Tábor – V době pádu měny bylo Václavu Medovi z Tábora teprve dvaadvacet let a dosud stále bydlel v domě svých rodičů. Dokonce ve svém věku ještě chodil na učiliště.

„V květnu byla reforma a já v červnu skončil učiliště. Pak už jsem bydlel sám, protože jsem v Nýrsku nastoupil k armádě. Řada lidí o peníze přišla, ale to byli lidé, kteří je měli, jenže naše rodina k této skupině nepatřila, tak jsme ani honem nemuseli předem utrácet," říká s odstupem šedesáti let s tím, že jako nemajetní nakupovali na knížku a až když otec dostal výplatu, útratu zaplatil.
Podle Václava Meda se se spekulanty a jinými šikuly, kteří dokázali nashromáždit velké množství peněz, svezli reformou i malí, obyčejní střadatelé.

„To byli ti, kteří si peníze uložili například do kampeliček a ty potom zkrachovaly," vysvětluje a dodává: „Podfoukli tenkrát i Zápotockého, který den předem tvrdil, že měna nebude. Lidé byli obrovsky překvapení, možná šlo o postižení šmelinářů," míní.
Pamatuje si, že okamžitě nastaly změny v cenách potravin. Jako poručík bral po reformě 1100 korun, z nichž živil manželku a tři dcery.

„Vyskakovat jsme si tedy nemohli, ale na základní věci jsme vždycky měli a luxus jsme nepotřebovali. Naštěstí žena uměla šít, tak jsme měli všechno, co jsme potřebovali.

Úředníci museli přespat v bance

Český Krumlov– „Já jsem to bral klidně, protože jsme nic neměli, a tak jsme také nemohli o nic přijít," vzpomíná na dny měnové reformy dnes Josef Prokopec. Přesto úplně klidné dny tehdy společně s manželkou neprožívali. Jeho žena totiž pracovala ve Spořitelně, a tak zažili měnovou reformu z první ruky. „V poledne ještě přišla na oběd a nic neříkala, jen že jim tam vojáci přivezli nějaké pytle s penězi. Odpoledne si pak přišla pro osobní věci s tím, že dva dny nebude doma, že se něco děje. Večer ještě volala, že je reforma," řekl Josef

Prokopec ve vzpomínce na svoji dnes už nežijící ženu. Ta se z titulu své funkce pokladní skutečně musela do banky nastěhovat na několik dní, přespávala tam společně s dalšími pracovnicemi a přepočítávaly peníze a vyřizovaly potřebnou agendu, včetně výměny peněz občanům. Josef Prokopec se tam dokonce nechal i brigádně zaměstnat, aby ženě alespoň trochu ulehčil práci. Kromě toho to prý bylo i poměrně slušně placené a vítané finanční přilepšení v těžké době. Vše hlídali příslušníci Sboru národní bezpečnosti, na fronty a výměnu peněz obyvatelům pak dohlížela Lidová milice.

„Moje paní ještě doprovázela transport starých bankovek do papíren v Loučovicích, kde se asi třicet vaků s penězi vyprázdnilo do trhače a vyrobil se z nich papír nový," shrnul Josef Prokopec.

Bezcenné peníze létaly z oken

Prachatice – „Měsíc před měnovou reformou se bratr oženil. Objednali si s manželkou u řemeslníka novou ložnici a protože na ni neměli dost peněz, vzali si půjčku. Peníze si vyzvedli v pátek, v dalším týdnu měli ložnici zaplatit. Jenže, mezi tím přišla o víkendu měnová reforma," vzpomíná na období, které ublížilo každému, kdo měl nějaké úspory, Marta Haklová z Prachatic.

Z připravených peněz tak téměř nic nezbylo. „Vlastně zbylo. Peníze se přepočítaly jedna ku padesáti a půjčka pak jedna ku pěti. Takže mu zůstala velká půjčka a na ložnici zapůjčené peníze nestačily," pokračuje Marta Haklová.
Ona sama měnovou reformu příliš nevnímala. „Byla jsem studentka, bydlela jsem v Písku na podnájmu a naspořené peníze jsem v té době neměla," říká.

