„To nám, doktore, neurčíte ani dobu, kdy k tomu exitu došlo? To by nám ve vyšetřování dost píchlo. Tady koukám, že jsou na stole noviny ze včerejška. Ty si zřejmě ještě musel v trafice kupovat on,“ vzal štábní strážmistr Kubík do rukou „Horažďovický obzor“ a letmým pohledem zjistil, že tenhle měsíčník vyšel právě včera.

„Koukám, že to nebude asi až takovej problém. Jednak Horažďovice nejsou zase tak velký, a takovejch Fabiánů s jednou nohou, těch tu určitě nebydlí tolik, aby si nikdo nezapamatoval, jestli si tady někde včera starej Fabián kupoval noviny. Notabene, určitě si budou pamatovat chlapa, kterej, jak tady říká vrchní strážmistr Matouš, nedal bez toho svýho živobytí ránu. Když tohle zjistíme, tak jsme málem doma,“ podíval se Hřebejk na nadporučíka Votrubu, kterej pochybovačně zavrtěl hlavou.

„Hřebejk, moc nejásejte, víte stejně moc dobře jako já, že starej Fabián měl rádius jako hrom. Z Písku jezdil na Netolicko, ale i na Strakonicko a občas dokonce vyhrával i ve Vodňanech před hotelem U Soudku. Blatnou míval taky rád, takže to jednak,“ podíval se Votruba po stole, na kterým byl značnej nepořádek, a ukázal na dva nedopalky silnejch hnědejch cigaret v popelníku.

„Tak tohle jsem ho nikdy kouřit neviděl. Vy ano?“ podíval se Votruba po všech přítomnejch, ale nedostalo se mu odpovědi.
„Co vím, tak celou dobu kouřil fajfku. Tu pomalu nikdy nevyndal z huby. Že by měl návštěvu, nebo si doma přilepšoval? Ty noviny, co držíte v ruce, Hřebejk, ty moh koupit nejen tady v Horažďovicích, ale i jinde v okolí. Vy se proto nejdřív vypravte tady po lidech po baráku a hlavně pořádně vyslechněte tu ženskou, co ho tady našla. Ta na nás nepočkala a zmizela.“

„Jmenuje se Anča Klásková, pane nadporučíku, a je ze statku. Co vím, tak někde v domě posluhuje a zrovna prej mají dneska velký prádlo. Proto musela…,“ pohotově se omlouval vrchní strážmistr Matouš a nadporučík Votruba jen mávl rukou.

„Hřebejk, je to mladá holka, takže tu vy lehce najdete. A nezakecejte se s ní. Znáte se. Potřebujeme vědět, jak na něho přišla, v kolik hodin, kdy ho eventuálně viděla naposledy a podobně. Vám, starýmu psovi, snad nebudu vykládat, na co se jí máte zeptat. Hlavně mě proboha ušetřete podrobností o jejích vnadách. Šetřete si oči,“ vyslal šéf pátračky Hřebejka do terénu a spolu s technikem se pustili do prohlídky místnosti, která byla nejen kuchyní, špajzem a ložnicí, ale i dřevárnou a jakousi dílnou na výrobu dřevěnejch protéz .

„Proboha, snad se ten flašinetář nepřipravuje na novou válku? Kam sáhnu, všude samá protéza. To by nám ještě scházelo. I když, po pravdě řečeno, nic není nemožný. Lidstvo je nepoučitelný. No to je ale krásnej kousek!“ zvolal najednou Votruba.


„To bude jistě trofejní,“ vytáhl Votruba ze skříně s protézami naolejovanej mauser, kterej byl plnej nábojů.
„Podívej, kdo by to do takovýho flašinetáře řek? I když, bejvalej legionář, na kterýho po návratu z ruskýho zajetí už nevybyla žádná trafika… No, bránit se tedy měl čím, pokud by ho někdo napad. Ale proboha, proč? Ten určitě smrděl korunou. Těch pár korun, co dostával na tu nohu od eráru, to měl sotva na jídlo a petrolu,“ podivoval se šéf četnický pátračky, když vtom se objevil ve dveřích strážmistr Hřebejk.
„Tak jsme, šéfe, asi doma! Jo, znáte tu písničku: Naše Anča ta má šestky, protože má ráda švestky…,“ zanotoval slabě Hřebejk, ale okamžitě zmlkl, když viděl Votrubovo přísný oko.

„No, já jen, že ta svědkyně je taková. Opravdu. Jinak starej Fabián kupoval tyhle noviny před obědem v trafice u kostela. A měl tady po dva dny návštěvu. Z Klatov. Jo a svědkyně Ančí ze statku, co pere nad náma to velký prádlo, se právě přišla Fabiána přeptat, jestli bude chtít taky něco vyprat, ale našla ho právě už mrtvýho. Ona mu vždycky uklidila a něco takhle přeprala, protože jsou snad nějaká vzdálená přízeň. Šéfe, a měl jste pravdu, Ančí je mladá holka a je to opravdu kus,“ podíval se Hřebejk do svýho sešitku, ve kterým měl napsaný poznámky, a znovu se chystal k odchodu. „Teď jdu, šéfe, omrknout toho frajera z Klatov. Ančí říkala, že prej už byl párkrát arestovanej a má takovou divnou přezdívku. Moment…,“ začal Hřebejk znovu hledat v notýsku, ale to už z horažďovickýho vrchního strážmistra Matouše vypadlo jméno. (Pokračování zítra)

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.