Nálož adrenalinu, bolest v zádech a totálně rozklepaná kolena. Takový pocit jsem měla po návštěvě Zvíkovského mostu, když jsem se rozhodla přidat se k tisícům dalších odvážlivců a vyzkoušet si na vlastní kůži bungee jumping.

Mnohokrát jsem se nachomýtla u vyprávění o této nejrychlejší, i když nervy drásající metodě, zjištění osobní náchylnosti k infarktu a také jsem zhlédla nespočet videí, v nichž byl nedílnou součástí hlasitý křik všech zúčastněných a poté bouřlivý smích. Nabyla jsem tedy mylného dojmu, že je to vlastně veliká sranda, a že není nic jednoduššího, než se postavit na kraj mostu a skočit dolů. Když to zvládli ostatní, jaký by to mohl být problém pro mě?
Jedno zářijové sobotní odpoledne jsem se již probudila s pocitem, že jdu tedy na věc. Musím se s veškerými „takto chytrými" nápady vypořádat okamžitě, protože druhý den je již pozdě a nikdo by mě k tomu ani pod rouškou násilí nikdy nedonutil.

Zavolala jsem kamarádce Veronice, která se ráda chopí každé příležitosti, kdy může být velkou morální podporou a zároveň se ještě ve skrytu duše pobavit na cizí účet. Vyrazily jsme tedy na čtyřicet kilometrů od Tábora vzdálený Zvíkovský most. K nejbližší 
a jediné možnosti v okolí, kde si lze bungee jumping užít.

Vždy, když jsem předtím po mostě projížděla, zastavila jsem a kochala se krásným, padesátimetrovým výhledem. Najednou mi ale přišlo, že je to výš než obvykle. Jako kdyby někdo přes noc most o další desítky metrů zvedl. Ještě v autě se Veronika dušovala: „Obhlédnu situaci a možná do toho půjdu s tebou." Jenže jsem nebyla sama, kdo měl pocit, že je to výš, než se na první pohled jeví. „Tak dneska na to kašlu. Budu se muset do budoucna osmělit," zaznělo od Verči po pohledu dolů.

Raz, dva, tři, jump!

Dalším obrovským překvapením na místě byla dlouhá fronta lidí. Řada vedla až na konec mostu. Vždy jsem si myslela, že se u této adrenalinové zábavy může sejít jen hrstka nadšenců. Toto mě ale utvrdilo o přesném opaku. Bylo slyšet jen hlasité odpočítávání: „Raz, dva, tři, jump." 
A jako na běžícím pásu se vždy dva šílenci vedle sebe na elastických lanech po hlavě vrhali vstříc rovnou proti vodní hladině jeden za druhým. Bez rozmyslu, jako kdyby se nechumelilo a takové kroky byly na denním pořádku každého, kdo stál na druhé straně zábradlí mostu.

V tom se ozvalo: „Nazdar, holky. Vás bych tu teda nečekal. Tak která z vás si to jde zkusit?" Vedle nás stál Pavel, kterého dobře známe z přednášek z našich studií. „Střihnul jsem si to tady jako takovou letní prácičku. Je to super," sdělil nám.

Veronika po mně mrkla, tak jsem se přiznala, že tím odvážlivcem budu já. Popravdě se mi trochu ulevilo, že mě bude do postroje vázat někdo, koho znám a komu můžu důvěřovat a pořád se ho dokola vyptávat na to, co se bude dít.

Po tříhodinovém vyčkávání, které ale bylo doopravdy cílené, na mě pomalu začala přicházet řada. Rozhodla jsem se, že když už mám skočit, tak beze svědků. Takže jsme prostě lelkovaly a pozorovaly ostatní, dokud na mostě nebylo živé duše. Když už ostudu, tak alespoň ne tak velikou. A tohoto kroku doopravdy nelituji a ještě dneska si říkám, jakou se mnou měli Pavel a jeho kolegové obrovskou trpělivost.

