Kolik básníků asi chodí mezi námi, aniž to víme! Lidé, kteří spojili celý svůj život s poezií ne proto, aby jejich jména soupeřila o literární ceny, ale protože jim poezie pomáhá žít. Své verše si ukládají do šuplíků, a pokud zlomek z nich přece jen vydají knižně, je to v nákladu natolik skromňoučkém, že jimi obdarují jen několik přátel. Oč střídmější je jejich publikační činnost, tím zajímavější bývají jejich životy.

Uvědomil jsem si to při návštěvě výstavy básní a fotografií Zdeňky Voborské. Táborské básnířky úcty ke světu a životu. Do délky jejího dosavadního pozemského bytí by se vešel život Jiřího Wolkera víc než třikrát. A přece na rozdíl od něj vydala teprve nedávno vlastním nákladem jen útlou sbírku s názvem Kájam (tj. pozpátku maják).

V novinách se už dávno neobjevují básně. Pomineme-li snahu vydavatelů o co největší dynamičnost textů, není to také tím, že lidé už ztrácejí schopnost vnímat básnické sdělení?
Myslím, že ne. Není to tak dlouho, co jsem vlastní kůži zažila, jak k člověku dokáže promluvit báseň, kterou ani nemohl slyšet. Stačilo jen, že ta báseň byla na světě a někdo jiný na ni silně pomyslel. Šla jsem v Táboře po Budějovické ulici a vzpomněla jsem si na Modlitbu od Jana Skácela. V té chvíli jsem najednou hodně potřebovala pohladit jejími slovy. Zastavila jsem se a v duchu jsem si ji zarecitovala:
Studánku dej mi blízko u lesa / A nehlubokou Jenom na dlaň vody / A do ní žabku která vodu čistí
Na podzim povybírám napadané listí / V zimě se budu starat  aby  nezamrzla / A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé
A to je všechno Snad je v moci tvé / Udělat pro mne malý důlek vody / Ve kterém by se odrážela nebesa.
A proti mně jde pán a paní. Pán se přede mnou zastaví, paní mě mine, a ten pán ukáže rukou za mě a říká: „Ta voda je tam pro vás."  Nic víc, a odešel. Otočím se, a skutečně, v chodníku je důlek vody, ve kterém se odrážejí nebesa. V tu chvíli jsem pochopila smysl věcí, které se mi přednedávnem staly a tížily mě v mysli. A pak už jsem šla lehce, protože jsem dostala dar poznání.

Ve vašich básních jsem si pro sebe našel podobná poselství. Básníci většinou potřebují silný citový podnět, aby začali psát. Jak to bylo s vámi?
Ten podnět nastal 13. února 1939 v Lounech. Tam jsem se toho dne narodila. Třináctka není šťastné číslo a navíc se schylovalo k válce. A já už odmalička měla pocit, že jsem se narodila jiným rodičům, než bych měla mít. Ale smysl té věci a vůbec všeho, co se mi pak stávalo v životě, jsem poznávala až za dlouhý čas. Tehdy jsem žila v domě plném starších lidí, od sklepa až po půdu. Jediným světýlkem tam pro mě byl pětiletý Arna, syn našich sousedů v domě. Narodila se mu sestřička Hanička, rodiče se začali točit jen kolem ní, a Arna jako by pro ně byl vzduch. Došla jsem za maminkou a řekla jsem: „Arnu nikdo nechce, tak já si ho vezmu za muže, aby nebyl sám," a ona na mou hru přistoupila. Napekla koláčky a uvařila čaj. Já na sobě měla vyšívané šaty, Arna košili a pulovr, vlasy učesané na pěšinku, a maminka nás oddala. Jenomže jsme neměli hudbu.

Co by to bylo za svatbu bez muziky?
Moje řeč. Vzala jsem tedy kastrůlek, mlátila jsem do něj vařečkou, a Arnovi jsem dala pokličky, aby jimi třískal. Za chvilku přiběhla seshora jeho maminka. Obdivovala moji mámu, jak ten randál může vydržet, a ať už toho necháme, protože Hanička nemůže spát. My jsme tedy přestali, jenomže Hanička měla na tomhle světě určený jiný osud. Třikrát po sobě dostala zápal plic a zemřela. Šlajovi, jak se naši sousedi jmenovali, se odstěhovali. A současně mi odvezli mého manžela Arnu a já dodnes nevím, kde je mu konec.
To mi trochu připomíná báseň Josefa Kainara Blues o černém kožíšku, kvůli které jsem v patnácti začal psát.
V patnácti? Já taky. A zase o tom rozhodlo takové zvláštní setkání, které se prostě mělo stát. Byla jsem u doktora, a když jsem vyšla z ordinace, oslovil mě jeden pán a zeptal se, kam jdu. – „Domů." – A máš trochu času?" on na to. Řekla jsem, že mám, a  pán  mě  požádal,  abych s ním šla do parku.

