Když se Eva Pláničková v roce 1954 narodila, měla o svém osudu rozhodnuto. Narodila se matce s neposednýma nohama, a tak není divu, že ani Eva ty své nikdy nenechává zbytečně zahálet. Deset, třicet nebo i šedesát kilometrů. Žádná nepřekonatelná dálka a ani naskakující léta nemohou Evu odradit. Jenže i úspěšná běžkyně zná pachuť prohry.

Myslím, že celý Tábor vás zná jako neúnavnou běžkyni. Pamatujete si na svůj první start?
Zcela jasně. To mi bylo čtrnáct a šlo o běh Rudého práva, který jsem vyhrála. To bylo moje první vítězství. Na republikové přebory mne vysílal můj trenér inženýr Pán. Byla jsem druhá nejrychlejší v republice. Vyhrála jsem i Velkou kunratickou. Takže ve čtrnácti jsem si asi udala impulz, že budu dělat sport.

A už jste nikdy nepřestala.
Ale ano, v roce 1983, kdy se mi narodil syn Pavel. Měla jsem cévní problémy, tak jsem deset let aktivně nesportovala a věnovala se dětem.

Po deseti letech se asi dost těžko naskakuje.
Napadla mne taková myšlenka, že dám děti mamince a vyběhnu si Hlubokou, což bylo pětadvacet kilometrů. Řekla mi, že asi nejsem normální. Ale jela jsem. Bylo to dost náročné, ani trasa na Vodňany není příjemná, jde o otevřenou cestu po silnici, takže protivítr. Tam jsem si sáhla na dno.

Jenže na tom dně bylo i něco velmi příjemného.
Ano, v cíli jsem pak přemýšlela, jak se dostanu domů. Poprosila jsem tam jednoho pána z Jistebnice a on mne skutečně vzal do Tábora. A přeskočila mezi námi jiskra a začali jsme jezdit spolu. Často jsme pak po otevření hranic jezdili i do Rakouska, kde běhala i moje dcera Eva. Jednou vzal do Alp i moji maminku, která už byla na vozíku. To jsem si tenkrát hodně užívala, protože jsem jí měla co vracet. Udělala bych pro ni cokoli, hodně mi chybí…

Vydržel vám ten vztah?
Vydržel. František ale dál bydlí v Jistebnici a já v Táboře. Přesto nahrazuje otce mých dětí. Například teď mne čeká Pavlova promoce a já jsem moc ráda, že pojede se mnou.

Říkala jste, že taky běhá, utekla byste mu?
To asi ne, a ani na jeden způsob… (smích).

Vašeho bývalého manžela jste také poznala při sportu?
Taky. To bylo na Jordánu, kde on plaval maraton. Protože mám vodu taky ráda, tak jsem se tam vydala a celou trasu jela na lodi. V cíli jsem si ho pak všimla, ale nic víc. Jenže pak se za mnou vydal do komunálních služeb, abych mu ostříhala vlasy. Začalo mi být horko a byla jsem nesvá. Zajímal mne. Ale zase jsem si říkala, že je na mne nějak vlažný, byť sportoval. Nakonec jsem se stejně zamilovala.

V tomto případě vztah nevydržel.
Nebudu dnes říkat, proč. Snad jen, že jsme každý měl jiné zájmy a do těch mých pivo nepatřilo. Byl ale chytrý a vášnivým čtenářem, v tom jsou děti po něm.

Jakou nejdelší trasu jste běžela?
V sedmnácti z Budějovic do Tábora. Celkem nás startovalo osm, dokonce běžel i pan Kalaš a ten se hrozně divil, že tak mladá holka může mít naběháno. Startovalo se Na Sadech a první začali odpadat už na Borku, mezi nimi i pan Kalaš. Na moji psychiku ale byla nejhorší rovina u Veselí. Ta byla nekonečná. Pak si pamatuju, že u Roudné nám už strašně tvrdly nohy, ale moje kamarádka Milena tehdy Horáková mě podporovala. Dokonce u Planý jsem byla schopná ještě zrychlit. Běželi jsme přes pět hodin a největší perličkou bylo, že večer jsme ještě šly s Milenou na trénink. Inženýru Pánovi jsme nic neřekly, jenže on zrovna zařadil starty z různých poloh. To už jsme se z té země vůbec nemohly zvednout. Pak si v novinách od pana Majera přečetl článek, že máme srdce jako zvon a byl hrozně překvapený, ale taky mi trošku vynadal.

Zvládla jste to do Tábora uběhnout, nebo jste občas jen šla.
Ne, to se dá uběhnout.

