Ostří dláta se zanořilo do lipového špalíku a vykrojilo oblouček dřeva se stejnou lehkostí, jako když zmrzlinář nabere kleštěmi kopeček mražené dobroty a položí ho do poháru. Zato řezbář Petr Tousek (39) nechává dřevěný výkrojek padnout bez povšimnutí na stůl a znovu soustředěně zajíždí dlátem do špalíku. Ještě několik vrypů a v horní části polínka se začne rýsovat lidská hlava. Kdo se v šikovných rukách zrodí? Josef? Marie? Ježíšek?
Tak či onak, všechny postavy chystaného betlému se ze špalíků vyloupnou v kuchyni panelového domu v Táboře, tam, kde se lidově říká Na Kopečku. Svou vlastní řezbářskou dílnu zatím ještě Petr nemá. Ale jeho práce si už našly cestu do světa. Před časem jeden betlém z táborského Kopečku dokonce přeletěl Atlantik a dneska zdobí domácnost rodiny v Chicagu.

Když tak pozoruju vaše hbité ruce, říkám si, že řezbářství je další práce, kterou bych nemohl dělat. Já bych byl pořád pořezaný…
Ale to já jsem taky. Zrovna minulý týden jsem se ťafnul do dlaně pod palec. A jak! Řezbáře v hospodě u stolu poznáte právě podle toho, že má pěkně zjizvenou levou dlaň a spodní část prstů. Pokud je tedy pravák.

Kdy jste při práci sám sobě nejnebezpečnější?
Paradoxně ve chvílích, kdy mám pocit, že mi dílo jde od ruky samo. Prsty pracují automaticky, myšlenky se začnou toulat jinde než u pracovního stolu – a najednou au!, dláto je v kůži. Nejčastěji se to stává při vyřezávání malých figurek. Ty držím při práci v ruce, abych si je mohl natočit, jak potřebuju. Proto mám raději ve futrálku s dláty připravené i náplasti. Jenomže když se řezbář řízne, nevadí mu ani tolik, že to bolí, jako že musí přerušit práci a počkat, až se rána zahojí. Jinak by mu pořád vytékala krev zpod náplasti, protože při vyřezávání je dlaň v pohybu a kůže se na ní napíná a krabatí. Slyšel jsem, že v Třešti, což je vyhlášená oblast lidového řezbářství, si řezbáři zasypávají rány práškem z rozemleté plavuně vidlačky. Pochvalují si, že se tím prý snadno zastavuje krvácení a rána se rychle vyléčí. Zatím jsem to nevyzkoušel.

Překvapuje mě, že se vzhledem ke svému věku věnujete právě lidové dřevořezbě. Mám pocit, že starých výrobců betlémů je dostatek…
Právě že už ne. Nedávno jsem viděl nějaký pořad o starých profesích, ve kterém řadili lidové řezbářství k řemeslům, které už známe skoro jen z pohádek.

Začal jste tedy vyřezávat betlémy proto, abyste zachránil staré řemeslo?
Kdepak. Za to může čaj.

Čaj?
Ano, já jsem vášnivý čajomil. Sednout si ke knížce a usrkávat nálev ze sypaného čaje, to je můj obřad. Ale k němu mi vůbec neladily plastové nebo kovové lžičky, kterými jsem si z dózy nabíral čaj a sypal ho do sítka. Chtěl jsem mít něco stylovějšího. Proto jsem se rozhodl, že si sám vyřežu dřevěnou lžičku.

Jak je to dlouho?
Nějakých pět let. Předtím jsem o řezbařině vůbec nic nevěděl.

Nebylo jednodušší dojít si dřevěnou lžičku koupit?
Nebylo. Svůj milovaný čaj jsem mohl uctít jedině tím, že si ho budu nabírat vlastnoručně vyrobenou lžičkou. Měl jsem doma špalíček z olšového dřeva na podkládání něčeho, už ani nevím čeho, a lžičku jsem z něj vyřezal kuchyňským nožem.

Kolikrát jste se při tom řízl?
Ani jednou. Bylo to poprvé, kdy jsem něco ze dřeva vyřezával, proto jsem si dával pozor. Užíval jsem si i příjemný pocit, jako bych se ocitl ve starých dobách, kdy si lidé většinu věcí pro domácnost museli vyrobit sami. Dodnes si tou lžičkou čaj nasypávám.

