Malebná vesnička Podolí leží necelých deset kilometrů od Tábora. Lávkou je rozdělena na dvě části. Autem se nedá projet. Místní to ale vidí jako výhodu. Kvůli minimálnímu provozu se nemusí bát o své děti.
V celé vsi žije 52 obyvatel. Napočítáte zde 26 domů a 14 chat. Podolští mají dokonce svůj parlament. „Jediné co v obci máme, je parlament. Budovu bývalého obecního úřadu jsme si postavili svépomocí. Tak jí říkáme parlament. V současnosti v něm máme obecní místnost a hasičskou zbrojnici,“ vysvětluje místní obyvatel Josef Vaněk.

Jak název vesničky napovídá, Podolí leží v mělkém údolí. Ve vsi panuje klid a ticho.
Od roku 1976 je Podolí jednou z osad obce Ratibořské Hory. Největší rozmach zažilo v roce 1848, kdy zde bydlelo 151 lidí. Je známé především kvůli místnímu rybníku. Ten je přímo na návsi a má rozlohu dvanáct hektarů. Časy, kdy se k němu sjížděly desítky lidí jsou pryč. Není již ke koupání, ale slouží jako chovný. Přes Podolský potok, který do něj vtéká, vede lávka. Dříve byl na jejím místě kamenný most. „V roce 1986 se stavěla okolo Podolí silnice. Stávající komunikaci museli předat obci a bylo pro ně jednodušší kamenný most zbourat. Předtím byla ves propojená. V 60. letech si ještě pamatuji, jak po mostě jezdily tanky. Tím ho zničili a roztřásli,“ vypráví Josef Vaněk.
Obchvat okolo obce se vytvořil z vojenských důvodů, tak se na stavbu našly peníze. Josef Vaněk to upřesňuje. „Kdyby to bývala převzala obec, tak by s tím měli starosti. Nechtěla do toho investovat, tak most zbourali a udělali lávku. Bylo to nejlevnější řešení. V dnešní době by se to řešilo jinak,“ říká.

Nejstarší místní rodačkou je Marie Bělíčková. V Podolí strávila jednaosmdesát let. Je tady s manželem Emilem spokojená.Pouze jim ztrpčuje život to, že ve vsi není obchod nebo jiná vybavenost. „Manžel stále jezdí autem, takže si jednou týdně dojedeme na větší nákup do Tábora. Obchod by byl výhodou, ale jsme na život tady zvyklí. Stěhují se sem i mladé rodiny. Obec určitě nevymírá,“ říká Marie Bělíčková.
Děti musí do škol dojíždět do Mladé Vožice nebo Tábora. Autobus jezdí několikrát denně, do Ratibořských hor spoj ale není. Pracovní příležitosti tu nejsou žádné.

Těžký život
Nikde v okolí nenajdete žádný kravín. Je to z toho důvodu, že zde nebylo nikdy zemědělské družstvo. Když byly tendence k jeho založení, tak byl silný nátlak na lidi ve výboru. V něm seděl i otec Josefa Vaňka.

Rodiny dostaly stěhovací dekrety. „Někteří spoluobčané si sem jezdili obhlížet baráky. Tady byli chlapi staváci. Nenechali si nic líbit. Několikrát psali na prezidentskou kancelář. Nakonec jeli za Antonínem Zápotockým. To bylo kole roku 1955. Na lidech bylo páchané velké násilí. Dojeli na prezidentskou kancelář. Ta se jich zastala, že stěhovací dekret je neoprávněný. Okresní výbor v Táboře jednal nezákonně,“ argumentuje Vaněk.
Díky jednání s Antonínem Zápotockým skončily tlaky na občany. Tím pádem se jednotné zemědělské družstvo nezaložilo. K diskriminaci ale stále docházelo.

„Byli jsme občané druhé kategorie. Jako děti nás ve škole zesměšňovali. Ředitel říkal, že v Podolí máme chlupatý benzín, protože jsme tahali s koňmi. To kvůli tomu, že jsme byli zpátečníci. To ale byli rodiče a my jsme za to trpěli,“ vzpomíná Josef Vaněk.
Další pokus o založení družstva byl v roce 1973. Tentokrát úspěšný v Ratibořských Horách. „Mimo tří sedláků do něj všichni vstoupili. Jako jediná vesnice nemělo Podolí v 60. letech JZD. Obec byla jako samostatná jednotka. Byl tu výbor a měl nějakou sílu. Poté se další dva sedláci vzdali a zbyl pouze jeden, který hospodaří do dnešní doby,“ shrnuje Vaněk.

Sešlost u kapličky
Jediným svatostánkem ve vsi je kaplička. Ta je zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie. Jednou za rok před ni připraví obyvatele lavice a o pouti se koná mše. „Na mši se sejde okolo čtyřiceti lidí. Ženy vždycky něco napečou a děláme pohoštění. Jezdí sem farář z Ratibořských Hor. Až do večera s ním sedíme a klábosíme o všem možném,“ vypráví Vaněk.