Její rodiče také příliš naspořených peněz neměli, takže tím pádem neměli ani velké ztráty. „Tatínek byl živnostník a ti toho moc našetřit nemohli," vypráví.

Vzpomíná si ale na to, že nálada ve společnosti byla hodně špatná. „Peníze ztratily cenu a ty, co měli lidé uložené na účtech, zase byly téměř nedostupné. Vázané vklady bylo možné vybírat jen na něco a pouze v určité částce. Vzpomínám, jak lidé vyhazovali peníze oknem, protože neměly žádnou cenu," dodala.

Co pracně našetřili, o to přišli

Sousedovice – Anna Buchtová, která v současné době žije v Domě klidného stáří sv. Anny v Sousedovicích, zavzpomínala především na to, jak se žilo v době, kdy k měnové reformě došlo.
Když bylo po válce, mysleli si, že bude dobře, ale to byl omyl. K moci přišli komunisté. A měnová reforma nebyla jediné zlo, které s sebou přinesli. „Třeba proháněli všechny zemědělce. Prostě pořád byly nějaké starosti," doplnila.
Doma měli hospodářství a vyrůstali v samé práci. Peněz určitě moc nebylo, a o to, co se jim přece jen podařilo našetřit, při měnové reformě také přišli.

A po měně dát nějaké peníze znovu dohromady bylo ještě těžší. „Byla jiná doba, už jsme žádné pomocníky neměli, Tatínek byl tenkrát operovaný na žaludek, a tak jsem i já jezdila s koňmi," zmínila se. Prostě dělala, co bylo právě potřeba.
I když peněz rozhodně nebylo nazbyt, rodiče se snažili svým dcerám přilepšit a něco jim našetřit. „Prodalo se třeba obilí a tak," naznačila Anna Buchtová.

Stejně jako peníze se podle jejích slov tenkrát měnila rovněž výuka ve školách. To se týkalo například i jazyků. „Nejdříve jsem se musela učit němčinu, pak nějaký čas dokonce i ruštinu," zavzpomínala. Ale využila spíš jen tu němčinu.

Žil jsem uměním, nikoli penězi

Jindřichův Hradec – Antonínu Málkovi bylo v době měnové reformy šestnáct let a studoval v Praze na výtvarné škole, později i na akademii výtvarného umění.

„O peníze jsem se tehdy nezajímal, pro mě bylo důležité umění a to, co jsem studoval," vzpomíná známý výtvarník, podle něhož i to, že vůbec tyto školy absolvoval a dokonce na studium získal stipendia, bylo malým zázrakem vzhledem k jeho tehdejším kádrovým předpokladům.

„Na konci 40. let měli rodiče malý obchod, tatínek byl živnostník. Tehdy si pro něho přišlo několik mužů, kteří ho pak vozili dva dny na korbě auta a vyvolávali, že to je ten vykořisťovatel. Měli jsme strach, jestli se nám vůbec vrátí. A pak nám všechno sebrali. Dům i obchod," vypráví Antonín Málek.
Právě proto ani nijak měnovou reformu nepocítil, ani neřešil. „Když nic ztratí na hodnotě, bude to pořád totéž nic. A my jsme tenkrát skutečně nic neměli."

Přestože studia výtvarného umění v šedesátých letech úspěšně dokončil, v Čechách nezůstal. Od roku 1968 pobýval ve Švédsku, kde v roce 1977 získal občanství. „Dodnes mám tedy občanství jak české, tak i Švédského království. Tenkrát jsem řekl, že se domů vrátím až tehdy, nebude-li k vycestování ze země potřeba povolení," uzavřel vyprávění výtvarník.

