Poslouchejte mámu... říká muž, kterému projelo tělem 25 000 voltů

Jak na událost vzpomíná, co ho vrátilo do života a co vzkazuje dnešním dětem? „Určitě to nezkoušejte a poslouchejte mámu!“

Na události před nešťastnou náhodou i po ní si vzpomíná i po tolika letech úplně jasně. Jen okamžik, kdy došlo ke kontaktu s trakčním vedením, jeho mozek vytěsnil. Střípky z 25. června 1999 poskládá dohromady díky informacím svědků a policejním protokolům. „Byl jsem zrovna v prváku na střední, bylo mi šestnáct, dostali jsme se na nádraží v Táboře přes zákaz, přelezli jsme plot, šli jsme na třešně. Byl jsem fanda do velkých strojů, jako byly lokomotivy, vím, že tam byly odstavené vagony, chodil jsem kolem nich a koukal na ně, zbytek si nevybavuji,“ vypráví.

Od přátel se později dozvěděl, že zřejmě vylezl na vagon. „Najednou rána, spadl jsem na zem na hlavu, měl jsem v ní i díru, zvedl jsem se a jako zdivočelý pes jsem utíkal napříč nádražím pryč,“ popisuje. Jeho kamarád ho doběhl a zavolal mu záchranku. „Od té chvíle si to zase pamatuji. Přijela záchranka, chtějí po mně doklady a já jim říkám, že je mám v pravé kapse u kalhot. Vůbec jsem si neuvědomoval, že na sobě nemám ani triko, zbyl z něj jen límec. Přehořel i pásek a plandaly na mě cáry kalhot, připadal jsem si jako opilý a motala se mi hlava,“ vzpomíná. Záchranáři ho odvezli do táborské nemocnice a pak vrtulníkem do Prahy na popáleninové centrum.

UMĚLÝ SPÁNEK

Ve Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pod péčí primáře Brože ležel prvních 14 dní v umělém spánku. „Paradoxem je, že jsem i v tom spánku vnímal svět kolem, měl jsem zvláštní sny, policajti zatýkali policajty, baráky se hýbaly dokola, připadal jsem si jako zfetovaný, pořád se mě někdo ptal, jestli vím, kde jsem,“ vysvětluje své pocity. „Myslím, že jsem byl na morfinu,“ dodává. Na těle měl 73 % popálenin většinou 3. stupně, nedávali mu velké šance na život.

Před zásahem proudu vážil 85 kg. Když po dvou měsících opouštěl nemocnici, měl o 25 méně. Musel se znovu naučit sedět, chodit. Největší motivací mu byli rodiče. Den po dni dělal pokroky, absolvoval kolečko transplantací kůže vlastní z břicha a nohou i prasečí, několik operací, má vymodelované levé ucho a během let mu dorostl i přerušený nerv v levém koleni. To vše do poslední kontroly v nemocnici trvalo tři roky. Sám říká, že léčení je hodně o psychice. Podařilo se mu dohnat školu, absolvovat pobyty v Jánských Lázních a nakonec i úspěšně složit maturitu v oboru mechanik a elektronik.

„Jsem celý, nemám s tím problém, nestydím se, poznal jsem díky tomu mnoho lidí, osudů, zdravotního personálu, lidi po úrazech na vozíku a jsem nesmírně vděčný, že jsem to přežil,“ míní.

Když se mě děti ptají, co se mi stalo, říkám jim, že jsem neposlouchal mámu, protože máma by mě na ten vagon nepustila,“ uvědomuje si po letech. Dodnes nesnáší těsné oblečení, protože musel nosit stahovací oblek celé tři roky léčení, denně se mazat mastnými krémy. „Pořád cítím ten smrad z Indulony,“ mluví o vjemech, které v něm vyvolávají vzpomínky. Dva roky nemohl na přímé slunce a nosil rolák.

Jeho manželka se do něj zamilovala, aniž by věděla, že se mu něco takového stalo. „Z toho jsem měl asi největší strach, co na to řeknou holky. Měl jsem štěstí. Když to zjistila, nevadilo jí to. Dnes máme krásné dva kluky,“ usmívá se. „Když sáhnu na žárovku, rozsvítí se,“ říká dnes v žertu a příběh rád vypráví po hospodách. „Vybavuji si, jak jsem z operačního sálu koukal na hřbitov a s doktory si tam vybíral hrob,“ směje se.

PODOBNÉ OSUDY

Loni v létě se setkal s Janou Lacinovou, zakladatelkou organizace Popálky o. p. s., které se stala podobná příhoda. Tato organizace pomáhá popáleným a zabývá se prevencí. Mnoho podobných příběhů o popálených lidech zveřejňuje i na stránce popalky.cz.

„Podle lékařů jsem měl velké štěstí také proto, že jsem měl dostatečnou svalovou hmotu, ale i díky tomu, že v Táboře byl střídavý proud. Kdyby tam byl stejnosměrný, došlo by k okamžité zástavě srdce. Přeskočilo to jen po vnější části těla, že mi to nevypálilo orgány,“ dodává závěrem Jakub.