Na kraji Chotčin se hrdě tyčí opravená budova školy. Děti byste v ní hledali marně, poslední tu usedly do lavic před 39 lety. Než se škola zrušila, fungoval tu i byt pro školnici Marii Šafaříkovou a její rodinu. Marie Fauová (vlevo) s dcerou Hanou Berkovou zavzpomínaly na léta strávená v chotčinské škole.
K její vášni patřilo psaní kroniky rodu, díky níž je možné zjistit, co vše se v historii Chotčin událo. A nejen to. Zachytila v ní například i majitele čísel popisných ve vsi.

„Než byla u nás postavená škola, učil po chalupách Vilém Klazner, bývalý sládek v Hrachovicích i obecní písař. Žil v Chotčinách asi šest let, než se odstěhoval do Dolních Hořic. Učil čtení, psaní a počtům," zapisuje si Marie Šafaříková.
Aby malé žáky z Chotčin a Mašovic nikdo nenutil docházet pěšky do čtyři kilometry vzdáleného Chýnova, podařilo se zdejšímu radnímu Václavu Přívozníkovi po pěti letech vymoci roku 1883 povolení ke stavbě školy. Ta vyšla na 6735 rakouských zlatých a prvním správcem se stává Karel Pradáč, který se zasloužil i o zřízení knihovny.

„Knihovna učitelská čítá 48 svazků a žákovská 296 svazků," poznamenala v rodinné kronice školnice a pozdější starostka vesnice.
O dva roky později ale už kapacita přestávala stačit, a tak místní zažádali o rozšíření z jednotřídky na dvojtřídku. Povolení dostali až roku 1890.

Utíkala pryč

Jako dcera školnice to měla do třídy jen pár kroků. Stačilo, když Marie Fauová (1938) přeběhla do vedlejší světnice.
„Naši dříve bydleli v komůrce u jednoho sedláka ve vsi a 6. června 1946 jsme se stěhovali do školy. To datum si dodnes pamatuji. U sedláka jsme se měli dobře a já ve škole bydlet nechtěla. Vždy jsem se převlékla do pyžama a k večeru šupky dupky pryč," směje se pamětnice. „Za nás to tady ve škole bývalo docela katastrofální. Mamince museli pomáhat s úklidem bratři, aby se všechno dalo dohromady. Pak ve vedlejším bytě bydlel ještě pan řídící," přibližuje.

Vzadu stojí školnice a budoucí starostka obce Marie Šafaříková. Třídu učil řídící Jan Fučík ze Záhostic. Marii Fauovou učil Josef Buriánek. Ten po válce z Chotčin odešel pryč.
„Škola za války normálně fungovala. Manžel byl starší a tehdy chodil už do Chýnova na měšťanku. Tam se učilo po hospodách, protože budova sloužila Němcům. V Chotčinách jsme byli stranou od hlavní silnice, takže se nám válka trochu vyhnula. Chodily k nám kontroly, ale v rámci možností byl klid. Jenom jsme přišli o zvon z kapličky," vzpomíná Marie Fauová.

Nouze o cigarety

Čeho byl ale nedostatek, byly cigarety. „Řídící Buriánek byl dobrý, ale přísný. Pamatuji, jak se vždycky vztekal, když neměl cigarety. Ty za války moc nebývaly," směje se jeho bývalá žačka a dodává: „Chtěl, abychom se něco naučili, ale pro tresty nešel daleko. Na holky byl hodný. Když provedli něco kluci, museli klečet nebo dostali rákoskou přes ruce. Uměl si sjednat respekt a my ho z něj měli."

Kantoři ve škole:
• Josef Voruda (1890 – 1900)
• František Pánek (1900 – 1901) • Jan Svačina (1901 – 1910), kterého v případě potřeby zastupovali: Bohuslav Klečka (1907 – 1908), Tomáš Kovařík (1908 – 1909) a Jan Novák (1909 – 1910)
• Emanuel Kamín (1910 – 1918) • Josef Dvořák (1918 – 1919) • Alois Sládek (1919)
Náboženství učili: František Havrda, Jan Mareš, Václav Kůstka
Po II. světové válce:
Josef Buriánek (1945), Josef Tvrdík (1945), Jana Medunová (1946), Jan Fučík (1950), František Kovanda (1950), Vlasta Picková (až do roku 1975).

 

Dětem nařídil, že musejí být nejdéle v osm večer doma a venku na návsi nemají co pohledávat. „Mládež tam hrála na harmoniku a já se kolikrát zdržela u kamarádky. On vždycky stával na rohu ulice. Aby mě neviděl, plazila jsem se domů po břiše. Takový jsem z něj měla respekt. Naštěstí mi to prošlo," vzpomíná Marie Fauová, která si po vzoru maminky dodnes píše deník, a zachycuje tak každou maličkost ve vsi i v rodině.

Ruční práce ji učila kantorka Jana Medunová. Josefa Buriánka vystřídal kantor Josef Tvrdík a po něm Jan Fučík ze Záhostic. O něm se v rodinné kronice dočetla dcera Marie Fauové Hana Berková. „Ve vsi se hodně angažoval. Dětem hrával na housle a vedl tady ochotníky," vzpomíná devětačtyřicetiletá žena, kterou učila Vlasta Picková a byla poslední, kdo děti v Chotčinách vzdělával. Pak už musely dojíždět do Chýnova.

„Po nás už škola skončila, přesně 30. června 1975. Všude to mělo pro děti nějaké výhody. Třeba z Chýnova nám jel autobus až v půl čtvrté, a když jsme byli po škole, rodiče to nepoznali. V Chotčinách zase bylo plus, že když učitelka onemocněla a než za ní našli záskok, tak se neučilo," směje se Hana Berková.
Škola nyní slouží pro potřeby obce a jsou v ní i byty.