Druhého prosince 1790 proti sobě zasedli zástupci táborského magistrátu a krajského úřadu. Roznětkou k tomuhle jednání se stal případ pivního písaře Ferdinanda Filipovského. Slušně řečeno, byl to člověk svéhlavý.

Dělal si svou práci v táborském pivovaře podle svého, jenže jeho rozhodnutí byla špatná. Na výtky nadřízených nedbal a ještě prohlašoval, že on vlastně takovou práci nepotřebuje, bez ní prý by mu bylo lépe. Takhle ho představitelé města popsali v dopise na krajský úřad.

Svou stížnost na něj nepsali jen tak z nějakého rozmaru. Filipovský připravil pivovar o výdělek. Když mu Táborští radili, aby koupil ječmen do zásoby, jelikož jeho cena byla nízká, odpověděl, že ještě klesne. Nato přišla sucha, obilí výrazně podražilo a Filipovský ho musel nakoupit, aby bylo z čeho v Táboře vařit pivo.

Kvůli tomu se pivovarská pokladna značně vyprázdnila a páni si pak neměli z čeho vyplácet podíly na zisku – žádný totiž nebyl.Zároveň se ukázalo, že Filipovský nevedl účetnictví celé tři roky. Jednalo se o dostatečné důvody, aby ho Táborští vyhodili z práce.

Filipovskému to bylo lhostejné, nicméně celý případ se už začal přetřásat na krajském úřadě. Tam si řekli, že táborský magistrát pracuje nějak hodně divně, jestliže si nevšimne neexistence pivovarského účetnictví za tolik let a teď musí nakupovat předražený ječmen.

Zástupci magistrátu dostali od krajského úřadu vynadáno za vlastní nepořádek, ale Táborští, jako vždy v takových případech, tvrdili, že za nic nemohou a ještě se cítili dotčení.Veškerou vinu svalovali pouze na Filipovského. Při tom dohadování si všichni mezi sebou podávali zápisky o vývoji ceny ječmene.

Jednání uzavřel krajský komisař. „Vinen je nejen Filipovský, ale i vy," řekl Táborákům a pokračoval nejspíš takhle:
„Měli jste mu nařídit, aby koupil ječmen loni hned po žních, když byla cena nízká. Ještě se pak dal rozumně koupit až do zimy.

Letos na jaře přišlo sucho a míra ječmene se prodávala za tři zlaté. Teprve pak jste nakupovali. To jste hospodáři? Co dělat, stalo se. Dávejte si už na to pozor. Zpupnému Filipovskému neříkejte, že je to i vaše vina, jinak by se zase dohadoval. Rovnou ho vyhoďte. A řekněte mu, že jsem uznal, že jeho vina je dostatečně prokázaná."

Zároveň Táborákům vytkl, že už si měli dávno zřídit na nákup ječmene samostatný finanční fond. Při jednání na krajském úřadě se navíc ukázalo, že si při placení pomáhali, jak se dalo. Nejenže používali peníze utržené za pivo, ale ještě si brali z kauce, kterou za sebe městu složil sládek při nástupu do funkce. Z té kauce se ale měly hradit případné ztráty způsobené sládkem, a ne nákupy surovin pro pivovar za mimořádné ceny.

„Kdybyste tu kauci teď museli vyplatit sládkovi zpátky, z čeho byste mu ji doplatili? A vůbec – vždyť vy jste si kvůli špatným nákupům nadělali dluhy i u soukromníků," kroutil hlavou krajský komisař.
„Schází vám sehnat ještě 638 měr ječmene a potřebujete nejmíň tisíc zlatých. Dobrá, želečské panství vám pomohlo sto měrami, ale co ten zbytek? Copak tohle je nějaké hospodaření obce?"

Komisaři při tom znovu padl zrak na žádost Táborských, aby městský pivovar dostal do pronájmu zkušený odborník a hlavně obchodník, která na kraji ležela od konce března. Táborští sami nepřímo vyjádřili, že si s jeho správou nevědí rady.

Kromě nářků, že sládek vaří špatné pivo, z čehož plyne jeho špatný odbyt a z toho zase malý výnos, takže si táborští páni mezi sebe nemůžou rozdělovat finanční přebytky, sami pisatelé přiznali, že díky pronájmu „jedenkráte mezi obcí pokoj vinšovaný se učiní". Snad už se pak přestanete věčně hádat, pomysleli si krajští úředníci o těch magistrátních.

Táboráci, kteří na krajský úřad přišli s náladou furiantů, se teď vraceli domů jako schlíplé slepice. Uvědomili si, že na ně páni na kraji věděli hodně, nicméně jedna věc se tam vlivem vypjatého ovzduší neprobírala. V pokladně jim scházejí peníze nejen vinou špatného nákupu ječmene, ale i kvůli tomu, že se v Táboře pije cizí pivo, protože táborské není lidem po chuti.

Josef Musil