Šestitisícové Veselí nad Lužnicí tehdy voda na několik dnů zcela odřízla od okolního světa. „Nejdříve se valila voda z kanálů a nakonec i z koryta řeky. Chvíli se nám ji dařilo odčerpávat ze sklepů, ale hladina řeky se zvedla tak rychle, že nás hned evakuovali," popisovala Jana Nováková své staré zážitky.

„Všechno bylo zdemolované, zahrada plná bahna. Nevěřila jsem, že dáme dům ještě někdy dohromady. Sotva jsme se z toho trochu vzpamatovali, přišly za čtyři roky další povodně," přidala vzpomínku paní Zdena.

20 let od ničivých povodní.20 let od ničivých povodní.Zdroj: Deník/Jan LakomýPovodeň v roce 2002 vyhnala z domovů lidi z 26 ulic, voda zalila 430 nemovitostí, u 37 z nich majitelé sledovali demolici. Dva domy se zřítily.

Stoletá voda zasáhla 1600 občanů a zaplavila čtyřicet procent území města. Evakuace trvala zhruba deset dní. Lidé šli ke svým známým nebo využili místa v základní škole nebo v hotelu.

Záplava nejvíce postihla občany z okolí Jindřichohradecké a Vodárenské ulice. Místy hladina dosahovala až do tří metrů. „Bydlím přímo na Alešově nábřeží. V chodbě jsme měli metr a půl vody. Okna byla skoro celá zatopená. Všechno jsme vyházeli," pokračovala paní Zdena.

Jen o ulici dál, kde žila Jana Nováková, bylo už vody o metr víc. „Ulice F. Líbala byla jednou z nejvíce zasažených. Měli jsme vodu až k balkonu. To jsou necelé tři metry. Museli jsme jezdit na kánoích. Dostávala jsem takhle z domu své rodiče. Starší lidé nechtěli z baráků vůbec odejít. Stále doufali, že se hladina už zvedat nebude. Ale mýlili se. Byl to hrozný psychický nápor," dodala Jana Nováková.

Veselí nad Lužnicí při povodni 2002 letecky.
Povodně Veselí trápily dlouho a opakovaně. Může za to rovinatý terén i soutok

Účinky tragédie si lidé plně uvědomili při návratu do zničených domovů. Všude po ulicích se kupily hromady nábytku a ošacení.

„Museli jsme dělat omítky, malovat, vyhazovat nábytek. Kdo to nezažil, nedokáže si představit, co tady bylo. Vyhodili jsme úplně všechno," pokračuje sklíčeně paní Zdena. „My jsme bydleli dva týdny na internátu ekologické školy. Barák je starý, a tak v podlaze byla podmáčená škvára. Museli jsme oklepat omítku ze tří sklepů, aby zdi neplesnivěly, " doplnila ji kamarádka Helena.

Místní se s následky dlouho vypořádávali. „Trvalo strašně dlouho, než se nám podařilo domy opravit. Ještě teď nejsou tady ve čtvrti udělané chodníky. Je šest let od poslední vody a ulice jsou na zlomení nohy. Jezdilo se tady s těžkou vojenskou technikou, takže chodníky jsou na spoustě míst propadlé. Město s tím nic nedělá," konstatovala Jana Nováková.

S každým větším deštěm se obává, že zase přijde pohroma. „Když jsou deště, tak si vždycky vzpomenu, jak jsme tu chodili v gumových kalhotách až pod prsa. Zatím není udělaná ani hráz. Musím ale ocenit práci dobrovolníků z Moravy, kteří sem tehdy přijeli lidem pomoci. Dneska jen vzpomínám, jak jsme to všechno přežili."

Všechny tři ženy se shodly, že něco podobného už by znovu nechtěly prožít.

Přečtěte si příběhy Jihočechů, kteří před velkou vodou utíkali, a u fotek zavzpomínejte, jak ničivé povodně v roce 2002 zpustošily náš kraj.
• ze 6. na 7. srpna spadlo např. v Pohorské vsi 278 mm srážek
• 8. srpna voda z Malše, Vltavy a menších toků zaplavila jihočeská města
• 9. srpna přestalo pršet, první vlna opadla
• 11. srpna znovu začalo silně pršet a 12. srpna přišla druhá, mnohem silnější vlna… Více k tématu ZDE.

Chalupu Rudolfa Fechtnera zalila voda přes metr vysoko, ale staré fortelné stavení vydrželo.

„Hlavně že jsem to ve zdraví přežil. Co se dá dělat, pláčem nebo zoufalstvím si nepomohu. Je to příroda, živel, tomu se neporučí. Nejkrásnější je, že lidé jsou opravdu ochotni pomoci. V pondělí tu byli například nějací Brňáci, pomohli mi skládat uhlí a nechtěli žádnou odměnu. Ani svačinu. Úplně se změnil přístup lidí. Jsme teď na sebe víc hodní. Přespávám u jedné hrozně hodné paní ve Svinech, která se o mě stará, až je mi jí občas líto,“ svěřil se před lety Rudolf Fechtner.

