S Pedramem se znám ještě z doby, kdy jsem chodívala do posilovny. Byl to takový ten týpek, dámy, za kterým se prostě musíte otočit. To, že je s ním legrace, že se s ním dá bavit o všem, že je skvělý fotograf a šikovný muzikant, jsem poznávala postupem času. Tenhle pohledný Peršan, který žije v Čechách už dlouhých devětadvacet let vás ale prostě chytí za srdce.

Jak bys sám sebe nazval? Kým nebo čím vlastně jsi?
To je mi otázka hned na začátek! To je složité nějak pojmenovat svoji roli nebo poslání. Nejbližší je mi teď focení. Takže dejme tomu, že se nazvu fotografem. Taky jsem masér. Je to další z věcí, která se na mě nabalila. Motám se kolem muziky. Jedno je propojený s druhým. Tak to v životě mám. Jedno je inspirací pro druhé.

Začneme tedy focením. ..
První záblesk toho, že by mě to mohlo chytnout bylo klasicky na dovolené v Itálii. To se fotilo ještě na kinofilm. Máma měla automat, taková šílená krabice to byla. Tak jsem si fotil a zjišťoval jsem, že mě baví dívat se na věci z různých úhlů a perspektiv. Pak dlouho nic, až si brácha koupil digitální compact. Párkrát jsem si ho půjčil, když jsem jel třeba s kámošema na výlet a hrozně mě to chytlo. Vždycky jsem ho vracel skoro se slzama v očích. Tak jsem se rozhodl, že si pořídím něco vlastního. To jsem ještě pracoval jako grafik pro Nautilus a na svoji první zrcadlovku jsem si půjčil. Můj šéf mě tehdy oslovil, jestli bych mu něco nenafotil na promo hotelu. Líbilo se mu to, tak jsem fotil dál. Pak se začali ozývat další lidi. Získával jsem zkušenosti a hlavně jsem se nezaměřoval na jednu oblast a čekal jsem, jak se to vyvine. Člověk jde svýmu osudu vstříc tím, že projevuje zájmem. Ono to pak snadněji k němu přichází. Důležité je pak pohybovat se mezi lidma. Obzvlášť, když jsi na volné noze.

Máš za sebou dvě výstavy. Jak ses k tomu dostal?
Ta první byla taková spíš zkušební. Ne že bych se za ni nepostavil, ale dnes se na to dívám s odstupem času trochu kriticky. Ke druhé jsem se dostal přes Lenku Horejskovou z odboru kultury. Vystavoval jsem fotky z mé cesty na zkušenou. Z Kréty. Šel jsem do toho, protože to někdo sponzoroval. Sám bych neměl prachy ani na tisky.

Cesta na Krétu. To byl takový tvůj osobní životní zlom. Tehdy jsi pustil byt, se všemi ses loučil ve velkém stylu, vypadalo to, že už se možná nikdy nevrátíš…
Já chtěl vždycky vycestovat. Honily se mi hlavou různé země. Pak jsem si uvědomil, že mě láká jih. Začala se ve mě probouzet moje íránská krev a touha poznat kořeny. Cesta do Íránu by ale byla dost komplikovaná. Řecko bylo vlastně takovým kompromisem. Takže jsem nedošel ke kořenům, ale spíš ke kmeni. V Řecku cítím, že se mísí vliv obou kontinentů. Tolik k místu. S časem to bylo složitější. Pořád nepřicházela ta pravá chvíle, až najednou přišla. Tak jsem to cítil, sebral jsem se, zbavil se majetku (moc jsem ho neměl), abych byl co nejmobilnější a nechal si jen tolik, co se vešlo do krosny.

Programově s focením ale tvoje cesta neměla moc společného. Tys tam jel jako masér.
Udělal jsem si masérský kurz, protože mě to vždycky lákalo. A na Krétě se mi naskytla příležitost masírovat v hotelu. Tak jsem jel na zkušenou do Řecka. S tím, jak tam budu dlouho, jsem to měl otevřené. Jako všechno v mém životě. Nakonec se to semlelo všechno tak, že jsem se po půl roce vrátil. Ale kapitola Řecko by vydala na samostatný rozhovor. Každopádně to byla škola života. Když mě pak na hotelu přestali bavit marné pokusy o podmaňování mým zaměstnavatelem, masíroval jsem na vlastní pěst lidi na pláži. Díky tomu jsem ale získal čas na focení.

