákovi a ten je přivezl do Čech. Začal ho uplatňovat a přidal také nové frázování. V hudebním projevu byl zkrátka novátor a tím oslnil i mladou generaci," pokračuje ve vyprávění jeho následovník na hudební fakultě.

Když pak byla v roce 1945 založena AMU, místo pedagoga pro hoboj měl jasné. Tady se setkává se svým profesorem z konzervatoře, která dříve akademii suplovala, Ladislavem Skuhrovským. Setkání to ale nebylo šťastné. Tedy alespoň pro staršího z nich.

Obdivovali ho

„Pana Skuhrovského ještě pamatuji. Byl stará škola a s Františkem Hantákem se v představách rozcházeli. Chodil k němu na konzervatoř asi hlavně kvůli papíru. Jak jsem již zmiňoval, mladí Hantáka obdivovali, a tak, když oba učili na akademii, začal odliv žáků od Skuhrovského. Nakonec odešel do důchodu," popsal tehdejší situaci Jiří Mihule. „Také jsem patřil k těm, kteří ho obdivovali. A to strašlivě. Rozpitvával jsem každou jeho notu, abych byl stejně dobrý."

František Hanták byl ale ješitný. Zakládal si na tom, že v tom co dělá, musí být nejlepší. Stal se také sólistou brněnské filharmonie, což byl velmi významný post a právem měl být na co hrdý. „Byl to neuvěřitelný dříč, strašlivě houževnatý, pedant i na sebe, ale také na žáky. Někteří si na něj i stěžovali, protože bylo těžké s ním vyjít a on jim občas dělal naschvály. To jsem poznal i na vlastní kůži, " říká Jiří Mihule.

„Uplatňoval určité frázování a já jsem s tím samým a skladbou od Haydna při soutěži předstoupil před porotu. Přesně jsem ho okopíroval, strašně jsem na té skladbě dřel a jeho frázování na soutěži skutečně použil. On mě za to vyrazil. Řekl, že mé frázování je naprosto nestylové a nevhodné. Žralo mě to ještě dlouhá léta," směje se profesor s tím, že ale neměl odvahu se ospravedlnit tím, že frázování převzal od samotného porotce. „To jsem si přece nemohl dovolit."

Přísný samotář

Na svého strýčka zavzpomínal i sedmdesátiletý Jaroslav Hanták. Ten ho popisuje jako samotáře, který se pohyboval pouze mezi kolegy.

„Věnoval se tomu, co ho bavilo, a to byla jeho práce. Myslím, že se snad ani nikdy neoženil nebo byl rozvedený," pátrá v paměti. „Byl to docela milý chlapík, ale když šlo o muziku, tak byl přísný a vyžadoval, abychom ho poslouchali. Občas nás s tím už docela otravoval, protože se nám jako dětem do hraní nechtělo," hodnotí syn bratrance hobojisty a dodává. „Sestru učil na klavír a mě na kytaru a housle. Měl jsem to povinný a jako kluka mě to štvalo, ale pak jsem byl za to rád, když jsme jezdili trempovat. Nutil ke hraní celou naší rodinu, ale moc jsme ho nevídali. Byl hodně zaneprázdněný. Muzika pro něj byla vším."

František Hanták odešel z akademie v roce 1979. Bydlel v bytě na Vinohradech a poté se přestěhoval do paneláku na kraji města.

„Polední léta života s ním nebyla moc zábava. Díval se do dálky jako Libuše a byl myšlenkami jinde. Pamětníci vzpomínali, že každý den sedával u okna, koukal do prázdna a kouřil jednu cigaretu za druhou," zakončil vyprávění Jiří Mihula.

František Hanták zemřel 23. září 1990 v Praze. Za života s komorními soubory koncertoval v zemích Evropy a Asie.

František Hanták
• Hudební pedagog a hobojista František Hanták se narodil 19. června 1910 v Plané nad Lužnicí a zemřel 23. září 1990 v Praze.
• Působil v České filharmonii a v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Byl členem Českého noneta a souboru Ars rediviva. Působil jako sólista státní filharmonie v Brně. V roce 1956 odjel na turné po Číně, Koreji a Mongolsku a od roku 1946 do roku 1979 učil na AMU.
• Byl výjimečným sólistou nejen díky technické zdatnosti a virtuozitě, dynamické, živelné a suverénní hře, ale i díky osobitému hudebnímu projevu a tvůrčí odvaze.