Sedíme v prodejně motorek a pár metrů pod námi se právě rekonstruuje pravá polovina obchvatu Tábora. Za pár měsíců se má změnit na dálnici. S ní život v motocentru ustane. Nebo kolem něj nepovede dálnice a úsek zůstane obchvatem.
Takový konec svého podnikání ve vlastní budově si ale bratři Petr a Pavel Bratránkovi vůbec nemíní připustit. Již řadu let za udržení živobytí pro obě rodiny bojují s úřední mašinérií a nemíní přestat. Obrátili se i na soud.
Klid jim před několika lety vzala skutečnost, že dálnice v těchto místech nebude mít sjezd, takže se nejen zákazníci, ale ani oni sami, do prodejny a servisu vůbec nedostanou. Stavba má navíc úředně potvrzený statut „trvalá", tedy nikoli dočasná, jakou s ohledem na výstavbu jihočeské dálnice měla být. Nestalo se. Nikdo se však nehlásí k tomu, že by udělal chybu. Takže ani Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) nemíní couvat.

Vrátíme se na úplný začátek, kdy bylo ještě hej. Od koho a kdy jste si plni elánů a plánů kupovali pozemek?
Pavel: Od manželů Snášelových, to bylo v roce 1998. V té době tu nic nebylo, kupovali jsme zelenou louku.
Petr: Která byla v územním plánu jako průmyslová zóna.

Věděli jste, že sousední čerpačka, jejíž stavba už běžela, dostala povolení jen na dobu určitou? Neboli, že je kvůli dálnici stavbou dočasnou?
Pavel: Ne, nikdy. Taky proč by nás to mělo zajímat? Tento váš názor se nám snaží všichni podsouvat – ministerstvo dopravy i táborský stavební úřad. Kde jsme se to měli dozvědět, když ani stavební úřad nám to neřekl? Nedal nám to do jediné podmínky! Probůh, kde jinde jsme se to měli dozvědět? Kdyby nám to řekli hned při územním řízení, tak jsme sklapli desky a do země vůbec nekopli. Navíc kdybychom si v roce 1998 šli nad rámec povinností zjišťovat nějaké skutečnosti, tak ani nemáme šanci, protože neexistoval zákon o volném přístupu k informacím.
Petr: A místo tohoto zmiňovaného omezení, které by teď v naší složce rádi viděli, jsme dostali výjimku z ochranného pásma od referátu dopravy okresního úřadu, kde se přímo specifikuje, že náš příjezd bude ze silnice I/3 přes stávající sjezd čerpací stanice. Dostali jsme i kladné stanovisko ŘSD, že proti naší stavbě nic nemají, tak mi řekněte, jak jsme měli pojmout pochybnost, že to bude platit jen na chvilku?
Pavel: V té výjimce napsali, že pro dané území se jedná o jediný sjezd a další nebude povolen. A tento dokument dostal i stavební úřad a Správa a údržba silnic, kde byl ředitelem pan Selnar. Ten nám řekl, že potřebujeme to vyjádření ŘSD, protože se zde do budoucna hovoří o dálnici. A ŘSD nám odpovědělo, že k našemu připojení přes stávající sjezd nemá námitek.
Petr: A teď vzniká mediální fikce, že jsme o všem věděli a teď sklízíme neúspěch vlastního rozhodnutí, což je absolutní nepravda. To bych vám byl vděčný, kdyby v rozhovoru zaznělo. Narozdíl od nich předkládáme vše v písemné formě, zatímco oni mluví o tom, že jsme to museli vědět. Ale už neřeknou, že na základě dokumentu, který mají ve složce. Nebo si vymyslí, že to ve složce máme my. Ale když jsem se šli podívat, nic takového jsme v ní nenašli.
Pavel: Naštěstí jsme tam šli s reportéry ČT a celé naše složky jsme před kamerou list po listu prolistovali. A nic. Ani jediné oznámení o tom, že je nějaká dočasnost.

Kdy jste se dozvěděli, že je všechno jinak?
Pavel: Že tu povede dálnice se rozhodlo až v roce 2004. Kdysi existovala ještě jiná varianta vedení D3, takže nebylo definitivně dané, že povede tady. Až v tom roce 2004 s námi začali komunikovat. Na ministerstvu dopravy se rozhodlo 14. ledna 2004 s tím, že vztahy mezi námi a státem má upravit Ředitelství silnic a dálnic.

