V říjnu 1742 umístil plukovník Ogilvy do Tábora tři kompanie svého pluku. V prosinci odtud nechal odvézt kvůli lepšímu uschování 760 pušek. Nářadí používané při opevňování a stejně tak dělostřelecké odeslal do Českých Budějovic. Co se v Táboře přehlédlo, nechal následující rok poslat do Budějovic také.

Plukovník prostě dělal v Táboře trošku pořádek. A pořádek už byl i v Čechách. Marie Terezie se konečně stala českou královnou se vším všudy. Korunovace se konala v Praze, v květnu 1743. Panovnice při ní jízlivě poznamenala, že svatováclavská koruna je bláznovská čepice. Pražané, a potažmo všichni Češi, dobře věděli, kam tím míří.

Přesně před rokem, když do Čech vtrhl bavorský kurfiřt Karel Albrecht, aby Marii Terezii vyrval českou zemi a prohlásil se za českého krále, zpívali Češi zvláštní písničku, na kterou by teď nejradši zapomněli. Velebili v ní Karla VII., což byl právě Albrecht. Notu měla ta písnička podle lidové „Káča má", ale její nová slova…

„Radujte se, všichni Češi, Karel Sedmý vás potěší! Praha má, Praha má pána, krále Bavora! Radujte se sedláci, robota se převrací, Praha má, Praha má pána, krále Bavora! Radujte se všichni lidé, přijde pomoc vaší bídě! Praha má, Praha má pána, krále Bavora! Plesej celá země česká, budeš obnovena všecka! Zase krále máš znova a císaře Bavora!"

A teď mají Češi oficiálně a již se všemi poctami královnu, kterou, jak dokládá písnička, před rokem zradili. Marie Terezie s nevolí dovolila na přelomu roku 1742 a 1743 maršálu z Lobkowicz, aby nechal bez trestu odejít kapitulujícího okupačního velitele Prahy s jeho muži. Nyní vidí, že právě ti Češi, kteří loni oslavovali jejího protivníka, jí provolávají: „Vivat Maria Theresia!"

Jaká šaškárna! Loni stačilo Čechům pohrozit, že jim propadnou majetky, pokud nebudou oslavovat krále Bavora. Nato Bavor odjel a nechal český lid na pospas vojákům. A to opět stačilo k tomu, aby ti samí lidé teď oslavovali královnu Rakušanku. Dlouho slavit nebudou. Ceremonie se odbyla a Marie Terezie začala jednat. Jistě, všichni Češi nejsou zrádci, ale vši vyžene z kožichu. Prostřednictvím mimořádného soudního tribunálu.

„Cos dělal za okupace?!" Z téhle otázky měli Češi vítr. A už jsou tu tresty za kolaboraci. Pokuty, vězení, konfiskace majetku (kterých se tolik báli od Albrechta), a dokonce vyhoštění. Nejedná se ale o žádnou hrůznou decimaci. V celé zemi byly potrestány přibližně dvě stovky lidí. Ve dvanácti případech se ozvalo: Smrt! Jenže kat nakonec žádný hrdelní rozsudek nevykonal. Marie Terezie byla vskutku osvícená panovnice hned od samého začátku své vlády.

Zatímco se v Praze věrolomní Češi potí před tribunálem, v Táboře je českému živlu mnohem příjemněji. Vojáci odmašírovali a ctihodný měštěnín Sebenář nechal posbírat motyky a lopaty, jimiž předtím lidé spravovali okolní cesty kvůli císařskému vojsku. Zmíněné pracovní nástroje schoval u sebe, aby se to prostě nepoztrácelo.

Dalším z významných činů v Táboře té doby bylo „vyzdvižení dvojích šňůr pro vytahování truhličky na branách", jak tuto operaci označil městský písař. Na vnější straně bran totiž visely schránky a vkládala se do nich pošta. Teď už jsou vojáci pryč, město se otevřelo, takže poslové mohou své vzkazy vyřizovat osobně. Zbytečně tam ty schránky rachtají ve větru. Třicátého května 1743 jednu u sebe schoval pan Sebenář a druhou pan Hubatius.
Jára Cimrman by řekl: Každý by chtěl žít v Táboře…

Josef Musil