Když se před více než dvěma sty lety začalo u řípeckých dětí dbát na školní výuku, musely si za ní dojít až do pět kilometrů vzdáleného Dráchova.

Jenže Řípečtí nechtěli, aby jejich děti chodily za vzděláním daleko, a proto „roku 1799 zřídili s povolením p. děkana Hartla v Dráchově soukromou školu svou v Řípci; a sice z té příčiny, že dítky z Řípce na jaře a na podzim pro vystouplou řeku Lužnici, která tenkráte mostem opatřena nebyla, do školy choditi nemohly," uvádí řípecká kronika.

SNÍMEK ZOBRAZUJE žáky a učitele ve školním roce 1933/1934 z archivu Miroslava Bočka.

Ani to však nebylo ideální řešení. Občané totiž museli soukromého učitele, který děti vyučoval vždy v některém z prázdných domů, vydržovat a školné odvádět do Dráchova.

Kronika dále uvádí, že „v roce 1830 byla soukromá škola proměněna v exposituru, která byla i nadále podrobena škole v Dráchově. Učitel ale bydlel v obecním domě uprostřed vesnice vedle kovárny čís. 43".

O čtyřiadvacet let později obec pro školní účely nechala na severozápadní straně u cesty směrem k Dráchovu postavit dům s číslem popisným 9, v němž bydlel tehdejší učitel Antonín Vanke.

Škola pomalu pustla

„Dokud vydržování školní budovy připadalo okresu a potřebné opravy se z okresní pokladny zapravovaly, byl stav školy ještě obstojný," popisuje dále kronika. Od doby, kdy školní budovu získala do majetku obec, neuskutečnila se žádná oprava a škola postupem času pustla. To už byla osmdesátá léta 19. století.

A tak nezbývalo než v Řípci postavit a otevřít novou. Stalo se tak v roce 1893. „Škola byla stále jednotřídní až do 25. února 1908, kdy se proměnila na dvoutřídní a prvním učitelem se stal rodák Jan Pícha," upřesňují dobové záznamy.

Správcem školy se stal o dva roky dříve Antonín Jungmann. Ten pravděpodobně zapsal: „Na počátku roku zapsáno bylo 85 dítek, z nichž 42 hoši a 43 dívky. Svěcení nové školy konalo se dne 22. října 1893. Vysvětil ji veledůstojný pan P. Mat. Vlasák, biskupský notář, okres. vikář."

Jak na školu vzpomínají rodáci:

Marie PetrtýlováMarie Petrtýlová
• narodila se v roce 1955 a do
1. třídy nastoupila v roce 1961
• Tenkrát to s tou přípravou nebylo moc složité. Když jsme přišli ze školy, nejdříve jsme tašku hodili do kouta a dokud to šlo, byli jsme pořád venku. V zimě jsme se třeba klouzali na taškách. Není to jako dneska, že děti sedí doma u počítačů. My jsme byli na hřišti a úkoly jsme dělali až večer.









Marie TilmanováMarie Tilmanová
• narodila se v roce 1946 a do 1. třídy usedla v roce 1951
• Vzpomínám si, že jsme před školou hrávali kuličky. Neustále jsme je měli po kapsách. Z učitelů si pamatuji jen Bohdanu Vilímovou. Pak tu byla ještě Hvězdová, ale ta ji jen zastupovala, když čekala rodinu. Vilímová byla výborná učitelka. Byla sice mladá, ale autoritu u nás měla. Poslouchali jsme ji.









Miroslav NosekMiroslav Nosek

• narodil se v roce 1946 a do lavice v první třídě usedl v roce 1951
• U hřiště jsme s Bohdanou Vilímovou sázeli stromky. A když jsme odtud vycházeli, mohli jsme si na památku vybrat stromek, jaký jsme chtěli, a zasadit ho třeba na vlastní zahrádce.









Jaroslav FišerJaroslav Fišer
• narodil se v roce 1946 a do 
1. třídy nastoupil v roce 1951
• V prvním patře, kde je dnes zasedací síň obecního úřadu, bývala třída. Tělocvična je stále na stejném místě. V době, kdy do školy chodila moje generace, tak byla ředitelkou Bohdana Vilímová, která dosud žije v Písku. Za nás už tu byla klasická jednotřídka. Vilímová měla na starosti první až čtvrtý postupný ročník a byla na nás sama. Ve třídě tenkrát nebyly magnetofony, takže nás musela zaměstnávat úkoly. To, že zvládla ukočírovat celou bandu, považuji za úctyhodný výkon. Kromě učení jsme se vzdělávali i kulturně. Například tu bylo hodně populární ochotnické i loutkové divadlo. Děti hrály od první třídy. Dokonce, i když jsme školu opustili, ještě nás do inscenací stále vtahovali.







Věra HaladováVěra Haladová

• narodila se v roce 1931 a do školy nastoupila v roce 1937
• Za mě byla škola dvoutřídní. Pamatuji si řídícího Jana Líkaře a učitele Petrželku a Kohouta, ten přišel po válce. V ročníku jsme byly čtyři holky a tři kluci. Jednou až dvakrát v týdnu za námi jezdil vikář z Dráchova a učil nás náboženství. Když kluci zlobili, museli nastavit ruku a dostali přes ni rákoskou. Nebo museli jít na chodbu. Ale pan řídící tam posílal vždycky jen jednoho, protože dva by tam už dělali lumpárny. Nejhorší trest byl, když dostali rákoskou na zadek. Kluci si dávali do kalhot čepice, aby je rány nebolely. V zimě jsme cvičili ve třídě v uličce a v létě na hřišti.