Na hlavní táborské třídě poněkud zvláštně působí „cihlová“ budova čp. 678, jinak známá jako hotel Amort, Znamenáček či Slovan, která vždy patřila k důležitým centrům městského společenského života. Můžete namítnout – vždyť se jednalo o normální hotel. Ovšem za našich dědů a pradědů takové ubytovací zařízení již něco znamenalo.

Konkrétně na přelomu 19. a 20. století se v Táboře nacházelo pět hotelů. Ze dvou z nich dojížděl na nádraží ke každému vlaku omnibus. Tato základní služba hostům byla poskytována i z námi sledovaného hotelu Amort. Abychom nekřivdili ostatním hoteliérům, z jejich ubytovacích zařízení docházeli na nádraží podomkové, navíc k vlakům přicházel veřejný městský posluha. K tomu v Táboře nabízelo hostinské pokoje celkem šest zájezdních hostinců v různých částech města.

Zůstaňme však na Nádražní třídě. Hotel v domě čp. 678 nesl jméno svého majitele, hoteliéra Bedřicha Amorta. V místní restauraci se kromě hotelových hostů scházela též stálá táborská společnost, mezi níž se šuškaly i různé povedené historky z místního života. Mezi probíranými byl i sám pan hoteliér Amort, jak se splašily koně jeho bryčky na Budějovické silnici. Divokou jízdu, při níž vznikla škoda i místní mlíkařce, odvážným zákrokem ukončil teprve obyvatel domu u Černých mostů.

Jinak ovšem pan Bedřich Amort byl osobností na svém místě. Jako správný majitel hotelu vždy procházel mezi restauračními stoly a pravidelně hosty zdravil: „Klaním se – klaním se – ruku líbám – klaním se…“ Rovněž hotelový personál byl sledován, a to po všech stránkách. Stačilo, že číšník v místnosti pro pracovníky jedl svačinu připravenou z nepříliš čerstvých vajec. Hoteliér Amort se zeptal: „Pane Havlíku, vám nechutná?“A aniž by čekal na odpověď, spěchal do kuchyně. Tam následovalo náležité „poučení“, že personál dostane k jídlu porci jako normální host. A ještě jedno důležité zařízení bylo součástí hotelu Amort. Jednalo se o sklad piva, vařeného pivovarem J. J. knížete Švarcenberka v Protivíně.

Čas plynul, ve dvacátých letech čp. 678 stálo již na třídě Československých legií, jeho spolumajitelky Anna Amortová a Ema Raabová prostřednictvím tiskových reklam nadále doporučovaly k návštěvě obecenstva „prvotřídní hotel ,Amort´ v Táboře“. Dnes můžeme na historii nejen uvedené budovy vzpomínat i zcela jinde, a to na hřbitově v Klokotech. Mohli bychom říci, že tato smuteční část známého poutního místa se stala určitým „táborským Slavínem“. Mezi zde trvale snícími osobnostmi táborského života zajisté nepřehlédneme důstojné místo posledního odpočinku rodin Amortovy a Raabovy.

Ovšem historie domu čp. 678 neskončila. Ve třicátých letech se majitelem zdejšího hotelu stal Josef Znamenáček, který zde žil s manželkou Marií. V roce 1935 „Hotel Znamenáček“ nabízel třicet komfortně zařízených pokojů, ústřední topení, koupelnu a sprchy, též garáže. Jinak doporučoval prvotřídní kuchyni, Plzeňský Prazdroj, Českobudějovické akciové pivo a vína nejlepších značek. Novinkou byla vinárna „Chata“ v suterénu, kde se denně konal koncert. Pan Josef Znamenáček v budově čp. 678 navíc zřídil oddělenou uzenářskou jídelnu a jako majitel tohoto obchodu se staral o každodenní zásobení uzenářského závodu, vedeného ve velikém rozsahu, čerstvým zbožím.

A opět plynul čas. Spočítá dnes ještě někdo, kolik jednotlivců i hromadných zájezdů se v daném hotelu, později nazvaném Slovan, po dobu jeho existence ubytovalo? A kolik tancechtivých hostů navštívilo vinárnu „Chata“, každý večer zaplněnou? Nelze zapomenout ani na zmíněnou jídelnu, později spíše bufet. Rozlohou byl sice malý, ale výběr zde byl skvělý. Od obložených chlebíčků a salátů přes šišky knedlíků, polévky a teplá jídla, až po tatarský biftek v papírovém kelímku „přes ulici“. A pochopitelně nápoje, z nichž byl však, vcelku přirozeně, lepší požitek v sousední „Krčmě“. I tato „osvěžovna“ sice několikrát za dobu své historie změnila interiér, ale vždy patřila k oblíbeným místům v centru Tábora.

Takový byl hotel Amort, či Znamenáček nebo Slovan. Ještě dlouho při příchodu do restaurace okolo hotelové recepce na každého dýchla atmosféra bývalých časů. A již se objevil uctivý pan vrchní, který jako kdyby vás do minulosti sám ochotně zavedl. Jenže doba, kdy číšník při úklidu restauračních stolů současně zamával utěrkou na pozdrav děvčeti za sklem na chodníku před hotelem, je již dávno pryč.

STANISLAV ZITA