Tím vaše řezbářství vlastně mohlo i skončit…
Mohlo, ale stalo se něco podivuhodného. Uběhlo několik dní a já byl najednou takový nesvůj. Něco mi scházelo. Ale co? Až po chvilce jsem si uvědomil, že chci znovu zažít ten krásný pocit, kdy jsem vyřezával lžičku. Když takový pocit přepadne kuřáka, zapálí si cigaretu, a když to přijde na řezbáře, musí začít dlabat. V té chvíli jsem pochopil, že jsem řezbář. Věděl jsem, že ještě nic neumím a je přede mnou strašně hodně práce a učení, ale bylo mi jasné, že už nedokážu udělat krok zpět. A hlavně ho ani nechci udělat. Hned jsem se vypravil doželezářství a koupil jsem si dlátka. Švagr truhlář mi dal lipové dřevo a já se pustil do svojí první postavičky. A protože jsem si ještě netroufal na obličej, vydlabal jsem smrťáčka s kapucí přes tvář. Pak jsem nějaký čas vyřezával reliéfy, abych se naučil vytvářet jemné rysy.

Učil jste se metodou pokus – omyl?
Ta se dá používat jen po určitou dobu. Pak člověk zjistí, že potřebuje odbornou radu. Naštěstí v té době, kdy jsem radu potřeboval, u nás vyšly dvě knihy o řezbářství. Napsal je řezbář Marek Minář. Z knihovny jsem si půjčil starší, skvělou knížku Třísky z dílny řezbáře od Heřmana Kotrby. O té se říká, že je to slabikář řezbářů, a je to pravda. Časem jsem ji sehnal v antikvariátu. V těchto knihách jsem našel většinu informací, které jsem pro svoji práci potřeboval. A taky jsem začal objíždět řezbářská sympozia, abych si mohl popovídat přímo s řezbáři. Musím říct, že všichni řezbáři, se kterými jsem se zatím setkal, jsou velice srdeční lidé, kteří když vidí, že o řezbařinu má někdo upřímný zájem, s radostí se o svoje zkušenosti podělí. Tam jsem viděl i jejich krásné betlémy a rozhodl jsem se je dělat taky.

Jste zbožný člověk?
To ne, ale vždycky se mi líbily sochy v kostelích a různé barokní rámy, které tam bývají. Čiší z nich duch minulé doby a hlavně energie mistra řezbáře. Lidový betlém k tomu všemu má hodně blízko. To přece není věc jen pro bigotně věřící lidi. Vždyť i naši konzumní spoluobčané se na něj aspoň o Vánocích rádi jdou podívat. Betlémy zkrátka k naší kultuře patří.

Není to nuda, dělat pořád jenom betlémy? Jejich základní postavy jsou předem dané…
Ale ty ostatní už si můžete udělat podle svého. Lidoví řezbáři odedávna rádi k betlému přidávali reálie ze svého okolí a figurky vyřezávali podle svých sousedů. I to je tradice. Třeba v Třešti je zvykem, že řezbáři místo chléva, kde se narodil Ježíšek, dávají zříceninu hradu. Viděl jsem i krásný slovenský betlém, který má v pozadí bratislavský most SNP.

Šlo by něco takového udělat i s tematikou Tábora?
Už rok nad tím přemýšlím. O příštích Vánocích bych rád měl takový betlém hotový. Chtěl bych ho představit právě v Táboře. Určitě bude v pozadí Kotnov a mezi postavami se objeví známé osobnosti, které z Tábora vzešly. Těším se, že vyřežu postavu svého oblíbeného herce Jiřího Hrzána. A jelikož jeho život skončil smutně, skokem z okna, nejspíš ho udělám jako letícího anděla. Mezi dalšími postavami se objeví například Oskar Nedbal. A pochopitelně Jan Žižka.

A ze současníků?
Chystám se vyřezat fotografa Járu Novotného. Bude fotografovat starodávnou kamerou s plentou. Může se tam objevit klidně i Pepa Musil, jak sedí za stolem, má před sebou kalamář a píše. V tomhle směru se budu vyhýbat jen politikům. Všechny postavy se budou navzájem proplétat bez ohledu na dobu, ze které pocházejí.