Kila jsem neutajila

„No tak myslím, že odpočatá jsi už dost. Pojď se připravit," houkl na mě Pavel.
Zamířila jsem tedy na kraj mostu, kde jsem musela podepsat papíry, ve kterých bylo něco na ten způsob, že pokud se mi stane nějaký úraz, tak si za to můžu samozřejmě jen a jen sama. Také jsem potvrdila, že nejsem těhotná, neabsolvovala jsem operaci kolen, netrpím epilepsií a nemám žádné srdeční potíže ani duševní poruchu.

Nakonec jsem musela se sklopenou hlavou přiznat svá kila a ještě se převážit, aby mě přivázali k tomu správnému lanu. Každé je totiž na jinou zátěž. Seskok ale můžete absolvovat, pokud máte od padesáti do sto deseti kilogramů. To jsem se naštěstí vešla.
Samozřejmě, než jsem se vydala na pospas smrti, musela jsem ještě zaplatit. A jestli s sebou nemáte zrovna fotografa, snímky i video si můžete ke skoku přikoupit.

Jde se na věc

Oblékli mi tedy nutné vybavení potřebné ke skoku s úvazem za nohy. Došli jsme doprostřed mostu, kde mi postroje ještě zkontrolovali a dotáhli. Hlavou se mi honily zřejmě asi klasické negativní myšlenky: Co když je lano špatně spočítané a já se hlavou namočím do vody? Nebo se o hladinu přímo rozplácnu? Co když se guma přerve? Co pak? Začínala jsem o sobě velmi pochybovat.

Vzápětí jsem si vyslechla instrukci o tom, jak mám skákat a mohla jsem tedy přelézt zábradlí.
Když jsem stála na druhé straně, nešlo se mi prostě od pevné země odlepit. Nechápala jsem lidi přede mnou, jak tento úkol mohli zdolat během několika vteřin. Začala jsem házet kyselé pohledy a 
v duchu pofňukávat, do čeho jsem se to zase já pitomá navezla. „To zvládneš. Jen se pořádně nadechni a nekoukej furt dolů," povzbuzovala mě Veronika. Přidal se i Pavel. „Vždyť na tom nic není," přelezl zábradlí a začal bez větších problémů slaňovat po mostě, nahoru a dolů s tím, že za tu dobu mu to už ani nepřijde. Ale mně to tedy přišlo. Řeknu vám, koukat na pětačtyřicetimetrovou hloubku je fakt mazec.

Když jsem nebyla schopná se odlepit sama, zkusili mě ostatní lidé, kteří mají skoky na starosti, přesvědčit tím, že mi to prostě odpočítají. Ale ani s touto možností neuspěli.

„Tak já tě budu držet, ty se nakloníš dopředu, a když budeš chtít, tak já tě pustím," navrhl mi jeden z nich. „Nenene, já ti nevěřím. Ty mě pustíš a já budu mít infarkt," křičela jsem na něj. Nakonec jsem tedy zase bez úspěchu vyzkoušela i tuto variantu.
Asi po dvaceti minutách boje sama se sebou jsem si prostě řekla: vždyť na tom přece nic není. Dost obstrukcí a jdu do toho. „Nevím proč, ale nějak ti přestávám věřit," argumentovala téměř se záchvatem smíchu Verča.

Pustili mě zpátky

A doopravdy. Zavřela jsem oči a už jsem se za obrovského jekotu, až mě z něj škrábalo v krku, houpala na Zvíkovském mostě. V tu chvíli jsem vůbec na nic nemyslela. Bohužel jsem oči otevřela v tu chvíli, když mě guma vymrštila zpátky nahoru a já se řítila přímo do betonového pilíře. Pomyslela jsem si, že je se mnou ámen. Navíc mi při skoku ruplo v zádech, tak jsem ani nevěděla, kvůli čemu mám křepčit víc.
Pak jsem si to dokonce začala užívat, až jsem zapomněla dát znamení na spuštění lana s hákem, abych se zajistila. Roztažení rukou poté značilo vytažení. Pomalu jsem se začala dostávat nahoru.

