Konšelé předchozího sládka vyhodili kvůli nedbalé službě a o Jiřím Laníkovi, který přišel z Měšic, předpokládali, že si bude „dobře svého veřtatu hledět". Rovněž obilí se rodilo v patřičné hojnosti. Jen ho pořád ještě kvůli předchozí obilné krizi bylo pro vaření piva málo, hlavně pro pivo, z nějž se platily kontribuce neboli daně panovníkovi.

Měšťané už několikrát dostali přísná napomenutí, že se mají polepšit ve svých dodávkách klasu pro pivovar. Jenomže kontrola ukázala, že jejich resty jsou stále značné: dlužili 145 strychů pšenice a 149 ječmene.

Várky častěji

Sládek Laník začal příkladně. Roku 1700 si koupil, jak konšelé doporučovali, dům v Táboře a přijal městské právo. Měl hned plné ruce práce. Konšelé si přáli, aby městské várky dělal častěji, každý týden, a pokud to půjde, alespoň dvakrát v týdnu, právě kvůli kontribucím, ať už i v nich zmizí resty. Díky častějším várkám se měla zlepšit i jakost piva. Tím, že se bude vařit do zásoby, může ho sládek nechat déle ve spilce, aby bylo vystálejší.

Důvod příkazu byl nasnadě. Na hospodaření s táborským pivem a jeho chuť si stěžoval samotný úřad podkomořího, tedy Jeho císařské Milosti podkomořího. Městská rada milostivému úřadu odpověděla, že „ordung várek se zachovává a pivo dobré vařiti se vynasnažuje, a takové s patoky míchati se zapovídá; hejlovský pivo při městě nad počet se nešenkuje, ani více deputátů nedělá; cizí piva do města se nepouštějí; tác, který do důchodu se dává, z celé várky nad slušnost toliko 7 zl. se dává; a jsouce až dosaváde veliké vydání, takovej celej tác do důchodu ještě tento rok se svoluje."

Konšelé umožnili sousedům dodávajícím obilí, aby dodávali jen půlku stanoveného počtu a z druhé půlky se vykoupili. Za nedodaný strych měli zaplatit dva zlaté, což ale bylo při tehdejších cenách obilí hodně laciné. Radní tím vyšli sousedům vstříc, protože předchozí upomínky i tresty nezabíraly. Věděli, že ekonomická situace Tábora pořád není dobrá, ostatně známé přísloví praví: „Kde nic není, ani smrt nebere." Ovšem pokud jde se na věc po dobrém, třeba se přece jen něco najde.

Zato po dobrém se rozhodně nebudou konšelé stavět k těm, kdo skutečně podvádějí. Už mnohokrát se vyskytl nešvar, že si sousedé nechávali vařit pivo do sudů, které měli naschvál vyrobené větší, než připouštěla vyhláška, aby ušetřili na poplatcích. Na poplatcích, z nichž město platilo daně. Tak tedy poslouchejte, podvodníčci:

„Pánům měšťanům, zvláště těm, kteří šenk piva provozují, má se ve známost uvésti, aby velkých sudů nad míru nařízenou do pivovara nedávali, sice že takový sud pod kotel se hodí a spálí a ta osoba ještě k tomu se pokutovati bude."

Džbány rozbijeme

Avšak stav měšťanský je stav měšťanský, a tedy ctěný, a proto mu radní přece jen vyšli vstříc, aby sousedé k podvodům měli o důvod méně. Usoudili, že nového ječmene už se rodí dostatek a je možné přikročit k jeho zlevnění. Tím pádem snižují i cenu sudu uvařeného piva. Měšťané z něj budou platit osm zlatých.

Jenomže stejných podvodů, jako dělali váreční měšťané se sudy, se dopouštěli i hrnčíři. Na svých kruzích vytáčeli džbány větší než na půl pinty, jak jim ukládala vyhláška. Že to dělali na přání zmíněných měšťanů, nebralo se ze stavovské solidarity v potaz. Ale aspoň dostali hrnčíři upozornění, kde takové podvodné džbány nemají nabízet: „…sice se jim od komisse o jarmarce roztlukou."

Na konci roku však bylo zřejmé, že sládek Laník vůbec není takový odborník, jak to zprvu vypadalo. Zpod jeho rukou vycházelo špatné pivo, málo ho vyvařoval, přidával do něj hodně patoku.

Radní znovu hledají lepšího sládka. O výpovědi pro Laníka se pak půl roku dohaduje městská rada, obecní starší a hospodářských výbor „pěti měšťanů hospodářství spravujících".

V červenci 1701 dostává Jiří Laník definitivní výpověď. Nato se při kontrole zjistí, že čachroval se slady. Nejspíš načerno vařil pivo pro svou hospodu v Napajedlích. Pět měšťanů z hospodářského výboru mu tam hned přišlo udělat kontrolu, ale on je vyhodil s tím, že se nemají míchat do věcí, které přísluší pouze městskému rychtáři. A měl pravdu.

Josef Musil