Kolik času řezbařině věnujete?
Každý den aspoň dvě hodiny. Sice se to nezdá, ale s vyřezáváním je to stejné jako se sportem nebo hrou na hudební nástroj. Pokud člověk vypadne z pravidelného tempa a pak se k práci vrátí, je ta prodleva znát. Ruce nejsou hbité jako předtím a nějakou dobu trvá, než se zase zkušeně rozběhnou. Ne každý den se mi ale podaří, abych u dřeva seděl dvě hodiny, protože pracuju v jedné firmě jako soustružník a řezbařinu dělám jako koníčka. Mým velkým snem je stát se řezbářem z povolání.

Kdy jste se utvrdil v tom, že vaše práce jsou dobré?
První náznaky byly hned od počátku. Když jsem někomu svoje výrobky ukázal, většinou jsem slyšel jen chválu, ale na to já zase tolik nedal. Jsem k sobě kritický a vím, co ještě potřebuju zlepšit. Že jsem na správné cestě, jsem si uvědomil v okamžiku, kdy o moje práce projevila zájem táborská Galerie Za vrátky.

Zavolali vám na základě nějakého doporučení?
Ne. Moje sousedka mi řekla, že ona sama tam ráda chodí nakupovat a že bych jim svoje práce mohl zkusit nabídnout. Dodal jsem si tedy odvahy a vypravil se tam. Majitelka galerie paní Kálalová byla trochu v rozpacích a řekla mi: „Víte, ta lidová řezba, to se tolik neprodává. No, zkuste něco přinést.“ Přinesl jsem tedy betlém a ukřižování. Paní Kálalová byla v ještě větších rozpacích. „My tady na tyhle věci moc zařízení nejsme, ale – ukažte – ono je to pěkný – ukažte mi je ještě to druhý – ono je to opravdu pěkný. Tak to zkusíme.“ Betlém prodali během čtrnácti dnů a kříž si našel svého majitele o něco později.

Takže z galerie zavolali: „Je to prodané, přineste další výrobky.“
Doslova řekli: „K tomu betlému vezměte rovnou kříže dva.“ Když jsem je do galerie přinesl, zažil jsem ten nejkrásnější zážitek, jaký mě doteď při řezbářství potkal. Paní prodavačka mi hlásila: „Ten betlém koupil pán z Ameriky. Z Chicaga. Měli jsme tu betlém ještě dalšího autora, ale on si vybral ten váš, protože si chtěl domů přivézt něco typicky českého. Když si ho odnášel, říkal: »Vůbec ho nebudu v letadle dávat do zavazadlového prostoru, ale celou dobu ho budu držet na klí- ně.«“ Já z toho byl tak dojatý, že když jsem pak odtud šel Pražskou ulicí, měl jsem pocit, že se vznáším dva metry nad zemí a vůbec jsem nevnímal okolí. Myslel jsem na toho člověka, který mi prokázal tak velikou poctu, že za svoje peníze si koupil právě moji práci, a ne třeba basu českého piva. Byl to totiž můj první betlém, který jsem kdy vyrobil. Měl jsem ho předtím postavený na poličce a pořád jsem se s ním nemohl rozloučit. Odnesl jsem ho do galerie vlastně proto, že jsem si myslel, že ho nikdo nekoupí a za půl roku ho zase budu mít doma. A dneska vím, že se tím betlémem těší lidé daleko od mého domova, kam se třeba ani nikdy nepodívám.

Jak se dnes loučíte se svými výrobky?
Těžce. Na vlastní kůži při práci poznávám, že když řezbář vydlabává figurku, samotné dlabání k dobrému dílu nestačí. Aby figurka ožila, musí do ní řezbář při práci doopravdy vdechovat lásku. Když už se takový výrobek povede, není možné ho jen tak odložit. Musím ho pohladit a přivonět k němu. O to smutněji se s ním loučím, jenomže to patří k věci. Ostatně největší zážitek prožívám tehdy, když figurku vyřezávám a těším se, jak bude vypadat. Jakmile je hotová, měla by už těšit někoho jiného a já jako řezbář bych se měl těšit další prací.

No, určitě je lehčí rozloučit se s figurkou, než kdybyste se musel loučit třeba s dlátem, díky kterému se figurka narodila…
To je pravda. Já mám dláto natolik rád, že když už jsem večer unavený a musím přestat s dlabáním a jít spát, ještě v posteli si dláto vezmu na chvíli do ruky, abych si ho užil, pak ho položím na noční stolek a spokojeně usnu. Dřív jsem nad sebou přemýšlel, jestli jsem normální, ale pak jsem se od ostatních řezbářů dozvěděl, že oni dělají to samé…

Josef Musil