Dostat se z nejhoršího mu pomáhala dcera Věra Švecová. Spolu s tatínkem si prožila čtyři dlouhé dny nejistoty. „Když nám v pondělí oznámili, že dům spadl, bylo to hrozné. Čtyři dny jsme žili v tom, že tatínek nemá kde bydlet. Naštěstí to není pravda.“ Když voda vystoupila nebezpečně vysoko, pan Fechtner popadl psa a utekl.

12. srpna 2002:
Přihnala se druhá vlna. Lužnice ve Veselí každou půlhodinu stoupá o tři centimetry a řidiče na dalších místech zastavuje značka STOP: silnice neprůjezdná. V 15 hodin vyhlásil krajský úřad stav nebezpečí.
Katastrofálně se potápěly i Rataje.
„Jestliže se voda nevejde pod most, půjde Smutná přes náves,“ překřikoval hluk rozbouřené Smutné tehdejší starosta Milan Kožíšek. Ani po letech se mu na ty chvíle nechce vzpomínat. „Už bychom to nechtěli prožít. Ani fotky jsme raději neprohlíželi, protože pro některé občany by to bylo hodně bolestné,“ řekl později. Respekt z velké vody mají v obci dodnes, i když Povodí Vltavy pomohlo říčce zvětšit průtok.

13. srpna 2002:
V 1.50 hodin podává Jistebnice hlášení, že evakuuje 55 lidí z domu s pečovatelskou službou.
Ovšem nespí se i na desítkách dalších míst, zvládnout situaci pomáhají hasiči i dobrovnolníci, lidé vysílají tiché modlitby, aby vydržely mosty a hráze rybníků. Okresem se nese zpráva, že pod vodou je celý Čenkov u Bechyně. Naštěstí Žimunický rybník vydržel.
Takové štěstí ale neměli lidé v Zařičí u Dírné. Samoselský rybník tlak vody nevydržel a stejnou hrozbou děsil i Zámecký rybník v Dírné.
Urputný boj svádějí v Dobronicích u Bechyně, most přes Lužnici stejně jako plánský statečně snáší likvidační šrámy.
Dobroničtí před 11. hodinou evakuují 255 lidí.
Deset minut před půlnocí odesílá okresní povodňová komise všem obcím na Lužnici smutnou zprávu: hladina řeky stoupá. O dvě hodiny později už Veselí evakuuje 200 lidí.

Fotograf Roman Růžička na povodně v roce 2002 rozhodně zapomenout nemůže. Voda mu zaplavila dům, zkazila dovolenou a zničila spousty starých filmů. Ale pořídil snímky, které jsou historicky cennou výpovědí o létě, které v roce 2002 skončilo již na začátku srpna.

Zrovna naložil rodinu do auta a vyvezl ji do Španělska k moři. Klidu si ale dlouho neužili. „Sledovali jsme tam zprávy, všude pořád lilo a voda už začala zaplavovat Evropu. Viděli jsme, jak se valí na Čechy, tak jsme o několik dnů dřív zabalili a jeli domů. Když jsme přijeli do Dráchova, ještě bylo celkem sucho, ale přes noc voda vystoupala skoro o metr," vzpomínal na návrat do srpnového Česka.

Zrovna mu do domu přivedli plyn, práci ještě připomínaly čerstvé díry ve zdi. Tehdy devětatřicetiletý Roman Růžička vyrazil do města pro těsnící pěnu, ale po hlavní silnici se už domů nedostal.

Povodeň 2002 letecky v Plané nad Lužnicí.
Povodně by dnes nenapáchaly takové škody. Živel však nelze zcela zastavit

Jako dokumentaristu ho povodně táhly do terénu, fotil doma, v Soběslavi i v Táboře.

„Je samozřejmé, že povodně jsou mezi fotografy vyhledávaným tématem, ale rozhodně bych nikdy nevydělával na lidském neštěstí. Je třeba informovat, ale k hyenismu bych nikdy nesklouzl. Senzace není mojí parketou," upřesnil autor dvou stovek snímků.

Ve vesnici se nespalo, její obyvatelé Lužnici dnem i nocí stavěli do cesty pytle s pískem, ale voda si jejich domy přesto našla. Překvapila je z druhé strany, přišla přes zahrady.

„To nás tenkrát hodně překvapilo, to byl průšvih. Pamatuji, jak silný proud voda v ulici měla a když opadla, že byl všude hnusný zápach a strašný nepořádek. Mrzí mne, že jsem přišel o svoje osobní fotky i staré negativy, ty jsme zachránit už nestačili," uzavřel.

Co jsme psali o povodních v pondělí 12. srpna 2002.
Hasiči kvůli povodni znovu v pohotovosti. Prolistujte si noviny z 12. 8. 2002