Vraťme se ke tvým kořenům, které jsi zmínil. Ty ses narodil v Iránu. Jak dlouho jsi tam žil?
Skoro do svých šesti let. Dokonce jsem tam začal chodit do školy. V té době se už ale máma s tátou domlouvali, že to tam zabalíme a odjedeme. Máma je Češka, kterou si táta našel, když byl v Čechách na stáži v Kovosvitě. Paradoxní je, že starší brácha se narodil v Čechách, ale v Iránu žil do svých čtrnácti let. My s mladším bratrem jsme se narodili v Iránu, ale pamatujeme si z něj dost málo.

Proč se vaši rozhodli vrátit do Evropy?
Jedním s impulzů byl nesvár mých rodičů. Hlavním motivem ale bylo uchránit staršího bratra od války. To bylo zrovna v době kdy začala válka v Perském zálivu a v patnácti by musel narukovat. V podstatě jsme emigrovali za pět minut dvanáct. Táta pak zůstal v Německu a my s mámou a bratry se vrátili sem

Jak moc v sobě cítíš islámské kořeny? Jak vlastně Islám vnímáš? Nebo je ti bližší křesťanství?
Všechno to mám v sobě spíš pocitově. Korán jsem nečetl a ve věku, ve kterém jsem v Iránu žil, jsem neměl absolutně šanci pobrat nějaké náboženství, filosofii, kulturu. Mojí největší starostí tehdy bylo, kdy se naučím jezdit na kole a kam vyrazíme s klukama. Jak už jsem ale říkal na začátku, všechno souvisí se vším. Tak to vnímám i v otázce víry. Asi jsem si v životě udělal takový výňatek všech možných náboženství. To, co mi bylo blízké, jsem si přijal a začlenil do své víry. Tvořím si svůj vlastní návod, zároveň se nepovažuju za bezvěrce. Ale za muslima se nepokládám.

Čím jsi chtěl být jako dítě?
Chvilku doktorem. To má hodně lidí. Pak jsem toužil být docela dlouhou dobu přírodovědcem. V tom mě máma hodně podporovala. Sháněla a objednávala mi knížky o zvířatech a o přírodě. To mi dalo hodně a dost mě to ovlivnilo i do budoucna. V podstatě je příroda velkou součástí té mojí víry.

Vy máte s maminkou vůbec hezký vztah. Ovlivnilo tě to nějak ve tvém vztahu k ženám obecně?
Čekal jsem, kdy příjde tahle otázka. O tom jsme se spolu už párkrát bavili (smích). Z téhle stránky vnímám vliv mojí matky na mě jako pozitivní. Až jsem si někdy říkal, že ten ženský element, který v sobě mám dost silně zakořeněný, je na škodu. Přestože nás ale máma vychovávala sama, dokázala díky moudrosti do výchovy zavést i tu mužskou stránku. Dokázala se vcítit do nás, do tří kluků, kterým měla zajistit rodinu. A myslím, že to zvládla fakt bravurně.

Šikovně jsi odběhl od tématu. Jaký vliv to mělo ve tvém vztahu k ženám obecně?
Už od puberty jsem měl pocit, že ženským dokážu nějak líp rozumět. Tehdy jsem to viděl dokonce tak naivně, že jim rozumím dokonale. Což se samozřejmě ukázalo postupem času jako mladický omyl. Přesto jsem si s holkama vždycky rád povídal a myslím, že jsem jim dokázal naslouchat. Každopádně nás máma učila, abysme byli otevření názorům ostatních, nesoudili nikoho podle prvního dojmu. Ne, že by se mi to vždycky vedlo, ale snažím se o to. Soud toho druhého je vždycky ulehčováním vlastního žití a odváděním pozornosti od vlastního nitra.

Zabředli jsme hodně do filosofie. Trochu odlehčíme. Nazval ses fotografem, ale ty ses ocitnul i na druhé straně objektivu. Párkrát sis zkusil i práci modela…
Tahle moje zkušenost se odvinula opět od známosti, a to s Jitkou Černou. Jednou mě oslovila, jestli bych si nechtěl zkusit předvádět na mole. A vzhledem k tomu, že jdu skoro do všeho, řekl jsem si proč ne, bude sranda. Asi tak třikrát jsem předváděl hadry na mole, ale přiznám se, že tohle mě moc nechytlo. Přišlo mi to dost plytký, připadal jsem si jak robot. Když už exhibovat, tak radši s něčím, co umíš. Pak jsem se ale dostal k fotomodelingu. To už bylo lepší. Fotil jsem sportovní oblečení a tady se zúročilo to, že sám fotím. V podstatě se na výsledku sám podílíš. Ta spolupráce fotografa s modelem je hodně důležitá a na výsledku je to potom docela znát.