Nic jsme neměli a o nic nepřišli

Svatá Anna – Na měnovou reformu, při které přišli lidé prakticky o veškeré úspory, si třiaosmdesátiletá Anna Chmelíková ze Svaté Anny dobře vzpomíná. Na rozdíl od většiny pamětníků ale nemá vzpomínky příliš negativní. „My jsme tehdy nic neměli, takže jsme vlastně ani o nic nemohli přijít," říká důchodkyně. Tehdy měla dvouletého syna.

Peníze, které by mohla vyměnit v nevýhodném kurzu jedna ku pěti nakonec dostala od otce. „Táta sám byl ze čtrnácti sourozenců, musel je vyplatit a sám měl pět dětí. Za války byl navíc v koncentráku, takže když se vrátil domů, neměl vůbec nic. Po válce jsme naopak začínali s dluhem čtyřicet tisíc korun," vzpomíná Anna Chmelíková.

Úspory tehdy Anna Chmelíková v bance neměla. „Kdepak bychom je vzali. Vzpomínám si, že nám nakonec táta rozdělil peníze, které měl on a jeli jsme je do města vyměnit. Menší částku měnili v lepším kurzu. Kdyby to vyměnil najednou, přišel by o víc," vzpomíná důchodkyně.

„Měnová reforma nás tedy rozhodně tolik nebolela, jako lidi, kteří měli úspory. My jsme i pak museli žít z půjček, ale nakonec jsme se z toho dostali. A řeknu vám, nikdy jsme se neměli líp než dneska," zdůrazňuje Anna Chmelíková, která dvaapadesát let pracovala jako lesní dělnice.

Opravu prasklého zubu neměla čím zaplatit

České Budějovice – Na první měnovou reformu Eva Semrádová nerada vzpomíná. Jejich rodina i ona sama totiž přišla o hodně. V roce 1946 jí bylo šestnáct let.

„Zrovna mi praskl zub, šestka. Paní doktorka mi řekla: já nemám peníze, vy nemáte peníze, tak jak to budeme řešit?" vypráví vitální pětaosmdesátnice. Na knížkách měla před reformou uloženo sto tisíc, které jí naspořili rodiče a platili z toho i školné.

„Nic z toho, co jsem tam měla, jsem už nikdy neviděla. Dostala jsem výměnou za všechny peníze jenom šest set korun," zdůrazňuje Eva Semrádová. Právě šest stovek pak chtěla zubařka za opravený zub. „Udělali mi zlatou korunku a byla jsem bez peněz," dodává paní Semrádová.

Podle ní ale spousta lidí dopadla hůř než ona. „Třeba u nás prodávali látky. Do výkladní skříně mezi látky nasypali ty peníze. Stáli tam a tekly jim slzy po tvářích," vzpomíná Eva Semrádová.

Její manžel Jaroslav, který letos slaví úctyhodných 101 let, pracoval v době měnové reformy jako lékař. Jeho příjmy byly závislé na platbách od pojišťovny, podobně jako je tomu dnes. Spolu s měnovou reformou ale nepřišel jen o hotové peníze a vklady, ale také o příjmy. „Zabrali nám veškeré vklady i vymazali dluhy. Pojišťovna mi měla vyplatit asi čtyřicet tisíc, co mi dlužila, ale vůbec mi to nedali," vzpomíná doktor Semrád. První plat pak dostal asi za čtrnáct dní. Jaké pak bylo překvapení, když místo dřívějších tisíců dorazilo jen šest stovek. Za ty peníze pak manželka Eva koupila pračku.

„Žádné velké úspory jsme neměli. Dostali jsme asi tři sta korun na osobu a znova musel začít každý hospodařit od nuly," vypráví Jaroslav Semrád. Podle něj ale nedostávali všichni stejně. „Záleželo na tom, kdo byl jak politicky angažovaný. Politici dostali asi víc než šest set korun. Nepolitici nedostali nic nebo velmi málo," porovnal Jaroslav Semrád.