Narukování při mobilizaci velké války v roce 1914 se nevyhnul ani Václav Přívozník z Katova. Na jeho život a působení ve válce zavzpomínaly dvě z jeho osmi dětí. O zážitky se podělil Jaroslav Přívozník a jeho nejmladší sestra Milada Píchová.
„V ten den se zrovna v Tučapech konala pouť. Byla to akce, na které se vždy setkávala spousta známých i přátel. Když byli lidé v kostele, přijeli vojáci a hledali muže do armády," začíná vyprávět Jaroslav Přívozník.
Tehdy bylo jeho tatínkovi téměř dvacet let, narodil se v srpnu roku 1894 v Košici. Narukoval do Vysokého Mýta a odtud pokračoval vlakem do Terstu, což je přístavní město u Jaderského moře v Itálii.
„Pak nasedl na loď a po moři dojel až do Dalmácie. Byl zařazen k dragounům, takže další kilometry se vezl na koňském hřbetu. Tatínek před tím neprošel žádným cvičením. Rovnou ho vzali do boje," doplňuje svého bratra Milada Píchová.
Václav Přívozník dětem vyprávěl, že svědkem první ostré válečné přestřelky se stal na řece Sávě a Drině. Tam srbská armáda útočila na rakousko-uherskou. „Nebyla to žádná legrace. Prý tam padlo mnoho vojáků i koní. Lidé z jejich hřbetů se sesouvali rovnou do řeky. Tatínek kolikrát říkal, že ta voda pak byla plná krve. On měl ale štěstí, zachránil se tím, že jeho kobyla zvládla řeku přeplavat," pokračuje Jaroslav Přívozník.
S rakousko-uherskou armádou procestoval kus Evropy. Dostal se nejen do chorvatského Záhřebu, ale také do Černé Hory, do Dubrovníku a s postupující frontou dojel také až do Albánie.
Jednou s vojáky dokonce tábořil u Skadarského jezera, které se nachází na hranicích Černé Hory a Albánie. „Vyprávěl, že za nimi často běhaly hladové děti a žebraly o jídlo. Vždy se s nimi rozdělil. Nemohl se na ně ale dívat, bylo mu jich líto," popisuje Milada Píchová.
Václav Přívozník v Albánii onemocněl malárií, z níž se nikdy úplně nevyléčil, a dostal také tyfus. Na ten spousty vojáků v první světové válce zemřelo. Tatínek Milady a Jaroslava se však dostal do nemocnice. Přestože nebyla nijak zázračně vybavená, lékaři mu dokázali pomoci.
Odnášel mrtvé
Později ho přidělili k sanitě. Už se přímo neúčastnil bojů, ale po nepřátelských útocích sbíral raněné a vozil je do nemocnic. Fronta se ale postupně přesouvala přes Rumunsko do Karpat, a tak toto místo musel opustit.
„Na cestě vojáci trpěli velkou zimou. Spali v celtách, neměli pořádné oblečení a nejednou se jim stalo, že byli do rána zasypaní sněhem. V Karpatech mu omrzly uši a dlouho se mu loupaly," přidává Milada Píchová.
Václav Přívozník strávil v první světové válce celé čtyři roky. Až ke konci s kamarády utekl. Při návratu do vlasti a k rodinám však neměli na růžích ustláno. Do Čech se dostali v dobytčích vagonech. V tu dobu už ale bylo vyhlášené samostatné Československo.
Když dorazil až do Soběslavi, vítali je lidé z červeného kříže. „Také tam vybírali uniformy i zbraně, které měli při bojích s sebou. Tatínek vrátil vše, až na šavli. Tu měl léta schovanou za skříní. Jenže tak dlouho ji půjčoval na různé maškary, až o ni přišel," říká Jaroslav Přívozník, jehož tatínek byl na konci roku 1918 rád, že má válku za sebou a že už se nemusí nikde skrývat a bát o holý život.
V bojích ale přišel o svého švagra Bartoloměje Šímu, manžela sestry. Ta byla tehdy krátce vdaná a těšila se, že spolu budou vychovávat čtyřměsíčního syna. Osud jí ale tuhle radost nedopřál.
Ani Václav Přívozník si po válce dlouho svobody neužil. „Zanedlouho totiž narukoval na Slovensko, kde tamní vojáci bojovali na jedné straně s Maďary, na druhé zase s Poláky. Zůstal tam ještě další dva roky," doplňuje Milada Píchová s tím, že otci na Slovensku šlo často o život a ztratil tam několik kamarádů.
Václav Přívozník věřil, že ho Bůh v těžkých chvílích chrání, kde mohl, zašel do kostela. Protože ho každá střela minula a z nemocí se taky vždy taky dostal, byl si tím jistý.