To už jsem dokonce i vtipkovala, a tak si pánové řekli, že si zavtipkují i oni. Asi za to čekání. Takže z ničeho nic jsem visela zase o několik metrů níž, kam mě najednou pustili, a já se tam nešťastná pohupovala a jen odhadovala, co mi tak ještě provedou. Tolik nadávek, co si vyslechli. Naštěstí je nějak nebrali vážně.

Když jsem se dostala nahoru, ještě jsem se klepala jako ratlík. Musím ale přiznat, že to bylo úžasný. Hlavně jsem překonala sama sebe, v což jsem ani do poslední chvíle nedoufala. Když jsem se dokázala uklidnit a konečně si to začala užívat, ten boj stál za to. Dokonce mě i uklidnili, že už tam měli horší, ale prý, když už člověk to zábradlí přeleze, tak většinou skočí.

Po cestě domů jsem již byla největší hrdinkou, obohacená navíc novou historkou k pobavení. To pak přišlo ještě při pohledu na fotografie. Když jsem řídila, ještě se mi noha na plynu klepala tolik, že jsem musela zastavit a dopřát si zaslouženou siestu.

I přesto, že už od té doby uplynul nějaký čas, mám to stále v živé paměti. Akorát se mění můj postoj vůči tomu vyzkoušet si to znovu.
Nejprve jsem zdatně tvrdila, že už mě tam nikdo nikdy v životě neuvidí. Poté jsem dospěla k závěru – nejprve zapomenout a pak možná. Nyní jsem už laxní a zřejmě bych se osmělila znovu. Když jsem to přežila jednou, tak se snad napodruhé nevrátím s rozbitou hlavou. Takový blázen, abych se nechala při skoku namočit do Orlíku, tedy doopravdy nejsem.

Vždy, když jedu okolo, zastavím se na mostě a říkám si, jaká je to výška a jak jsem se k tomu mohla vůbec kdy přemluvit.

Jak vznikl bungee jumping?

Počátky bungee jumpingu se vztahují k dávné legendě domorodého kmene na ostrově Pentecost v souostroví Vanuatu v Melanésii (jižní Pacifik). Podle ní se žena rozhodla utéci před svým manželem a vyšplhala na vysoký strom, kde si ke kotníkům uvázala liánu. Muž vylezl za ní a než se mu ji podařilo chytit, žena se vrhla střemhlav dolů a on také. Žena ale díky liáně přežila a muž se zabil. Poté legenda praví, že muži začali takové skoky provozovat z obdivu k ženské odvaze. Druhá verze zase říká, že se jen chtějí pojistit, aby je žena opět nemohla oklamat.

První mužem západní civilizace, který si vyzkoušel bungee, byl v roce 1971 Kal Müller, reportér z National Geographic. O osm let později se této myšlenky ujal Klub nebezpečných sportů z Oxfordské univerzity.

Při seskoku se využívají dva systémy zabezpečení. Americký způsob je závislý na elastickém materiálu, který využívá námořnictvo při brzdění letadla na letadlových lodích. Lano se protáhne o osmdesát procent. Druhý způsob je novozélandský. Materiál je elastičtější a protáhne se až o tři sta procent. To znamená, že při maximálním zatížení se dostanete o čtyři metry níže. Brzdění je tedy daleko pohodlnější. V České republice se kombinují tyto dva systémy.

Kam v ČR na bungee jumping?

Výběr lokalit není prozatím v naší republice nijak závratný. Mimo mostů se skáče i z jeřábů či věží. Nejvyšším mostem, který si pro seskok můžete zvolit, je dvaašedesátimetrový nad říčkou Hačka na Chomutovsku. Další možností je Červenský most u Červené nad Vltavou, Dalešická přehrada, Loketský most a samozřejmě Zvíkovský most.

Kolik zaplatíte na Zvíkovském mostě?
900 korun – klasický skok, úvaz za nohy, nebo prsní postroj.
1400 korun – skok s kontaktem do vody. Nabízíme pouze za příznivých podmínek čistoty vody.
1800 korun – tandem: skok ve dvojici

Doplňkové služby:
Foto: 200 korun, video: 500 korun

Skoky začínají obvykle po polovině května. Adrenalinový zážitek si můžete užít až do konce září, vždy v sobotu a v neděli.