Před Listopadem totiž existoval státní podnik s názvem Sběrné suroviny, kam jsme na rozvrzaných dvoukolácích vozili nejčastěji papír (lepenka, časopisy, noviny), pak také staré železo a někdy barevné kovy. „Módním" artiklem dávných sběrných surovin kdysi bývaly staré hadry, ale tím tehdejší snaha o likvidaci odpadu prakticky končí.

Velmi dobře to zná majitelka malé, ale hodně úspěšné táborské firmy MH Odpady s.r.o. Marie Fulierová, která má provozovny v Drhovicích a 
v Kardašově Řečici. „Můj otec pracoval třicet let ve Sběrných surovinách v Bechyni. Chodila jsem k němu už jako malá na brigády třídit odpady – právě papír, železo, barevné kovy a staré hadry. Všechno ostatní lidé dříve dávali do popelnic a pak to putovalo na skládku. To se s dneškem, kdy se třídí několik druhů plastů, vůbec nedá srovnat," řekla Marie Fulierová.

Před několika desítkami let v tuzemsku prakticky nebyly žádné technologie, které by uměly odpad zpracovat a znovu využít. Doslova revoluce 
v tomto oboru začala až po roce 1989. I za minulého režimu ale existovaly výjimky, kdy se tehdejší fabriky o zpracování plastů snažily – například Silon v Plané nad Lužnicí.

Kolony traktorů

Před rokem 1989 si řada lidí svážením odpadu do sběrných surovin dobře přivydělávala. Konec konců tento zvyk zůstal a platí dodnes. Marie Fulierová si pamatuje, že se dříve vykupovalo železo podle jeho kvality za padesát haléřů až jednu korunu za kilogram. „Za lepenku se ve sběrnách vyplácely dvě koruny za kilogram. Před rokem 1989 byl velký zájem o železo, protože Československo mělo spoustu hutí. Pamatuji se, jak před bránou výkupny sběrných surovin v Bechyni stály traktory 
s valníky plnými železa a řidiči čekali, až můj otec otevře a začne vykupovat," usmívá se úspěšná podnikatelka, která jako řada jiných založila v nové době soukromou sběrnu.

Jakmile se otevřely hranice svobody, také ona jezdila po veletrzích, aby viděla zahraniční technologie a naučila se odpady vykupovat, zpracovávat a prodávat k dalšímu využití. „Kupovaly se v devadesátých letech třeba od Němců nebo Rakušanů starší drtičky, protože na nové zkrátka nebylo, ale hlavně jsme se učili novou filozofii – že s odpadem lze něco udělat a pak ho prodat," vzpomíná Marie Fulierová.

Pokud nějaká odpadová komodita zažila po roce 1989 revoluční vítr, tak jsou to plasty. Dříve prakticky všechny končily na skládce, ale dnešní doba už většinu z nich umí zpracovat. A není daleko doba, konkrétně se bude jednat o rok 2020, kdy je v plánu, že se všechno přestane skládkovat. Lidstvo si tedy bude muset umět poradit se vším, co vyprodukuje. Například už v příštím roce čeká na desítky až stovky měst a obcí úkol: vyřešit shromažďování a nakládání s bioodpadem.

Nejen pet. lahve

Podle Marie Fulierové se Češi rychle a dobře naučili třídit, 
i když v tom mají stále ještě rezervy. Málokdo například separuje hliníková víčka od paštik či jogurtů. Dále si třeba neuvědomují, že do žlutého kontejneru na třídění plastů nepatří jen všudypřítomné PET lahve, ale že tam mohou vhodit také kelímky od jogurtů, plastový obal od šamponu nebo pracího prostředku, kelímek od pomazánkového másla a další nádobky (musejí být vypláchnuté), které bereme do ruky každý den.

Velký nedostatek Marie Fulierová vidí v české legislativě, která neposkytuje finanční úlevy těm, kdo vzorně separují. „Němci nebo Švýcaři takové úlevy mají. Platí tam pravidlo: Když třídíš, nemusíš platit za svoz odpadu tolik, co ten, který pořádně netřídí. U nás všichni platíme paušál, v Táboře je to například 550 korun na osobu a rok. Proč to venku jde změnit a u nás ne?" ptá se podnikatelka, jejíž svižná firma nejvíce pracuje 
s plasty. „Ze začátku jsem se zabývala především papírem 
a železem. Dnes mohu říct, že plasty jsou pro mě prioritní," řekla Marie Fulierová.

