VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Při práci k sobě sedí zády, ale tandem spolu otec a dcera tvoří přes deset let

Tábor – Klidně by se k rýsovacímu prknu mohli postavit tří: děda, vnuk a pravnučka. V rodině Jana Hubičky se architektura uchytila už ve třetí linii.

15.6.2013
SDÍLEJ:

Jan Hubička zdědil lásku k architektuře po svém dědečkovi a pak jí nakazil svou dceru Evu. K práci ji pustil hned v prvním ročníku jejího studia vysoké školy. Společně jsou od té doby podepsaní pod každým projektem. Foto: Marie Michaela Šechtlová

Po kráse řemesla historických staveb pošilhával Jan Hubička již v patnácti. „To jsem si koupil fotoaparát, jezdil a fotil, a získával tak vztah ke stavařině. Proto jsem se přihlásil na stavební fakultu a po dvou letech studia si zvolil architekturu," naznačil svou dráhu k profesi.
První štace po škole zavedla mladého architekta v roce 1968 do Stavoprojektu v Sezimově Ústí, kde coby inženýr projektant sbíral první zkušenosti pět let. Pak zamířil do víru hlavního města, ale narození prvního potomka ho vrátilo zpět na jih, do rodného Tábora. „Vrátil jsem se na stejné pracoviště a vydržel tam až do devadesátého roku, kdy Stavoprojekty jako státní organizace skončily. Od té doby jsem projektantem na volné noze," říká muž, který se přiženil do fotografické rodiny Šechtlovy.

Staveb, které by mohl označit za dílo hodné pozornosti, je podle něj hned několik. Tou TOP ale není načančaná okázalost, nýbrž stavba přímočará, strohá, čitelná. Laik by možná kolem ní jen prošel 
a vůbec by nezachytil řemeslnou dokonalost, výjimečnost či důmyslnou krásu oku skrytého detailu. „Já jsem byl například úplně nadšený výstavbou v New Yorku, kam se mi podařilo v roce 1976 podívat. Tato konstruktivistická architektura s jednoduchými skleněnými fasádami, to je to, čeho já si na architektuře cením. Tady se to ale nenosí, takže jsem takovou nepostavil," říká s úsměvem na rtech o amerických věžácích, kterým se česká země v době socialismu snažila alespoň trochu přiblížit.

Projekt, který nese podpis Jana Hubičky, sice s newyorskými mrakodrapy nemá mnoho společného, ale do výšek lidi poslal. Do paneláků na dnešním Sídlišti nad Lužnicí, kde žije přes osm tisíc lidí. Projektoval první etapu výstavby, která se vine kolem mezinárodní silnice E55. „Mluvit se o tomto záměru začalo už v šedesátých letech. 
U Stavoprojektu jsem prožil dlouhá léta panelové výstavby a až po revoluci se člověk dostal k jiným stavbám. Kdyby se toto sídliště stavělo dnes, už by asi mělo větší logiku 
a panelové domy by nebyly jen tak naskládané."

Architektem byl už dědeček Jana Hubičky, který studoval ještě za Rakouska – Uherska 
a řadil se ke zdatným kreslířům a malířům. Za stipendium si mohl dopřát roční pobyt v Itálii. Jako architekta si ho jeho vnuk moc nepamatuje, neboť dědeček již byl penzistou. Přes rameno se mu ale díval při malování.

Jeho profesní cesta má další pokračování v dceři Evě. „Zpočátku spíš tíhla ke keramice, protože studovala keramickou školu v Bechyni. Má tedy úžasný cit k materiálu, 
a to i ve stavařině. Jako architektka je šikovná a já jsem na ni hrdý. Občas jsem jí do něčeho mluvil, ale dnes už je to obráceně, dnes mi to vrací," říká v nadsázce o předávání řemesla další generaci.

Jako kritik se drží zásady, že když se mu od Evy něco nepozdává, svůj názor před ní netají. Ovšem v opačném případě prý skřípe zuby. Pracovním snem Jana Hubičky je práce na přestavbě městského venkovního bazénu. „Před lety jsme udělali velkou studii, ale teď to vázne na penězích."
Když zrovna neběhá po stavbě nebo nesedí u počítače a nerýsuje, rád poznává jiná místa na zemi nebo se věnuje filatelii.

Touží dát Jordánu scénu

Dvaatřicetiletá Eva Hubičková prožila s architekturou celý svůj život. A jakmile nastoupila do prvního ročníku na vysoké škole, už otci v řemesle zdatně sekundovala.

To chtěl od vás pomoc, nebo jste se ani moc neptala?
Myslím, že mne chtěl zaměstnat, abych se při škole neflákala. (smích)

Pamatujete si, na čem jste tenkrát spolupracovali?
První byla přestavba venkovského domku v Tučapech na rodinný domek pro mladou rodinu. Dodnes mi utkvělo, že chtěli velkou krásnou koupelnu.

