Když bylo Zdence Fantlové osmnáct let, užívala si mládí, chodila do rokycanského gymnázia a těšila se svým přítelem Arnem. Nic jí nechybělo. Jenže přišla německá okupace v březnu 1939, která židovské dívce zhatila veškeré plány.

„Okamžitě začaly platit norimberské zákony a Němci rozdělili občany na Židy a ty ostatní," vyprávěla při besedě v Blatském muzeu jednadevadesátiletá Zdenka Fantlová, která přežila koncentrační tábor Terezín, Osvětim i Bergen Belsen. Přestože se narodila v jihočeské Blatné, osud ji zavál až do Rokycan.

Její vzpomínky si přišla poslechnout třicítka návštěvníků. Mezi nimi i Petr Kučera, který pobývá ve Vlkově: „Mojí maminku převezli do Terezína v lednu roku 1942. Z transportu přežilo jen pár lidí. Možná měla štěstí. Byla vybraná na práce na poli a tam měla větší šanci přežít," sdělil Petr Kučera vzpomínku, která ho symbolicky spojovala se Zdenkou Fantlovou.
Ta do vlaku do Terezína nastoupila ve stejnou dobu.

„Můj přítel Arno tam odjel od dva dny dříve a já byla smutná. Pak jsem se ale dozvěděla, že tam jedeme také. Najednou jsem byla šťastná. Jinam jsem nechtěla. Ostatní mě nezajímalo." nastínila cestu do koncentračního tábora.     Jak říká, to, že přežila, byl pouze osud. Kromě umanutosti ji pomohl plechový prstýnek, který dostala od Arna a dva hlasy.

Síla k přežití

Oba hlasy se ozvaly v kritických okamžicích, kdy byl život židovské dívky v nebezpečí. „První se ozval, hned poté, co jsem vystoupila v Osvětimi. Vůbec jsem nevěděla, kde vlastně jsem. Hlas mi jasně říkal: Tady vládne smrt. Děvče, jsi v nebezpečí. Když tě nezabijí, máš v sobě dost síly, abys to přežila, ale lehké to nebude," popisuje událost, po níž se i přes veškeré okolnosti cítila dostatečně uklidněná.

Zdenka Fantlová.

Poznamenala, že podruhé ji varoval na konci války, 15. dubna 1945, v Bergen Belsenu. „Tam vypukl tyfus a já byla na umření. Měla jsem před sebou pár minut. V téhle chvíli mi hlas řekl, že dál už nemůžu, že je to můj konec," pokračovala ve vyprávění. Jenže Zdenka Fantlová je od přírody umanutá a jednoduše se nechtěla vzdát. Přestože neměla sílu, něco ji pomohlo vstát a přes hromadu mrtvol se dostat až do stanice Červeného kříže, kde ji čekala pomoc.

„Měla jsem obrovskou žízeň. Pila jsem vodu ze žlutých kaluží. Nemohla jsem jinak. Se zimou a hladem se člověk vypořádá, ale žízeň pro něj znamená smrt," shrnula dnes již jednadevadesátiletá žena, která žije ve Velké Británii.

Po celou dobu ji chránil plechový prstýnek. Dostala ho od přítele Arna, než s tisícovkou dalších mužů do třiceti let odjel v trestném transportu do Polska do místa zvané Trávníky. Ten souvisel s červnovým atentátem na Heydricha. „Nějak se v pašoval do ženských kasáren, našel mě a navlékl mi ho na prst a řekl: To je náš snubní prsten, bude tě chránit a když to přežijeme, já už si tě někde najdu. Políbil mě a byl pryč," vzpomíná na poslední okamžik, kdy Arna viděla. Po válce se dozvěděla, že všechny muže na východě zastřelili. Neměl šanci.

„Ten prstýnek byl pro mě symbol všeho. Hlavně naděje, lásky a duševní síly, která je daleko větší než fyzická," dodala Zdenka Fantlová.
Dnes jezdí po besedách a nevynechává ani Německo. Otec ji naučil, že spravedlnost patří do rukou pánaboha, a proto proti nim nenávist necítí. Podle ní je důležité, aby se lidé naučili toleranci, jinak je nebezpečí, že by se holocaust mohl opakovat. „A to by znamenalo konec civilizace, jak ji známe," myslí si.