Vám to neznělo podezřele?
Ne, já byla hrozně důvěřivá. Sedli jsme si v parku na lavičku, krásná příroda kolem a před námi potůček. Pán povídá: „Podívej se na ten potůček. Dokázala bys o něm složit básničku?" A ze mě vypadlo:
Sedím tu na břehu potoka,
vodu kol vidím proudit,
kdo ví, až bude po letech,
co o tom budu soudit.

Tohle byl okamžitý nápad? A hned v rýmech a pravidelném rytmu?
Ano, je to tak. Ale já už vlastně byla po teoretické stránce připravená. S chutí jsem přednášela a vůbec jsem měla ráda básně. Vzpomínám si na svoji úplně první knížku, co jsem dostala, veršíky o zvířátkách, a dodnes si z nich pamatuju:
Stěhoval se sýček / vzhůru do vrbiček, / raneček si svázal, / příbuzenstvu vzkázal: / Já už s vámi nebudu!
Tahle básnička mě asi poznamenala na celý život, protože jsem si pak občas balila raneček a odcházela „do vrbiček", když se mi stalo něco, co jsem nedokázala řešit. Ale to prosím nerozvádějme. Ptal jste se na ty rýmy a rytmus. Měla jsem je v sobě. Dokázala jsem při běžném rozhovoru bez obtíží přehodit výhybku a pokračovat ve verších. Povídat, to bylo moje; já byla jako holka děsně udrndaná. Strejda  mi  dal  přezdívku Dupopatohopsakňura. Mě byl pořád plný barák. A když jsem někomu psala obyčejný vzkaz, vylepšovala jsem ho rýmy. Jenomže to ještě nebyla poezie, jen zrýmované sdělení. Skutečně psát básně jsem začala až po té příhodě u potůčku.

Jak to vlastně toho pána napadlo, aby vás požádal o báseň?
Kdo ví. Pán tehdy na tu básničku vykulil oči. Pak mě pozval do restaurace, objednal čaj a něco mi vyprávěl. Ale moje myšlenky lítaly někde úplně jinde a pán mě pokáral: „Když ti někdo něco říká, máš dávat pozor." Dopila jsem čaj, rozloučili jsme se a od té doby už jsem ho nikdy neviděla. Víte, já věřím na víc životů. A vím, že mi do cesty vcházejí také lidé, kteří mi mají v něčem nepřímo pomoci. Zastávají roli prostředníků, abych něco důležitého pochopila. Řeknou jen tolik, co je třeba, a zmizí. Jako se to stalo s tím pánem na Budějovické ulici. Takové setkání se mi stalo mnohokrát. A ten pán od potůčku byl možná tím, kdo ve mně měl začít otevírat vlastní poezii.

Pocházíte z umělecky založené rodiny?
Pocházím. Maminka hrála na klavír, táta na housle, doma se zpívalo. A můj děda se jmenoval Rudolf Kalina. Před znárodněním měl malou dílnu a stavěl harmoniky, tedy akordeony, a ty jsou dneska mezi sběrateli hodně vzácné. Jen se zeptejte někoho, kdo zná firmy jako Hlaváček, Štibic nebo Kebrdle, co by dal za takovou „kalinovku".

Který předmět vás ve škole bavil nejvíc?
Samozřejmě čeština. Nic-méně nemůžu říct, že bych v ní byla premiantkou. Spíš než na mluvnici jsem se těšila na literaturu a sloh.

A jsme zase u básní…
Mě to ale tehdy mnohem víc táhlo k divadlu. Když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se do Vyššího Brodu. Bylo po válce a v té době tam mířilo hodně lidí, protože předtím odtud museli odejít Němci  v rámci  odsunu. V Brodě vyrostlo v budově bývalé vajíčkárny krásné loutkové divadlo pro veliké marionety. Mělo natolik prostorné jeviště, že v některých hrách vystupovaly po boku loutek i děti v rolích herců. Tatínek tam režíroval a já mu pomáhala.

Uvažovala jste o nějaké umělecké škole?
To ne, já vystudovala střední zemědělskou školu a nějaký čas pracovala v živočišné výrobě. Při tom jsem se zúčastňovala divadelních seminářů a snažila se o divadelní práci zjistit co nejvíc.

Nemrzelo vás, že nepracujete v divadelnictví?
Kdepak. Brzy jsem dostala možnost tyhle poznatky dobře zúročit. Získala jsem místo družinářky ve školní družině. A pak jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole. Všude zvídavé děti s bohatou fantazií. Vymýšlela jsem pro ně pohádky a vedla dramatickou výchovu. V jednašedesátém roce jsem se dostala i do rozhlasu. Tehdy lidi rádi poslouchali takzvaný rozhlas po drátě. Hrála tam jen jedna stanice,  která  přinášela i vstupy pro konkrétní region. My na Vyšebrodsku jsme měli myslím čtvrthodinku. Z ní pět minut jednou za týden patřilo pro vysílání dětem. To jsem obstarávala já s mým tátou, který pracoval jako vedoucí vyšebrodského kulturního domu. Psala jsem pro každé vysílání novou  krátkou  pohádku a s tátou jsem ji četla. Vysílalo se živě, z národního výboru.