A co vám tatínek dovolil dělat?
Skoro všechno. Ale samozřejmě jsme nad tím seděli spolu a také s těmi majiteli. Nikdy takový projekt není dílem pouze samotného architekta.

Kdo pak byl pod výkresem podepsaný?
Oba, od samého začátku mne všude podepisuje.

A první samostatný úkol?
My jsme dodnes spolu, stoly máme tak, že sedíme zády k sobě a ať děláme cokoli, vždy to probíráme. Sice si každý kreslí to svoje, ale v podstatě u všeho jsme oba. Nebo minimálně si o tom spolu povídáme a radíme se.

Když máte společný ateliér, máte i stejný pracovní rytmus?
Moc se nepotkáváme, a vlastně asi naštěstí, protože když projekt velice spěchá, jako to bylo v případě plaveckého babycentra, tak jsme se tenkrát ještě u jednoho počítače mohli střídat. Já jsem kreslila do šesti do rána a pak šla spát, a tatínek kreslil od šesti ráno. On je tatínek spíš ranní a já zase noční.

Co je na architektuře krásného?
Snad úplně všechno. Hlavně práce s prostorem a barvami, hezký je to, že pracujeme s lidmi. Baví mne vymýšlení konstrukce i technických věcí, a někdy je i hlavolamem, protože je spousta podmínek daných. Míň mne baví administrativa kolem. Takže všechno je krásný, jen kdyby bylo míň toho papírování.

Kdo je nadřízeným?
Tak samozřejmě šéfem je tatínek, ale já si to stejně většinou nakreslím podle svého.

Pohádali jste se nad prací?
To si nepamatuji, myslím, že ne. Občas máme každý jiný názor a pak se snažíme jeden druhého přesvědčit a někdy z toho vyjde třeba úplně jiné a mnohdy ještě lepší řešení, než bychom vymysleli každý sám.

Jste v řešeních odvážnější než tatínek?
Mně se zdá, že má radost, když dělám něco jinak, než by to kreslil on nebo jeho vrstevníci. A zase na druhou stranu je podle mne pro spoustu zakázek skvělý, že se potká pojetí od mladého člověka, ale klient má jistotu zkušeného architekta. To je myslím pro zakázku výhodné, ale já nejsem až moc praštěný architekt. Vždycky nejdřív přemýšlím, aby to dobře fungovalo a lidem v té stavbě bylo dobře.

Máte teď něco před realizací?
Mám, úplně malilinkatý projekt – říkáme mu záchodky a jde o část Křižíkova náměstí na konci ulice 9. května a Budějovické v Táboře. Z toho mám velikou radost, byť je to malinký prostor, ale zase je přímo v centru Tábora. Taky už jsme spolupracovali na barevném a materiálovém řešení úpravy Budějovické ulice a tohle na to navazuje. Teď se realizuje rekonstrukce velkého bytu v Praze.

Baví vás rekonstrukce?
Baví, protože mám ráda staré domy a žiji historií Tábora. Po předcích máme archiv desítek tisíc fotek a právě teď dokončuji disertační práci o historii Tábora. Křižíkovo náměstí je jedno z těch míst, které zkoumám a moc mne zajímá. Je strašně zajímavé. Nejdřív to byla křižovatka a až pak se stalo skutečným náměstím, kde třeba vítali prezidenta Masaryka. Byly tam i trhy, jenže potom zase převážila doprava a křižovatka je zpátky.

Máte v Táboře místo, které byste chtěla změnit?
Takových je moc a mám vždycky sto chutí se do nich pustit. Třeba když jdu kolem Jordánu, chtěla bych realizovat projekt z mé diplomové práce, a sice divadlo na vodě.

Autor: Alena Šatrová

15.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Na předzahrádce restaurace Beseda na Žižkově náměstí v Táboře se od sobotního rána rozvoněla hned celá řada dobrot: jitrnice, ovar, tlačenka a další vybrané zabijačkové lahůdky.
9

OBRAZEM: Řezníci předvedli své umění

Děti si užily radost z pohybu.

Děti si užily radost z pohybu

Tříkrálová sbírka na jihu Čech předčila očekávání

Jižní Čechy - Charitativní akce na jihu Čech vynesla přes sedm milionů korun.

Na co zajít v neděli do kina

Táborsko - Přinášíme přehled nedělního programu kin.

Kulturní tipy na neděli

Táborsko - Přinášíme tipy, kam vyrazit v neděli na Táborsku.

Ledovka, zasněžené silnice a nehody, to jsou aktuálně jižní Čechy

Jižní Čechy - Sněžení komplikuje dopravu na řadě míst.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT