„Tak to bude Tonda Šeptálek! To je tady známá firma. Nedávno se vrátil z basy. Místní mu říkají někdy kolenatej. Jo, Tonda Šeptavý, to je sklepař. Ten u Fabiána občas přespal, to je pravda. Má příbuzný kousek odtud. V Hradešicích. Ale k těm nesmí. Vždycky jim totiž něco sekne, takže už ho tam nechtěj vidět. Ale ten že by se pustil s Fabiánem do křížku? Nevěřím. Taky kvůli čemu? Ten je rád, když má u Fabiána střechu nad hlavou.“

„No, je to jenom čistá spekulace, ale co když se třeba pohádali zrovna kvůli týhle bouchačce, co se tu našla? Ta by se mezi galérkou prodala určitě za slušnej peníz. Když se k ní nasadí támhle ta pažba, tak je to přece ideální a hlavně přesná zbraň pro pytláka,“ nasadil Hřebejk jedním pohybem na pistoli dřevěnou pažbu, kterou našel na zemi mezi vyházenýma protézama, a rázem byla z pistole puška.
„Jo, teď jsem si vzpomněl. Když jsem se ptal tý prsatice nahoře u necek, kdy byla tady dole u Fabiána naposled uklízet, tak říkala, že tady uklízela, jak jí to vyšlo. Ale takovej binec, jako je tady dneska, tu prej nikdy nepamatuje. Takže to vypadá…“

„Že tady někdo něco hledal. Hřebejk, budete se divit, ale že tady někdo dělal pořádnej šacunk, tak to nás napadlo taky. Otázka je, co tady hledal. A jestli vůbec něco našel. Zřejmě tu ale musel bejt nějakou dobu, protože, jak vidíte, nic není na svým místě. Takže je docela možný, že…“
„To, co hledal, nestačil najít a starej Fabián ho překvapil,“ skočil Votrubovi do řeči štábní strážmistr Kubík a Hřebejk na to jen kývl.
„No nic. Takže já jdu po hospodách najít tady s vrchním strážmistrem toho kolenatýho Šeptálka, kterej by nám moh třeba řadu věcí vysvětlit,“ pokynul Hřebejk horažďovickýmu Matoušovi, kterej jako šéf místní četnický stanice znal svůj rajón jak svý boty.

V době, kdy strážmistr Hřebejk s vrchním strážmistrem Matoušem prohledávali hospody v Horažďovicích a v okolí a hledali Šeptálka, potil se v kanceláři praporčíka Šrámka na četnický pátračce v Písku sňatkovej podvodník Koula, v galérce známej jako „Pyskoun“. On se nejen potil, on se snažil ze všeho vykroutit a na všechny otázky odpovídal vyhýbavě a neurčitě. Když tahle hra na kočku s myší trvala už skoro hodinu, došla praporčíku Šrámkovi jeho svatá trpělivost.

„Tak podívej se, Pyskoune, protože ta tvoje paměť je čím dál tím víc děravá, vypadá to, že jí budeme muset zašít. A protože je to paměť tvoje, začneme s tím zašíváním u tebe. Nejlepší je na látání děravý paměti v tomhle baráku separace. Budeš tam sám, nikdo tě nebude ve vzpomínání rušit, a tak si tam určitě vzpomeneš i na toho klatovskýho frajera, co si s ním byl v bordelu, pardón, v penzionu na Pěníku, a vzpomeneš si i na to, na co jste si spolu plácli,“ zvedl se Šrámek rázně od stolu, a to zřejmě na Pyskouna zapůsobilo.

„Tak moment, pane praporčíku, o separaci nemůže bejt řeč. Já rád spravedlnosti pomůžu. Já jsem si s ním ještě přece neplác. Navíc jsem mu říkal, že udělat káču v lesnický škole, to je vyložená sebevražda. Co vím, tak tu kdo udělal, tak toho jste čapli. To místo je pro každýho kasaře začarovaný. Ale přiznávám, že jsem mu dával tipa na zahradnictví,“ vypadlo nečekaně z Pyskouna, až se toho sám vyděsil.

„Tak na zahradnictví? A mám si tipnout, na který? Teď už hraješ, Pyskoune, o polehčující okolnosti…“
„No dobře, padla řeč o Tumpachovi, vlastně i o Benešovi. Ale až po svatodušních svátkách. Tam by se určitě prachy našly. Kdyby ten blbec pár dnů počkal… Jenže on na to, že tak dlouho čekat nemůže, že má na Blatensku moc velkej dluh,“ položil Pyskoun svýho společníka, ze kterýho se nakonec vyklubal jeho známej z Borů Antonín Šeptavý, v galérce spíš známej jako Tonda „Šeptálek“.
„Proč jsi si s ním na tu káču v lesárně neplác? Z čeho jsi měl, Pyskoune, nakonec takovej vítr?“
„Proč? A vy byste si ho vybral jako parťáka na hotovou sebevraždu?“ rozčílil se Pyskoun, ale stačil jedinej pohled praporčíka Šrámka a okamžitě se zklidnil.

„Podívej, Pyskoune, o mně teď nebudem mluvit. Mě zajímá, proč jsi z tý káči v lesárně nakonec tak rychle vycouval?“ nedal se Šrámek odbejt a Pyskoun to vzdal.
„Protože říkal, že bez bouchačky na tu lesárnu nepůjde. Tak, a teď už víte všechno. Abych řek pravdu, to, že by v tom mohla bejt i nějaká mordýřina, to mi teda, pane Šrámek, vůbec nešmakovalo. To přece na hony smrdí provazem, a tak jsem mu řek, že v tom bych jako nerad lítal a aby se mnou nepočítal.“

„A jak se na to ten Šeptálek tvářil? To bude shánět někoho jinýho, když tys mu vybouchnul?“
„Smál se jako pitomej a říkal, že ta bouchačka, to že je jen taková špecka do kapsy. Něco jako sichrovka,“ vzpomínal Pyskoun, jak jen mohl, jen aby ta separace zase nepřišla na přetřes.
Ta separace Gustava Koulu nakonec přece jen neminula. Když už to vypadalo, že z četnický pátračky odejde domů, zavolal z Horažďovic na pátračku její šéf, nadporučík Votruba.

„Václave, tak se chlub. Co Pyskoun, zpíval, nebo se snažil zatloukat? Tady to vypadá zatím docela slibně, až na to, že toho, co máme teď v merku, tak toho chlapi nemůžou nikde najít. Přišli s tím, že prej jezdí poslední dobou často do Písku. Jmenuje se Antonín Šeptavý a…“
„A říkají mu Šeptálek nebo taky Tonda kolenatej,“ skočil šéfovi pátračky do řeči praporčík Šrámek a to vyslovený jméno viditelně šéfa pátračky na chvíli zaskočilo. (Pokračování v pátek)

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.