Nebyl jsi potom moc namyšlený?
Spíš jsem se trochu styděl. Říkal jsem si, že jsem takovej narcísek, lidi mě potkávali a říkali, že mě viděli na cedulce od bundy a já to hrozně nerad slyšel. Takže jsem si ze začátku připadal spíš trapně. Párkrát jsem si položil otázku, jestli jsem se zbytečně nezaprodal. Na druhou stranu to byla taky nějaká nabídka, kterou mi život dal, a zase mě někam posunula. V podstatě se tu mísil můj exhibicionismus s trochou kreativity a placená dovolená v jednom. Musím ale říct, že focení kolekce na zimu byla celkem paradoxní záležitost. Fotilo se ve Francii, na horách a já měl sjíždět svahy na lyžích i když to fakt moc neumím. Takže já, reprezentant sportovního oblečení na lyže, mám problém sjet kopec bez pádu. Tyhle kontrasty života mě fakt baví.

Je na čase abychom odkryli tvoji další kreativní stránku, a to je muzika.
Muzika je pro mě hodně niterní záležitost. Tu a tam něco vypustím, ale spíš dělám muziku pro sebe, sem tam něco málo pro známé. Dá se říct, že se jí věnuji přes dvanáct let, ale je to spíš forma meditace.

Jaký styl muziky děláš?
Když to vezmu velmi obšírně, tak elektronickou. Vyzkoušel jsem ale všechno možný od techna přes trip-hop až po rychle jedoucí vlaky. Někdy používám na pomoc smyčky, který si zastřihám, poupravím a doplním vlastí rytmikou, basovou linkou či melodií, někdy, a to poslední dobou, spíš vytvářím vše od nuly. Přiznám se, že svoji muziku nikde moc neprezentuju.

Ty ale taky hraješ na bonga.
Rytmus, to je další věc, která mě provází celým mým životem. Od malička miluju tanec. Tanec a perkuse, takže dalším mým dětským snem bylo hrát na bicí. Kvůli mému vrozenému lajdáctví jsem se k tomu ale nikdy nedokopal. Vždycky jsem si ale vyklepával rytmus na cokoli, co mi přišlo pod ruku. Teprve rok před mým odjezdem do Řecka jsem si na internetu objednal darbuku, což je vlastně arabský buben - zase pokus o ty kořeny (smích) a začal jsem to zkoušet. Zjistil jsem, že to nebude taková sranda, jak to vypadá. Že až tak vybubnovaný klepáním po stolech nejsem. Když člověk s něčím začíná, tak ho to nebaví, protože mu to nejde tak, jak by si představoval, to je jasný. Jak se ale posouvá dopředu a začíná mu to jít, probouzí se ten pravej zájem. Nejhorší je překlenout ten počáteční boj s vlastní nedokonalostí. Párkrát už jsem měl možnost zabubnovat si na kurzech orientálních tanců a sem tam si zahraju jako host s táborskou kapelou Klika ven. Doma se snažim hrát pravidelně, ale k učení toho ještě je a bude dost.

Žiješ na volné noze. Jaké to je? Navíc v dnešní době?
Na volné noze se žije dobře. A někdy i hůř. Vše má své světlé i stinné stránky. Světlou stránkou života na volné noze je svoboda. Ta sama o sobě už má ale dvě strany mince. Na jedné straně stojí vlastní vůle, ale na druhé je nedostatek vlastní vůle k vykonávání vlastní vůle. Mluvím o tom, že člověk je přirozeně líný. Když je někdo zaměstnaný, stane se součástí řádu. Když je člověk na volné noze, musí si ten řád sám vytvořit. Takže spoustu energie vyplýtvá na jeho tvorbu. A tím, že až tak nemusí, má tendence ten vytvořený řád porušovat. A v tom spočívá i ta krása i strast. Naučil jsem se žít dost skromně. Jsem rád, že mám co jíst a kde bydlet. Několikrát jsem už měl chuť vykašlat se na to a začít zase žít „spořádaně“. Zjistil jsem, že už to ale asi nedokážu. Ta svoboda, kterou tenhle způsob života nabízí, mě nějakým způsobem pořád naplňuje.