Sběratelství provází Janu Vejdovou celým životem. Stále si pamatuje na svůj první pohled, i když jich dnes má ve sbírce desetitisíce. Před patnácti lety jí ke sběratelství přibyl ještě další koníček– zpívání v soběslavském souboru Jitra. Kroje, které k folkloru neodmyslitelně patří, sběratelku zaujaly natolik, že založila vlastní sbírku krojovaných pohledů.

Jaké pohledy sbíráte?
Všechny. Pocházím s Frýdlantu, tak mám pohledy odtud a když jsme se přestěhovali do Soběslavi, začala jsem sbírat pohledy Soběslavi. Sbírám všechno, co mi přijde do ruky, nevyhodím jediný pohled, schovávám si i ty nové. Mám i přání k Vánocům, Velikonocům, města a jiné, ale pohlednic s kroji mám nejvíce.

S čím jste jako sběratelka začínala?
Pamatuji si, že jsem dostala pohled, přáníčko k Velikonocům. Byli na něm zajíčci a strašně se mi líbilo, tak jsem si ho založila. Pak pohledy postupně přibývaly.

Jak dlouho už se sběratelství věnujete?
Od třiašedesátého roku. Sbírala jsem jako malá a pak když jsem dospívala, přestalo mě to bavit a uložila jsem sbírku do skříně. Když jsem měla malé děti, tak na to nebyl čas. Znovu jsem začala, až když odrostly. Kroje sbírám patnáct let od doby, co zpívám v souboru Jitra.

Kolik pohlednic s kroji máte?
Přesně nevím, ale odhaduji to na patnáct set.

A celkově?
Nerada bych řekla nějaké číslo, asi kolem padesáti tisíc. Musela jsem si na ně vyčlenit zvláštní skříň. Ale část sbírky už se nevešla ani tam, tak jsem ji stěhovala do komory pod střechu. To jsem říkala: ty pohledy nás asi vystěhují.

Jak máte sbírku zorganizovanou?
Mám zvlášť kroje, přáníčka k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, města, zvířata. Na řazení podle letopočtu není čas, ale chystám se vše zorganizovat. Teď si pohledy zařadím, jak mi přijdou.
Ve sbírce ale nejsou jen české kroje.
Ne, mám například chorvatské, řecké, německé, dokonce i japonské. Lidé vědí, že je sbírám, tak mi pohled dají.

Rozšiřujete ještě sbírku?
Stále, ale je to komplikovanější a komplikovanější. Dříve to lidé sběrateli dali a byli rádi, že si to vzal někdo, kdo pohledy sbírá. Nevyhazovali je. Dnes chodí někteří po půdách, skupovávají pohlednice a pak s nimi dál obchodují a tím se zvedá cena. Když se mi nějaký pohled líbí, tak si ho koupím. Nejstarší pochází z doby kolem roku 1900.

Proč mají některé z vašich pohledů na zadní straně uvedeného pouze adresáta?
Do roku 1906 byla na pohledech tzv. dlouhá adresa. Psala se na zadní stranu pohledu a sdělení se psalo dopředu. Po roce 1906 se začala používat krátká adresa a také text se začal psát na zadní stranu pohledu.

Je rozdíl v tom, jestli je pohlednice poslaná nebo neodeslaná?
Je, v ceně. Když je pohlednice poslaná, je dražší. Cení se i sdělení, známka, dlouhá adresa. Mezi nejvíce ceněné patří i grafické pohledy, jak města, tak kroje.

Co na vaši sběratelskou vášeň říká rodina?
Podporují mě. Když s manželem cestujeme, první místo, kam se jdu podívat, je antikvariát. Trvá mi tak dvě hodiny, než to proberu a manžel bývá netrpělivý. Už by rád šel (směje se). Ale když za pohledy utratím nějakou korunu, nic neřekne. Sám dříve sbíral podnikové odznaky, které teď už nejsou moc k vidění.

Jak získáváte nové kousky do sbírky?
Známí nebo rodiče, kteří někam jezdí, mi často nějaké pohledy přivezou. Nebo jdu na internet, tam se také dají občas koupit. Když vidím, že by mi chyběl do sbírky například pohled od Slováka s veršíčkem, tak si ho koupím. Nebo mi pohledy koupí děti k narozeninám, k Vánocům. Ani když mám dva pohledy stejné, nikdy neprodávám. Přistoupila bych asi jedině na výměnu. Ještě jsem neprodala jediný pohled.

A proč ne?
Nejsem taková, abych chodila na burzy a prodávala. Jedině na výměnu.

Máte nějaký pohled, kterého si nejvíce ceníte?
Ano, je to pohled z Frýdlantu z roku 1900. Je nejdražší, má plastický povrch. Já z Frýdlantu pocházím a i proto je můj nejmilejší.

Víte, kolik sběratelů sbírá totéž co vy a jak jsou na tom sbírky v porovnání velikosti?
To přesně nevím, ale jsou určitě větší sbírky a myslím si, že je mají spíše muži, ženy asi ne. Chlap má více času na své koníčky. U žen, když mají děti, jdou záliby stranou. Muži zkrátka mají výhodu. Když sbírám, vidím, že je více mužů sběratelů.

A znáte nějaké kolegyně sběratelky?
Právě že ne, neznám. Ale znám jednoho muže- sběratele pohlednic.

Neuvažovala jste o tom, že byste sbírala kromě pohlednic i něco jiného?
Ano. Z doby, kdy byly děti malé, nám doma zůstaly postavičky z kindervajíček. Mám toho krabici. Nedávám je pryč, nechávám to tady a nesmí si s nimi nikdo hrát, aby se nerozbily. Zatím jsem je ale sbírat nezačala.

Nenapadlo vás sbírat samotné kroje?
Napadlo mě to, ale už bych to finančně neutáhla. Sama jsem si kroj kupovala za deset tisíc. Člověk by musel mít asi větší příjmy. Ale ráda bych, bylo by to hezké.

Jaký vztah máte k folkloru obecně?
Mám ho ráda. V televizi koukám na pořady z Moravy, líbí se mi moravské kroje, to jak jsou hodně vyšívané, jak se nosí zavázané šátky. Náš blatský kroj je také pěkný.

Vznikají v současnosti nové pohledy s kroji?
Vznikají, ale je to fotografie. Je to moderní, ne malované. Ty staré mají své kouzlo.

Nemrzí vás trochu, že už si lidé neposílají pohledy tolik jako dřív?
To mě mrzí. Já se snažím na Vánoce nebo na Velikonoce pohledy posílat a lidé zase posílají mně. Co pohled, to originál. Bylo by mi líto, kdyby se takové pohledy ztratily a nahradily je sms zprávy.

Co pro vás sběratelství znamená?
Je to moje láska už od dětství. Kdyby člověk měl více času, věnovala bych se mu více. Když jsme se přestěhovali do rodinného domku, je to tady s časem horší. A navíc hlídám vnučky. Ale sběratelství, to je láska a věřím, že až budu v důchodu, budu se mu více věnovat a víc si to užiji.

Kolik se toho za sto let na pohledech změnilo?
Teď lidé píšou jenom stručně nebo mají předtištěný nápis veselé Velikonoce vám přejí a už jenom doplní podpis. Dříve si prostřednictvím pohledů sdělovali. Líbí se mi i jak psali adresy. Používali oslovení jako například velectěná, spanilomyslná slečna nebo sloužící slečna u paní té a té. Nejvíce mě vždy zaujme adresa. Dřív se do ní psalo i čím člověk byl, povolání nebo funkce. Je to zajímavé a když mám splín, sednu si k tomu a potěší mě to.

Hana Míková