(Předchozí díl pojednával o tom, že když Táborští po mnoha letech opravili věž kostela na náměstí, udeřil do ní blesk a zapálil ji. Konečné opravy se dočkala až roku 1677. Peněžním darem na ni přispěl císař Leopold I.)

Věž tedy zase pevně stála, leč mračna se – jak to bývá – nad ní čas od času stahovala. A to byl okamžik ke všeobecnému zbystření a přípravám na hašení. Ze zatažené oblohy měli tehdejší Táboráci veliký strach.

Město na kopci se sice nemuselo bát záplav, zato přitahovalo blesky. Každý blesk znamenal nebezpečí ohně; vynález hromosvodu teprve čekal, až se urodí v hlavě přemýšlivého kněze s vynálezeckými sklony Prokopa Diviše.

Oheň z nebes

Táborští se zalíbením hleděli na věž svého kostela, jež se dočkala opravy po tolika letech od chvíle, kdy ji rozstřílela Marradasova dělostřelba. Nechtěli ji znovu vidět v troskách. Tolik práce a peněz si vyžádala. Ční vysoko nad městem, jako by si o další rány bleskem přímo říkala. Jak ji ochránit?

Nezbývalo než dát modlení. K jeho účinnosti jistě přispěje příslušný svatý. A proto Táborští dali později postavit sousoší dvou soch, aby nad touto záležitostí bděly.

Jedna představuje svatého Donáta, k němuž se 30. června 1652 modlil kněz Heerde v kostele svatého Martina v Eus- kirchenu. K modlitbě měl doslova žhavý důvod. Zrovna sloužil konec mše, když se blesk zaťal do kostela a zapálil oltář. A také kněze. Ten měl právě před sebou ostatky svatého Donáta, kterého papež Innocent X. daroval kostelu v Münstereifelu. Do euskirchenského kostela ho položili účastníci procesí, když ho nesli na místo určení a v Euskirchenu si odpočinuli. Hořící Heerde se tedy začal modlit k ostatkům římského mučedníka ze druhého století, a stal se zázrak. Kněz nejenže vyvázl z planoucího kostela, ale navíc bez zranění! Věhlas svatého Donáta se rychle rozšířil. V té době byl tedy svatý Donát moderním přímluvcem proti zlu ohně.

Zato druhý svatý ze sousoší ztělesňuje tradičního patrona profesí, jež souvisí s ohněm – svatého Floriána. Patrona hasičů, kominíků, zpracovatelů kovu, ba i pekařů či hrnčířů, ale hlavně ochránce před požáry. V českých zemích zdobil věže, zvoničky, městské brány a obecní pečetidla. Nemohl scházet ani v Táboře.

Sousoší plnilo svůj bohulibý účel nejprve v kryptě kostela. Později ho Táboráci natrvalo umístili na náměstí. Jeho autorem je rodák z Plzně, Ignác František Platzer (1717 – 1787). Soše svatého Floriána v Táboře zapalovali lidé lampičku. Jenže bohužel vždycky až po požáru . . .
Než vznikly tyto sochy, mělo zabránit bleskům hlavně zvonění zvonů. Pro zvoníka se jednalo o úkol velmi důležitý, sledovaný i náležitě ohodnocený.

Osmnáctého listopadu 1678, když byla nová podoba kostelní věže vskutku ještě zánovní, zapsal písař tento zápis: „Adamovi Lítalovi zvoníkovi k jeho službě zvonické, z ohledu větší práce a chůzi na věž, též pěkného pozoru dání na zvony v čas mračen přidává se každýmu kvartálu jedna kopa, a tak do roka má míti 16 kop."

Příkazy o zvonění proti mračnům se od znovupostavení kostelní věže opakovaly rok co rok. Když zvoník nestihl zazvonit, nadřízení ho přísně kárali.

Uctili Habsburka

Jinak plynul život onoho roku 1678 v Táboře tak nějak normálně. Třetího března přijel do Tábora poručík dunewaldského regimentu.
Na jeho ubytování prasklo: „Za měsíc ovsa dvanáct strichů, sena dvě fůry, piva půl sudu, do kuchyně šest kop, žita na chléb pro čeleď  jeden strich, hrachu jeden věrtel, patok jeden sud, každý pátek nějakou rybu."

Dále 6. června: „Matějovi Hayglovi, brannýmu od Nový brány, pro jeho pilnosť na Nové bráně s vartou mající má se mu od victualních věcí z důchodů obecních vedle prozřetelnosti p. primatora, totiž jeden strich žita, jeden strich ječmene a jeden věrtel hrachu k službě jeho přidati."

Dvanáctého srpna: „Jsou zvoleni z plnosti rady za nový pány officíry městský: za pana hejtmana p. Symeon Voldřich Hůřecký, za p. leutenandta p. Samuel Ignatius Nogrell a p. Václav Fabri za fendricha, a ti mají teď  příští neděli při držení Te deum laudamus v příčině v nově narozeného arciknížete comparirovati (tj. se dostavit)."

Onen arcikníže, který se narodil ve Vídni 26. července 1678 a jehož život představitelé Tábora uctili, se jmenoval Josef a byl to pozdější císař římský a král český a uherský Josef I. Habsburský. Osud mu dopřál  jen  32 let  života.

Josef Musil