V deseti letech poprvé vzala do ruky háček. Všechna klubka, která od té doby našla, spletla v řetízek. Pak přišly na řadu šály, svetry, tašky, čepice…

Blanka Kačírková je ze sedmi žen dosud neznámých jmen jedinou „auriťačkou“. K tvorbě ji přivedly geny po babičce, touha hezky a originálně se oblékat a později také její práce.

„Když jsem přemýšlela, kdy jsem vlastně s ručními pracemi začala, tak to bylo zhruba ve věku mé dcery. Když mi bylo okolo deseti let, uháčkovala jsem svůj první řetízek. Našla jsem v sobě geny po babičce. Jsem jí vděčná za to, že mě k tomu vedla, učila a měla se mnou trpělivost.“

Samý řetízek

Všechna klubíčka se pak začala měnit v desítky nepotřebných metrů řetízku. U toho to samozřejmě neskončilo. Blanka začala háčkovat a plést nejdřív na panenky, pak na sebe a nakonec přišla na řadu i rodina, blízcí, přátelé. Dnes se kromě toho ve svém volném čase, kterého není zrovna nazbyt a v němž nesmí chybět ani prostor pro četbu knížek, věnuje i šití. Převážně hraček nebo dekoračních předmětů, a pak i trochu malbě na hedvábí.

„Když jsem si na přelomu základky a střední školy začala plést svetry, bylo to v době, kdy se to ještě vyplatilo. Nejen z nedostatku peněz, ale i proto, že tehdy nebylo nic k sehnání. Když se chtěl někdo hezky a originálně oblékat, nezbývalo mu nic jiného, než si to vyrobit sám.“

Začátkem osmdesátých let se na pultech trafik začínaly objevovat Burdy. Nejdřív v ruštině, poté i v mateřštině a Blanka si do svého seznamu ručních prací přidala šití. Prvotní řetízková vášeň přešla v nutnost: Chci mít hezké oblečení, musím si ho vyrobit.

„V centru Auritus, kde mimo jiné pracuji s drogově závislými klienty v rámci pracovních dílen, mohu svou potřebu něco tvořit realizovat. Díky této práci jsem se naučila také vyrábět ruční papír a plést pedig.“

Terapie

Postupem času si Blanka uvědomila, že ne vždycky lze dělat všechno a že každá činnost má jiný terapeutický účinek.

„Nemohu říct, že tvořím, protože se potřebuji zbavit nějakých negativních emocí. Určitě to tam je taky a když prožívám nějaké horší období, cítím, jak mi tvorba pomáhá. Ale každá činnost funguje jinak. Když pletu nebo háčkuju, dává mi to obrovský prostor k přemýšlení, k poskládání myšlenek, k rekapitulaci. Naopak při práci s hedvábím není prostor pro nic. Při malování se člověk naopak myšlenek naprosto zbaví. Takže to je zase užitečné, když se potřebuji oprostit od toho špatného. Najednou se člověk ocitne v úplně jiném světě kontur a barev, do kterého ty špatné věci nemohou. Pedig pak slouží k vybití vzteku, protože je to celkem namáhavá práce, při které musíte hodně zabrat.“

Duše ruční práce

Jestli čekáte, že Blančiny děti i manžel jsou opletení, obháčkovaní a obšití od hlavy až k patě, jste na omylu. I tady trochu platí, že kovářova kobyla chodí bosa.

„Občas jim ale něco vytvořím. Když byla Pepča malá, pletla jsem na ni, teď už je ale ve věku, kdy pro ni moje věci nejsou zrovna v kurzu. Tadeáškovi upletu vždycky svetr na zimu. A manželovi trochu vadí, jak se pletenina vytahuje, takže toho ode mě moc ani nemá.“

Přesto Blanka své blízké ráda obdarovává. Věří, že ručně vytvořené věci mají svoji duši. „Když člověk něco dělá, dává do toho hodně pozitivní energie. Obzvlášť když se to dělá pro někoho blízkého. Svetr upletený s láskou pak energii vysílá. Ruční výrobek zkrátka něčím dýchá.“
Na Táborsku žije Blanka od svých tří let. Ke svému životu potřebuje zázemí, domov, kořeny. Přestože se v rámci okresu bude už potřetí stěhovat, z Táborska by odejít nechtěla. „Nerada něco měním, nerada cestuji. Potřebuji jistotu. Něco, na co se mohu spolehnout,“ vysvětluje.

K samotné výstavě přistupuje zcela pragmaticky. Přímo pro tuto akci připravila menší průřezovou kolekci celou svou tvorbou. V její „přihrádce“ najdete tašky, dekorace, trička i hedvábný šátek. Ve svém medailonku pak na otázku, co ji přivedlo k činnosti, kterou vystavuje, odpovídá mimo jiné: „Slib, že se výstavy zúčastním.“