Kolik si dneska dáváte?
Každý druhý den desítku, ale denně jezdím na kole.

Jakého vítězství si nejvíc ceníte?
Té Velké kunratické v ženách a potom ze závodu Běchovice – Praha, kdy nás běželo sto ženských a já doběhla druhá. To byla desítka, uběhla jsem ji za čtyřicet minut. Jinak jsem byla ligovou běžkyní na dráze a běhala od osmi set do tří tisíc metrů.

Vy ale dobře víte, že v životě se jen nevyhrává. A asi nejhůř se polyká prohra v rodině.
To je pravda. Mám tři sourozence a nejvíc mám ráda bratra, který žije v Praze. Obě sestry jsem trochu zavrhla, protože mi dost ublížily. V roce 1996 jsem přišla o pravou ledvinu, nebudu říkat, která tehdy prohlásila, že vezme vidle a tu druhou mi propíchne. Šlo o domek, v němž jsem se narodila a žila sedmačtyřicet let. Já jsem chtěla dům prodat a rozdělit na čtyři díly, to by bylo spravedlivé. Nestalo se a mým jediným bohatstvím jsou tedy jen moje děti.

To jste se sestrami úplně přerušila kontakty?
Jedna žije v Austrálii, s tou v kontaktu nejsem a s druhou se občas vidíme na závodech. Ale zapomenout se to nedá.

Jenže člověk se má snažit věci urovnat, zvláště v rodině.
Taky o tom přemýšlím, i chlapi z běžeckého spolku mě k tomu nabádají. Nechávám tomu ale volný průběh a spíš bych se chtěla přiblížit ke své neteři, kterou mám moc ráda.

Pojďme k příjemnějším údobím. Vedete ke sportu i svoje děti?
Určitě, Eva byla talent od narození, byla hodně vitální. U syna to bylo trochu naopak, ale odmalička jsem je oba brala na túry. Na jednu nezapomenu. Holce byly necelý čtyři, klukovi osm a já s Evou na zádech a třicetikilovým vakem a jejich lyžemi v ruce, se s nimi vydala na Šumavu. Do chaty jsme museli ujít deset kilometrů. Syn mi tenkrát řekl, že tohle mi v životě nezapomene. Já je ale pravidelně každou sobotu někam brala, nechtěla jsem, aby zpohodlněli a seděli u televize.

Chystáte se jednou takhle „týrat“ i svoje vnoučata?
Tak nevím, oni určitě budou žít v Praze, ale když mi je na víkend půjčí, tak určitě nebudou sedět doma. Jakmile začnou chodit, budou stát na startu.

Už jste naznačila, že jedna sestra taky běhá, a co ta druhá, která žije v Austrálii?
Ta taky, denně běhá deset kilometrů do buše, a to je jí přes šedesát.

Taky byste si chtěla zaběhat v buši?
Ani ne, na mě by bylo v Austrálii moc horko.

Přivedli vás k atletice rodiče?
Myslím, že tatínek moc ne, ten hrál fotbal, ale prioritou maminky, když byla mladá, bylo chodit pěšky. Denně šla dvě hodiny do práce a dvě zase domů. Takže od ní asi mám tyhle geny.

Pověsila jste svou živnost – kadeřnictví na hřebík. Trochu brzy, ne?
Sama bych neskončila, jenže v objektu plaveckého bazénu, kde jsem kadeřnictví měla, mi dělali tak trochu peklo. Moc mne tam nechtěli, vadilo jim například, že po zavíračce mám ještě zákaznice. Zrušili mi pronájem, ale vlastně i ostatním – v bufetu i posilovně, a udělali si tam takový rodinný podnik. Proto taky jezdím plavat do Budějovic.

Nechybí vám ta práce?
Tak to víte, že ano. Já to řemeslo mám hrozně ráda a nůžky mám stále u sebe. I na závodech kolegy stříhám. Za čokoládu, protože vědí, že jsem na ni zvyklá. Už se ale necítím na to, abych si znovu kadeřnictví otevřela, ty nájmy a poplatky jsou hrozně vysoké. Takže teď mám občas nějakou brigádu. Třeba jdu čistit les, nebo doma dělám suché vazby. Ale do práce bych šla.

Máte nějaký svůj nesplněný sen?
Chtěla bych se ráno probudit a mít malinký domeček alespoň s minizahrádkou, na které bych si mohla zasadit svoje oblíbená rajčata. A ze sportovních? Zaběhnout si maraton v New Yorku.