Překvapení pro rekordmana na nejjižnějším bodu republiky: Další dálkový chodec

Je středa večer, na přechodu česko-rakouské hranice v Radvanově/Radingu za Vyšším Brodem je pusto, jen studený vítr vane přes opuštěné švédské šance směrem k nejjižnějšímu místu České republiky. Tam u kamene označujícího tento významný bod vybalili své batohy dva mladíci. Jedenatřicetiletý Josef Holoubek, který chce pokořit několik rekordů v počtu ušlých kilometrů křížem krážem Českem, se neuvěřitelnou náhodou kousek před hranicí setkal s dalším poutníkem. Čtyřiadvacetiletým Lukášem Bayerem z Beskyd, který šlape po jižní hranici z nejvýchodnějšího bodu republiky po nejzápadnější.

„Ukázalo se, že jsme oba vyšli ve stejný den z nejvýchodnějšího bodu ČR. Já vycházel v sedm, kolega v devět,“ smál se Josef Holoubek. „Mezitím jsem přešel na nejzápadnější místo a zpátky, a ze severu na jih. A tady jsme se potkali, aniž bychom se znali a nějak domlouvali.“

Josef Holoubek odstartoval svůj projekt Sedm rekordů 1. května. Z nejvýchodnějšího místa na nejzápadnější došel za devět dní, 10 hodin, 55 minut. To byl první rekord. Z nejzápadnějšího zpět na východní to zvládl za osm dní, 11 hodin a 26 minut. To byl druhý rekord. Třetí rekord tvoří součet časů obou těchto přechodů.

Pak se přesunul na sever s jednodenní přestávkou doma, a ráno vyrazil na nejsevernější místo. Odtud zamířil na jih, kam dorazil po pěti dnech a asi třech hodinách. To je další český rekord.

Seče začaly a srnčata, kterým jde o život, zachraňují dobrovolníci, i s dronem

„Projekt 7 rekordů je pokus o vytvoření rekordů v nejrychlejším pěším přechodu České republiky,“ vysvětluje Josef Holoubek. „Jedná se o nízkonákladový pochod, který spojuji s nadčasovou informační a materiální pomocí pro děti a rodiče předčasně narozených dětí. Zásadně se pohybuji pěšky. Hodně chodím po silnicích, ne rychlostních, ale třeba jedničkách.“

Máte na takový pochod speciální boty?

Zdroj: Deník/Zuzana KyselováJosef Holoubek: klasické boty na běhání a v nich jdu celou trasu. Čili asi 2100 kilometrů. To by měly krásně vydržet i s tím závažím v podobě batohu.

V takových lehkých botách se asi puchýře nedělají – nebo ano?

Nohy si zvyknou. Je to hodně o hlavě. Vysvětluju jim, že s puchýři to bude horší. Nohy mám trochu sedřené, každý večer je ve stanu mažu indulonou a zasypávám bílým práškem.

Takový pochod si jistě žádá trénink?

Trénuji prakticky pořád, jak to jen jde. Přímo tento pochod jsem si ale vyzkoušel nanečisto v dubnu. Když jsem si přečetl článek, že jeden Američan uběhl v padesáti státech 50 maratonů, řekl jsem si, že já jako chodec bych se mohl pokusit o něco podobného. Ale udělám vždy o pár kilometrů navíc, aby to byly ultramaratóny. Začal jsem na 43 kilometrech a těch 50 dní jsem si postupně přidával, až jsem 51. den šel 77 km. Tím jsem si vyzkoušel i svou denní dávku a jestli je moje tělo schopné to po 50 dnech ujít. Za těch 51 dní jsem natrénoval 2570 km.“

Nocujete zřejmě ve stanu…

Mám stan, ale přespávám porůznu. Spím v čekárnách zastávek, protože když prší, chci mít střechu i nad stanem, aby zůstal suchý. Také ale u lidí, když mě pozvou. Jeden starosta mi zařídil ubytování ve fotbalových kabinách, paní učitelka mě nechala přespat ve školní tělocvičně. Také jsem spal na policejní stanici, prý v bývalé šatlavě. V Čerčanech zase mezi popelnicemi. ale spím každý den různě.

Ubytování na Lipně: Stany s elektřinou i chatky s klimatizací. Podívejte se

Na jihu Čech jste šel kudy?

Šel jsem do Tábora, Českých Budějovic. Z Plané jsem kráčel vyloženě po silnici podél dálnice. A za Budějovicemi začala nejhezčí trasa. Pokračoval jsem po okrskách a kolem je krásný pohled na přírodu. Možná to bylo i tím, že začalo svítit slunce, dnešek jsem si opravdu totálně užíval. Bylo to krásných 50 kilometrů. Cesta se vlnila, bylo hodně kopečků, ale bylo to mnohem lepší než ty silnice.

Zažíváte někdy krizi?

Neměl jsem žádnou. Byl jsem unavený, ale já už se vidím v cíli. V podstatě od prvního dne se vidím v cíli.Tak to mám nastavené v hlavě a nechci dopustit, aby se v ní začaly rodit nějaké pochybnosti. To bych skončil.

Kromě překonání rekordů se snažíte svým pochodem upozornit na problematiku nedonošených dětí. Podobnou zkušenost dokonce máte za sebou.

Před rokem se nám předčasně narodil syn na začátku 6. měsíce. Vážil 610 gramů, 104 dní s ním žena strávila v nemocnici a já za nimi dojížděl. Tehdy nám hodně pomohla i po psychické stránce neziskovka Nedoklubko. A právě tam mi zapadl ten příběh do mojí dnešní cesty. Jejím mottem je: Dlouhá a náročná cesta, která se dá zvládnout. Rovněž předčasně narozené děti se vydávají na dlouhou náročnou cestu, která se dá zvládnout. Tak jsem se s neziskovkou domluvil na spolupráci, a vznikl tento projekt. Protože řada informací o této problematice je k dispozici maminkám, ale žádné pro tatínky. A většinou tatínkové jsou první, kdo miminko vidí a dozvídají se údaje o jeho stavu. Ale chybí jim, co dělat, jak se zachovat, jak se na nedonošené miminko připravit. Právě to budeme s Nedoklubkem vytvářet. To je můj další program po tomto pochodu.

Nechtěl auta kolem domu. Tak zablokoval trať krumlovské rallye

Setkal jste se během svého putování s nějakou negativní reakcí?

Po celou dobu mám s lidmi jenom pozitivní zkušenosti. Už jenom to, že mě někteří vzali k sobě po odvyprávění mého příběhu, i když mě neznali. Paní v jedné vesnici mě pozvala k sobě v půl dvanáctý v noci. Během deseti minut jsem byl u nich doma vykoupaný, s jídlem na stole a povídali jsme si do jedné do rána. Přestože mě předtím viděla jen krátce, a to jsem jí ještě svítil čelovkou do obličeje. Lidé, které potkám a popovídám si s nimi, mě úžasně nabíjejí energií na další pochod.

Dneska přespíte někde tady blízko?

Teď mám za sebou 50 kilometrů, ještě bych potřeboval 25 ujít, protože si dobíjím powerbanku v Rožmitále na Šumavě ve škole. Tam jsou už od sedmi ráno a já hned ráno chci zase vyrazit. V Rožmitále jsem si vytipoval zastávku, kde bych přespal. A pak zamířím do Budějovic, kde mám zase powerbanky u švagrové. A dál plynule zpátky na sever.