Psal se rok 1785 a Tábor měl po dlouhých tahanicích nového sládka Matěje Kubarta. Potíž byla v tom, že právě tohohle sládka předtím jeho nepřátelé z řad táborských měšťanů vyhodili z pivovaru.

Reptalům měl vzít vítr z plachet výnos gubernia a rozhodnutí krajského hejtmana Streruwitze, že Kubarta do jeho funkce potvrzuje proto, aby odpadla „všelikým nepokojným a processů chtivým měšťanům příčina nekalé toto řemeslo, z něhož se živí, dále provozovati, nočně se scházeti a obec bouřiti, jako by sami moc měli sládka přijímati a propouštěti".
Potrefené husy se opět ozvaly. Protestovaly, že krajský hejtman se při volbě sládka nechoval jako „neutral", čímž myslely neutrálně. Nic jim to však nebylo platné. Sládkem se znovu stal Kubart.

Tajné schůzky

Jeho nepřátelům zase nezbylo nic jiného než drobná slídilská a udavačská práce, která může přinést kýžený výsledek jen tehdy, provozuje-li se dlouho. Scházeli se po nocích dál, jen už o sobě nedávali tak hlasitě vědět, aby si jejich konání nevšiml hejtman. Tahle parta měla ve svém čele čtyři měšťany. Františka Procházku, Karla Babku, Václava Stárka a Jakuba Machatika. Nezajímali se jen o sládka, nýbrž také o jeho ženu Annu. 
Manželé Kubartovi věděli, že se na ně přilepily nepřátelské oči, jenže nevěděli, co všechno na ně už nepřátelské oči vědí. Annu to dostalo do takového stresu, že ji ranila mrtvice. Nicméně zotavila se z ní.

Když měli nepřátelé pocit, že obhájí důvody, proč Kubarta zbavit místa, sepsali je. Dvacátého sedmého dubna 1786 Procházka, Babka, Stárek a Machatik udali, že už dlouho zaznamenávali indicie o podvodech s pivem. Teď mají důkaz! Přistihli Annu Kubartovou, jak po městském voze poslala vědro piva Kateřině Frommové rozené Petrlíkové. Kubartová si ho nenechala zaplatit. Vyrovnala tím dluh za nezaplacenou sukni od Frommové.
K takovému udání se hned přidal táborský magistrát, kde manželé Kubartovi měli pořád nepřátel ažaž. Měšťané připojili, že Kubartová je nadmíru náchylná k takovýmto pletichám a že tomu jen tak nebude konec.

Zároveň dodali, že vojenská posádka v Táboře si stěžuje na špatné pivo, a proto musela být snížena jeho cena, aby ho vůbec někdo kupoval. Kromě toho Kubart chová dobytek, což mu jako sládkovi zakazuje instrukce.
Magistrát proto navrhuje, že Kubarta vyhodí z pivovaru s čtvrtletní výpovědí. Tenhle dopis putoval na krajský úřad.
Ani Anna Kubartová nezahálela. Potvrdila krajskému úřadu, že Frommová jí při odběru piva skutečně nezaplatila, aby se tím zamázl dluh za sukni. Kubartová ale peníze za pivo dala své dceři, aby je odnesla „panu pivnímu". Ten však nebyl zrovna doma, a tak Kubartová zaplatila pivo až za tři dny. Mezitím udavači přišli s městským rychtářem k Frommové a vědro piva jí zkonfiskovali. Dokonce sepsali protokol o krádeži!

Sládkova žena si posteskla, že už jí z takového pronásledování ranila mrtvice a její zdraví je pořád ještě chatrné. Na závěr dodala, že její muž přece zaplatil městu 1500 zlatých kauce a to je přece dostatečnou zárukou, aby pivní pokladna neutrpěla.

Krajský úřad nařídil magistrátu, aby se vyšetřilo, jestli o tomhle třídenním prodlení platby za vědro piva věděl i sládek. Ukázalo se, že věděl. Cena vědra piva proti kauci 1500 zlatých je v takovém poměru skoro pakatel. Na základě dalších vyšetřování se slova Kubartové potvrdila.

Na kraji smetli celou záležitost ze stolu, a aby se neřeklo, krajský soud rozhodl, aby magistrát Kubartovi vytkl, že proti zákazu chová dobytek. Zároveň soud doporučil magistrátu, aby v pivovaře konal častější kontroly a nepřehlížel nedostatky. Což byla nová voda na mlýn Kubartovým nepřátelům.

Josef Musil