Marie Dřevová z Tábora je milá dáma plná elánu, života a optimismu. I přes její strasti, které ji v životě potkaly, je stále vitální. Dokazuje to i fakt, že se ještě v 79 letech věnovala józe. Nyní žije ve stacionáři pečovatelské služby v Táboře – Čekanicích.

MARIE DŘEVOVÁ

Narodila se 7. září 1933 v Obratani, kde prožila své dětství. Pochází ze statku, ze čtyř souroznců. Měla tři sestry a jednoho bratra. Narodila se jako třetí dítě v rodině. Do měšťanky jezdívala do Pacova, později se v Táboře stala učitelkou v mateřské škole, v níž zůstala pětatřicet let. Do důchodu odcházela z pozice ředitelky. Svého budoucího manžela potkala v Křeči na pouti. Provdala se za něj a měli dva syny. Dnes už žije jen jeden.


O tom, jak prožívala svůj předvánoční shon před více než sedmdesáti lety, vypráví s nadšením. „Byl to čas klidu, zastavení se. Takovýhle shon, jako je teď ,vůbec nebyl. Co vidíme dnes, nemá s Vánoci nic společného," podotýká.

Symbol Vánoc

Obchody plné lidí, kteří neustále někam spěchají a bláhově nakupují dárky, i za cenu, že na ně nemají dost peněz. To by si před půlstoletím jen tak někdo nedovolil. Rovnice mezi počtem dárků a spokojenými Vánoci neexistovala. Dřívější symbolika Vánoc, coby svátků klidu a pohody, jak si ji lidé před desítkami let užívali, v konzumní společnosti zanikla. Pamětnici Marii Dřevové ale chybí i něco jiného než jen sváteční klid.

Domnívá se, že stejně tak se vytratila úcta ke stáří, a to i v rodinách. „My jsme jako děti měly pokoru. Musely jsme hodně pomáhat, a to ať byly Vánoce, nebo ne," tvrdí o své generaci, která přišla na svět ve třicátých letech.

Adventní čas

Na Vánoce se vždy moc těšila. Prožívali je ale ve skromnosti, protože její rodina neměla tolik prostředků. I v době jejího dětství byly vánoční svátky spojené s velkým úklidem a pečení cukroví. „Nedělaly se ovšem tak velké nákupy a zásoby jídla. Také cukroví se nepeklo v takovém množství. Maminka dělávala moje oblíbené sušenky na kamnech, tatínek měl zase starosti smrček. Musel pro něj dojít do lesa a společně ho potom zdobili. Rodiči se všechno zařizovali sami."

Na stromek zavěsili cukrové cetlíky, což byl cukr zabalený do staniolu a papírků. Nebo si něj rovnou pověsili kostky cukru.
„Moje teta Anežka z Plzně nám z města postupně začala posílat ozdoby skleněné, ty tady nebyly. Posílal nám i další věci, které jsme potřebovali a na vesnici nebyly," připomíná velké rozdíly mezi městem a venkovem.

I prožívání Vánoc na vesnici bylo jiné než ve městě. Vesnice byla víc praktická. Pod stromečkem lidé nacházeli dárky prosté a potřebné, žádné zbytečnosti. „Jednou jsme od plzeňské tety dostali mimořádný dárek, knihu Babička. Teta Anežka byla moc vzdělaná žena a věděla, co je pro děti důležité."

U svátečního stolu ve světnici s nimi vždy sedával dědeček s babičkou, kteří bydleli na vejminku, a místo u něj měli i čeledín a pomocníci.
„V životě jsme to neměli lehké, ale vše má svůj účel. Nedokážu si vysvětlit, kde se dnes v lidech bere ta zloba. Podle mého se vše odvíjí od rodiny, která by měla plnit svůj účel," uzavírá svoje vyprávění seniorka, s tím, že si nepamatuje střet generací. Neboli rozepři s maminkou nebo babičkou. „Panoval takový klid a pohoda," tvrdí o časech minulých.

Autor: Veronika Škapová