Činnost její firmy je v podstatě jednoduchá. Zabezpečuje odpadové hospodářství řadě průmyslových firem, například společností, která vyrábí kufry, nebo potravinářské společnosti, která se zaměřuje na konzervování atd. „V praxi to vypadá tak, že plasty od nich vykupujeme, přivezeme je do našeho areálu 
v Drhovicích v bývalém areálu kasáren, kde je pečlivě vytřídíme na různé druhy a pak s pomocí drtiček nebo lisů zpracujeme. Zpracovaný odpad (materiál) prodáváme dál jako jednodruhovou polosurovinu do fabrik. Devadesát procent naší plastové produkce vyvážíme do řady zemí – Čína, Indie, Thajsko, Rusko," vyjmenovává své obchodní partnery Marie Fulierová.

Podrážky z plastu

A na co se drhovický plast ve světě používá? Například jeden čínský obchodní partner 
z něho vyrábí obrovské stany OSN, které poskytují přístřeší pro uprchlíky po celém světě. Z drhovické suroviny vznikají například přístrojové desky do nových aut nebo podrážky pro sportovní obuv. Táborská společnost MH Odpady s.r.o. ročně ve svých dvou provozech zpracuje 3,5 tisíce tun plastů. V porovnání s tím je 950 tun papíru ročně tak trochu „popelkou".
Marie Fulierová vykupuje odpady nejen od velkých společností, ale i od drobných zákazníků. „Lidé ke mně vozí papír nebo železo, když například na jaře uklízejí dům. Mnozí nejsou líní a přivážejí 
nám i PET lahve, protože my jim za to zaplatíme. Konkrétně u PET lahví je to 2,50 koruny za kilogram," řekla Marie Fulierová. Spoustě lidí se pořád vyplatí shromáždit papír a prodat ho do MH odpadů za jednu korunu po kilogramu nebo železo za 4–6 korun za kilogram.
Marie Fulierová je velmi činorodá. V tomto školním roce připravuje pro děti mateřských škol a pro děti prvního stupně základních škol omalovánky s tématikou recyklace odpadů. „Je to na téma, jak broučci za městem našli skládku, a děti jim pomohly to uklidit a plasty roztřídit," usmála se Marie Fulierová.

Návrat „Hujerů"

Starší ročníky si pamatují, že dříve se ve školách konaly soutěže ve sběru. Vzpomeňme jen na milý film Marečku, podejte mi pero, kde se stal sběrovým referentem podlézavý student večerní průmyslovky Hujer v podání Václava Lohniského.
Marie Fulierová se nikoliv 
z nostalgie snaží podobné soutěže oživit. Už léta spolupracuje se základními a mateřskými školami v Sezimově Ústí, které soutěží ve sběru papíru, PET lahví a víček od PET lahví.

„Děti nosí papír a plasty (pet. lahve a víčka) do školy, školy je shromáždí a Správa města Sezimovo Ústí to potom sveze k nám. Školy od nás dostanou zaplaceno a utržené peníze mohou využít na své aktivity. V rámci vyhodnocení dostávají od nás školy navíc věcné ceny a nejsou to žádné drobnosti – notebooky, LCD televize, trampolíny, jedna školka chtěla například domečky," uvedla Marie Fulierová.
Podle jejího názoru nejde jen o soutěž jako takovou, ale děti, které jsou ve třídění odpadů častokrát vzornější než jejich rodiče, začínají více chápat, že odpad na skládku nepatří. Firma MH Odpady s.r.o. má pro příští rok v plánu, že dětem přímo ve svém areálu ukáže, jak se surovinami nakládá, kam plasty jdou, když se zpracují a jaká újma hrozí přírodě, když se jen tak vyhodí do popelnice.
Cíl je jasný: na skládkách má v dnešní době skončit opravdu jen to nejnutnější.