V roce 1956 byla zahájena stavba bývalého obecního úřadu. „Byli jsme samostatná obec. Lidé stavěli parlament svépomocí. Když přišlo zakládání JZD, tak nebylo ze strany okresního národního výboru pochopení ke stavbě. Došlo k jejímu pozastavení až do roku 1971. Dělali jsme tam různé akce, sjížděli se sem lidé z okolních vesnic,“ vzpomíná Vaněk a doplňuje: „Několikrát do roka se v místnosti scházíme. Občané s chalupáři. Například při vítání jara. Problém ale je, že tady není žádné sociální zařízení Nám chlapům to nevadí. Horší to mají ženy. Když se pije, je potřeba si někam dojít.“
Toto je pro Podolské nejpalčivější otázka. Ocenili by, kdyby se problémem začal někdo zabývat. Jako další problém vidí i solární elektrárnu. Tu si na poli u obce postavil soukromník v roce 2011. „Podívám se z okna a koukám na panely. Nikdo se nás na nic neptal,“ rozčiluje se Josef Vaněk.
Jediným spolkem ve vesničce jsou dobrovolní hasiči. Ti se účastní okrskových soutěží.

Dlouhá tradice
Josef Vaněk se v Podolí narodil, ale dvacet let strávil na Sídlišti nad Lužnicí. Jeho rodiče pocházeli z chalup vedle sebe. Podolí nikdy neopustili. Vaňkové jsou ve vsi nejstarším rodem. „Máme dohledanou historii rodiny do roku 1706. Pochází z archivu v Chýnově. Ten ale v tuto dobu vyhořel, takže se dále kořeny mojí rodiny už ani vyhledat nedají,“ usuzuje Josef Vaněk.
Jméno Vaněk se také objevuje ve všech osadách Ratibořských Hor.

Podolí je kolébkou starého rodu vladyků z Podolí. Leží na stejném potoku jako Vřesce. První zprávy o něm pochází z roku 1396. V tuto dobu se připomíná Příva, vdova po Benešovi z Podolí. V pozdějších zprávách je možné dohledat Svaška, který podepsal list kostnického koncilu, jako obhajobu Mistra Jana Husa. Svašek měl v erbu stříbrnou rybu, která byla napíchnutá na stonku. Žil ještě v roce 1436.
V Podolí bývala také pila. Zmínky o ní pocházejí z roku 1763, kdy František Cikhart z Tábora koupil mlýn v Podolí i s pilou. Obě stavby trpěly nedostatkem vody. Mlýn zašel a pilu zničily roky.

Na začátku století se o Podolí mluvilo v celém kraji a psaly se o něm různá periodika. Stala se zde ojedinělá tragédie.
Za první světové války se v domě u Friedrychových dralo peří. Někdo z přítomných ale ucítil kouř. Hořelo totiž na půdě. Sousedé se snažili oheň uhasit. Zazněla ohlušující rána. Podle záznamů byla slyšet až v Chotovinách. Zděšení lidé vyběhli ven a na cestě před hořícím domem našli mladíka s rozdrcenou lebkou. Nedaleko jeho těla ležely zbytky vojenského granátu. Poté se zjistilo, že si syn majitelů stavení na památku přivezl z fronty ruční granát a půl kilogramu střelného prachu. Suvenýr si pak schoval na půdě za komínem.
Od roku 1848 byla obec pod osadou Vřesce. Roku 1938 se osamostatnila. Dnešní výměra podolského katastru je 237 hektarů.
Do obce není zavedený vodovod. Každý má jako zdroj vody studnu. „S vodou problém není. Vodovod by byl zbytečný. Po staletí ji někdo pil, tak se snad neotrávím. Na rozbor bych ji ale nedal,“ směje se Vaněk.

Žabí kvákání
I Podolí má svou pověst. Vypráví se o dávné zemance, která žila na zdejší tvrzi. Uměla čarovat. Pomáhala lidem ze širokého okolí, ale sama spokojená nebyla.
Tvrz stála u Podolského rybníku a zemanka nesnášela žabí kvákání. Rozhodla se, že žáby vystrnadí za pomoci černé kouzelné knihy.
Když viděla, že je úspěšná, tak zajásala. Kniha se jí ale vysmekla z ruky a skončila ve vodě. Zavolala čeládku, aby ji vylovila. Těm se ale knihu najít nepodařilo.
Zemanka začala chřadnout, až nakonec zemřela. Podolští se s ní ale stále setkávají. Za mlžných nocí prý obchází rybník a hledá svoji knihu. Bez ní nenalezne věčný klid.

Těžba stříbra
V roce 1526 král Ludvík Jagellonský udělil bratrům Měděncům z Ratibořic a Podolí právo „dobývati, pavovati a propůjčovati“ v obvodu půl míle kolem Ratibořic.
Král si vyhradil přednostní právo na výkup drahých kovů z této lokality, a to lot zlata za dvě kopy a hřivnu stříbra za tři a půl kopy.
Díky tomuto privilegiu začala rozsáhlá hornická činnost v oblasti okolo Ratibořic. Obohatila místní krajinu o malebné ostrůvky hald zejména s lesní vegetací.
Právě tyto haldy, živé důkazy dolování, jsou ozdobou zdejší krajiny, kterou lze sledovat z výškových dominant, a to z Adamova vrchu, jehož vrchol je ve výšce 611 metrů nad mořem nebo z vrchu Homole. Ten leží nad přírodním parkem Polánka a jeho nadmořská výška je 666 metrů nad mořem. Přes toto území vede cyklostezka nazvaná stříbrná osmička. Mapuje přírodní scenérie s dvanácti rybníky, které jsou obklopeny lučními porosty s chráněnými rostlinami – například vachtou trojlistou, což je jedna z bylin, která má svůj podíl ve známém alkoholickém nápoji, který má velký úspěch jak u nás, tak v zahraničí.