Šestačtyřicáté povídání o zaniklých školách Táborska zavede dnes opět do Dobronic u Chýnova. Ve druhém díle uvádíme vzpomínky trojice bývalých žáků. V minulé části jste se mohli dočíst mimo jiné o tom, jaké okolnosti provázely vznik školy.

Když v obci v roce 1884 postavili školu se vším všudy, usedalo do lavic podle kroniky 76 žáků. Ve školním roce 1887 až 1888 do ní docházelo i jednadevadesát dětí.

„Kromě místních ji navštěvovali také školáci z okolí. Učitelé vzdělávali děti ze Smyslova, Vřesců a jeden čas dokonce ze Zárybničné Lhoty a Dubu," sdělil Bohuslav Kučera, který školní zkušenosti začal sbírat od roku 1969.

To Jiří Vaněk vzal tašku na záda už v roce 1955: „Vzpomínám si, že tu učila kantorka Malá, učitel Vokroj a jako poslední tu byla Kambová. S tou se pak škola zavřela," začal své vyprávění Jiří Vaněk. Patřil mezi kluky, kteří chvíli neposeděli a aktivní byl se svými kamarády i po skončení vyučování.

Zahnala nás domů

„Často jsme s klukama hráli fotbal kolem školy. Jakmile se sešeřilo, učitelka otevřela okno a zahnala nás domů. Bez diskuse jsme ji museli poslechnout," říká Jiří Vaněk s tím, že v dobronické škole bývala jednotřídka, v níž se děti vzdělávaly do páté třídy. Pak musely přestoupit do sousedního Chýnova.

close PŘED ŠKOLOU. Na školní léta zavzpomínal Jiří Vaněk, Bohuslav Kučera a Stanislava Šmejkalová (zleva). zoom_in

Poznamenal, že k učitelům měli žáci respekt. Co řekli, to platilo. „Jednou nás ale učitelka Malá nechala sedět ve třídě po vyučování jako za trest. Bydlela ve škole a zřejmě v tu dobu něco vařila, protože si pamatuji, že si šla zamíchat s polévkou. My jsme toho využili, vyskákali jsme 
z okna a šli jsme domů," popsal lumpárnu Jiří Vaněk s tím, že trest je poté určitě neminul.

Učitelka Malá byla ale i na neposlušné žáky hodná. Kromě vyučování se starala i o zelinářskou zahradu, která byla vedle školy. „Zavařovala ovoce a to nám pak dávala o přestávce ke svačině, abychom měli vitamíny," vysvětlil bývalý žák. Za peníze, které školákům vynesl sběr heřmánku na nedalekém poli, jezdili na výlety do okolí. Občas jim zbyly prostředky i na sportovní vybavení. Pořídili si tak například míče nebo třeba síť na volejbal.

Svůj talent na průšvihy prověřovali i při poutích. Kluci čekali, až přijedou kolotoče a střelnice do některé ze sousedních obcí. „Kupovali jsme tam gumy na prak a stříleli jsme ťuhýky, kteří se schovávali v kopkách na polích, i vrabčáky v kravíně. Prak jsme udělali tak malý, abychom ho mohli schovat do pusy, kdyby nás někdo zkontroloval," smál se Jiří Vaněk a dodává, že od kamenů, které používali jako náboje, měli otlučené prsty.

V okolí si s vrstevníky také stavěli různé bunkry a chaty, mnohdy i ve stráních. „Jednou jsme budovali z lískových prutů chatu u stromu a hnala se bouřka. Někoho napadlo, že by na střechu mohl dát koňskou deku, abychom nezmokli. Jenže do stromu uhodilo. A jak jsme z toho byli v šoku, každý z chaty vyskočil a udělal tím v ní vlastní díru," vylíčil Jiří Vaněk. Tehdy měli školáci štěstí. Byli sice trochu popálení a jeden z nich se málem obul oběma nohama do jedné holinky, ale nikdo z nich to na zdraví neodnesl.

Těšili se na sníh

Do dobronické školy docházela od roku 1966 i Stanislava Šmejkalová. „Za mě už vyučovala Kambová. Vzpomínám si, že se s manželem odstěhovala do Tábora. Vždycky jsme se těšili, až napadne sníh, protože se stalo, že vlak, kterým jezdila, nepřijel," vyprávěla Stanislava Šmejkalová.

Bohuslav Kučera si zase vybavil, že se v každé místnosti topilo kamny a dřevo se dávalo sušit na půdu. „Když ho přivezli ze sudáren, tak jsme tam balíky svázané drátem nosili i o hodině," poznamenává.

close BUDOVU bývalé školy dnes využívají hasiči. Bývala zde  síň tradic se zemědělským zaměřením a místní sem mohou přijít na pivo. zoom_in

Na konci šedesátých let měly dobronické děti k dispozici moderní kabinet s promítačkou, která promítala na zeď knihy. „Byly v něm i sluchátka a překlápěcí sedačky a psali jsme tam diktáty. Kambová je vždycky namluvila na magnetofon, posadila nás tam čtyři a my jsme poslouchali a psali. Vůbec nás tehdy nenapadlo opisovat," vzpomíná Stanislava Šmejkalová.

Dodala, že když potom přešla se spolužáky na měšťanku do Chýnova, byli na nové učení dobře připravení a neměli se zvládnutím látky problém.