„Nejdříve se valila voda z kanálů a nakonec i z koryta řeky. Chvíli se nám ji dařilo odčerpávat ze sklepů, ale hladina řeky se zvedla tak rychle, že nás hned evakuovali," popisuje Jana Novákové své deset let staré zážitky. V paměti jí asi nikdy nevyblednou. Stejně jako ostatním lidem, kteří ve Veselí žijí v zátopové oblasti.

„Všechno bylo zdemolované, zahrada plná bahna¨. Nevěřila jsem, že dáme dům ještě někdy dohromady. Sotva jsme se z toho trochu vzpamatovali, přišly za čtyři roky další povodně," přidává vzpomínku paní Zdena.

Opuštěné domy

Povodeň v roce 2002 vyhnala z domovů lidi z 26 ulic, voda zalila 430 nemovitostí, u 37 z nich majitelé sledovali demolici. Dva domy se zřítily.
„Stoletá voda zasáhla 1600 občanů a zaplavila čtyřicet procent území města. Evakuace trvala zhruba deset dní. Lidé šli ke svým známým nebo využili místa v základní škole nebo v hotelu," upřesňuje statistiku starosta Jaromír Novák.

Záplava nejvíce postihla občany z okolí Jindřichohradecké a Vodárenské ulice. Místy hladina dosahovala až do tří metrů. „Bydlím přímo na Alešově nábřeží. V chodbě jsme měli metr a půl vody. Okna byla skoro celá zatopená. Všechno jsme vyházeli," pokračuje paní Zdena.

Jen o ulici dál, kde žije Jana Nováková, bylo už vody o metr víc. „Ulice F. Líbala byla jednou z nejvíce zasažených. Měli jsme vodu až k balkonu. To jsou necelé tři metry. Museli jsme jezdit na kánoích. Dostávala jsem takhle z domu své rodiče. Starší lidé nechtěli z baráků vůbec odejít. Stále doufali, že se hladina už zvedat nebude. Ale mýlili se. Byl to hrozný psychický nápor," dodává Jana Nováková.

Všechno zničené

Účinky tragédie si lidé plně uvědomili při návratu do zničených domovů. Všude po ulicích se kupily hromady nábytku a ošacení.

„ Museli jsme dělat omítky, malovat, vyhazovat nábytek. Kdo to nezažil, nedokáže si představit, co tady bylo. Vyhodili jsme úplně všechno," pokračuje sklíčeně paní Zdena. „My jsme bydleli dva týdny na internátu ekologické školy. Barák je starý, a tak v podlaze byla podmáčená škvára. Museli jsme oklepat omítku ze tří sklepů, aby zdi neplesnivěly, " doplňuje ji kamarádka Helena.

Místní se dodnes s následky vypořádávají. „Trvalo strašně dlouho, než se nám podařilo domy opravit. Ještě teď nejsou tady ve čtvrti udělané chodníky. Je šest let od poslední vody a ulice jsou na zlomení nohy. Jezdilo se tady s těžkou vojenskou technikou, takže chodníky jsou na spoustě míst propadlé. Město s tím nic nedělá," konstatovala Jana Nováková.

S každým větším deštěm se obává, že zase přijde pohroma: „Když jsou deště, tak si vždycky vzpomenu, jak jsme tu chodili v gumových kalhotách až pod prsa. Zatím není udělaná ani hráz. Musím ale ocenit práci dobrovolníků z Moravy, kteří sem tehdy přijeli lidem pomoci. Dneska jen vzpomínám, jak jsme to všechno přežili."

Všechny tři se shodují, že něco podobného už by znovu nechtěly prožít. „Mladí to zvládnou lépe, ale nám je skoro osmdesát," uzavírají seniorky Zdena s Helenou.