Vzpomenete si na některou z těch pohádek?
Třeba Smích na vandru. Stručný obsah: Byla jedna holčička a ta se pořád mračila. Smích, který v ní přebýval jako v každém člověku, toho měl jednoho dne dost a prostě od ní odešel. A teprve pak holčička zjistila, jak jí smích schází. Naštěstí se objevil chlapec, něco jako princ na bílém koni, ale v mnohem skromnějším vydání, a rozhodl se, že ji ze špatné nálady vysvobodí. Vydal se s holčičkou hledat její smích. Potkávali zvířátka a ptali se jich, jestli ho neviděli. Poznali, že smích, jak putoval krajem, trošku vstoupil do každého, koho potkal. Všechna zvířátka se totiž usmívala. Ale měla v sobě i svou radost, a proto vracela zatoulaný smích holčice. Když holčička získala všechen smích zpátky, potkala dovádějící děti. Už se mohla k jejich radosti připojit. Byla to vlastně pohádka o tom, že když něco přirozeného marnotratně ztratíme, brzy zjistíme, jak nám to schází. Všechno se však dá napravit. Jen to stojí hodně úsilí a je dobré mít někoho, kdo pomůže.

A kdo pomohl vám, abyste psala takové verše, jaké dnes píšete?
Nepřízeň osudu a zároveň jeden člověk, který pro mě v životě udělal tolik dobrého, kolik nikdo jiný. Už jste o něm několikrát psal – Jan Maruna, básník. Teď  žije v Hlinici, ale tehdy, když jsem se o něm dozvěděla, bydlel v Dolních Jílovicích. Bylo to na konci šedesátých let; žila jsem v nešťastném manželství a vůbec mi bylo tak těžko, že jsem si říkala: Kéž bych mohla prožít aspoň dva šťastné roky. Nebo aspoň čtrnáct dní.

Jak jste se s Janem Marunou seznámila?
Přes mého tátu. Honza už v té době psal básně a mého tátu poprosil, jestli by mu k nim neřekl komentář, co je třeba zlepšit a tak. Jednou jsem přišla tátovi do práce uklidit a tam na stole ležely listy s básněmi. Začetla jsem se do nich, a jako bych se napila živé vody. Jen jsem se zdráhala setkat s tak vyzrálým básníkem, který byl o deset let mladší než já.

Psala jste v té době básně?
Jen občas jsem si zapisovala dojmy, pocity. A na stole vedle Honzových veršů stál magnetofon a já na něj nahrála vzkaz: „Vážený pane Maruno, četla jsem vaše básně a moc se mi líbily. Ráda bych také psala poezii. Mohli bychom tvořit na společná témata? Složit verše třeba na téma rukou nebo houslí?" Honza si pak při své návštěvě vzkaz přehrál a napsal mi k magnetofonu na lísteček, že  souhlasí  a  že  mi  bude k mým veršům připisovat svoje hodnocení. Takhle jsme pak komunikovali a já získávala lekce poezie.

Kdy jste se setkali osobně?
Za hodně dlouho. Ale to už jsme o sobě díky společnému psaní věděli tolik, že jsme se začali pravidelně scházet. Já se v té době rozvedla. A v jednasedmdesátém jsem si Honzu vzala za muže. Vlastně – pana Marunu. Protože my jsme jeden k druhému pociťovali takovou úctu, že jsme si ještě pět let po svatbě vykali a přestali jsme s tím jen proto, aby nad námi příbuzní pořád nekroutili hlavami. Bydleli jsme v Horním Dvořišti a pak jsme se přestěhovali do Hlinice. Manželství nám vydrželo dvacet let. Rozešli jsme se v dobrém a jsem za tu dobu moc vděčná. Věřím, že už jsem se v minulém životě s Honzou setkala, ale svoji známost jsme tehdy nenaplnili manželstvím. To mělo přijít až v tomhle životě.

A poezie?
Tu už od té doby píšu pořád. Takže jsme vlastně naše téma právě vyčerpali.

Na závěr bych tedy poprosil o některou vaši báseň. Nejlépe takovou, která je podobně prorocká jako Skácelova Modlitba.
Jedna taková se mi povedla, když jsem ještě nechávala Honzovi vzkazy přes magnetofon. Je to vlastně jedna z mých nejprvnějších. Nevědomky jsem v ní vyjádřila všechno, co mě v následujících dvaceti letech potká.

Housle

Než líbezné tóny večera
protkané melodií houslí
zavřely kalichy květů,
jež líbal motýl
na své pouti,
když pohasl sluneční jas,
vyprávěly mi housle zas.

Co větřík šeptal bříze bílé,
jak utrhnout paprsek luny,
jak utkat plátno z bílé mlhy.
Chtěla bych na nich strunou být.
Vždyť  vlastně  housle
jsou jak život,
ne vždy je na ně snadné hrát,
ne vždy jim člověk druhý
porozumí
a všechny struny může zpřetrhat.

Tys na mé struny zahrát chtěl,
v tvé ruce se smyčec chvěl;
písnička, která zazněla,
byla jak pohlazení.
Je ticho… Píseň dozněla,
zpět vrací ji však ozvěna.

Josef Musil