Kdo vám vydal rozhodnutí o umístění stavby?
Pavel: Územní rozhodnutí o umístění stavby vydal útvar architekta táborského městského úřadu s podpisem inženýrky architektky Dagmar Buzu. (na základě toho pak stavební úřad vydal stavební povolení)

Říkali jste mi, že se vám ale nějaká složka na stavebním úřadu ztratila. Našla se?
Petr: Jednou v pátek jsme šli do jejich archivu a paní archivářka nám se zděšením řekla, že tam naše dvě složky nejsou a ani ona sama nevěděla, kde jsou. Až když sehnala zástupkyni vedoucí úřadu paní inženýrku Koutenskou, tak nám vysvětlily, že složky jsou před „divnými vlivy" chráněny přímo v trezoru u paní vedoucí, tedy inženýrky Doležalové. Že budou k dispozici v pondělí. A to už jsme tam přišli s kamerou. Složky byly skutečně v kanceláři vedoucí. Hledali jsme dokument z roku 1995, kterým nyní šermuje ministerstvo dopravy a který pro nás neznámé firmě Datatechnik oznamuje, že připojení bude možné pouze do doby výstavby dálnice D3. V našich složkách se skutečně nenašel.
Pavel: Ale co jsme objevili, je, že už stavební úřad přiznává, že by se kolem našeho spisu mohly dít nekalé věci.

Proč podle vás byly v trezoru a ne v archivu?
Petr: Z toho jsme zděšení ještě víc než ta archivářka. (smích). Je to hlavně nestandardní, ale snažili se nám to předložit tak, že je to VIP služba pro nás.
Pavel: Já to tak nevnímám, ale je pravda, že ze složky nic neubylo a ani nic nepřibylo.
Petr: Za sebe chci říct, že zda nic neubylo, jsem nekontroloval. My se soustředili na hledání toho dokumentu, který držela v ruce ta reportérka.

Dálnice kolem vás by měla být hotová v listopadu. Co nastane?
Pavel: Odpojit nás můžou každou vteřinou. V podstatě se může stát, že vy se už odtud nedostanete. V okamžiku, kdy se to skutečně fyzicky stane, tak jsme ze dne na den bez příjmů. Živí nám to oběma rodiny. Podle mého názoru jim právě o tohle jde. Odstavit nás od peněz.

Proč myslíte?
Pavel: Aby nám nezbývalo na soudy. Kalkulují s tím, že spor se státem neufinancujeme. Ono to totiž vůbec není levné, a na to hrajou.
Petr: Obě zdejší čerpačky skončily dřív než měly, to znamená, že si nedočerpaly svých povolených pětadvacet let a za to dostaly odškodnění. Jenže těch pětadvacet let se vztahuje i na tu příjezdovou komunikaci. Bylo by tedy po právu se až po těchto letech dohadovat, zda na ni dál máme právo k přístupu či nikoli. Ale ne odškodnit čerpačku a říct, že těch 25 let na příjezdovou cestu vůbec neplatí.
Pavel: Omezení platí na 25 let nebo do doby zprovoznění dálnice. Právní výklad je ale jiný, než jaký si ho udělali ministerští úředníci. Podle stavebního zákona není možné dočasnost stavby vztahovat k datu nějaké události. To znamená, že platí buď počet let nebo daný letopočet. I kdyby dálnice byla dřív, platí těch 25 let, neboli rok 2021. A proto také byla čerpačka odškodněna. Dostali ušlý zisk za celých 25 let, byť už nějakých osm let fungovali. Smlouvu o odškodnění tu taky máme.
Petr: Paradox je, že je odškodnili, protože je nenechali dočerpat dobu 25 let, a v našem případě, kdy máme zaručený příjezd na dobu 25 let, si už na ně nikdo nehraje.

Vám snad peníze jako čerpačce nenabídli? Říká se, že jste je odmítli?
Petr: Nikdo, nikdy. A dokonce jsme na úřadě u pana Křemena zjistili, že město změnilo územní plán a my teď sedíme na lesní ploše. To bylo v roce 2011. Když jsme byli u starosty, tak řekl, že to určitě udělali na základě nějakého dokumentu, že plán nelze měnit jen tak zbůhdarma. Tak jsme šli za tím panem Křemenem a ten skutečně v mejlu našel dokument, kde je ŘSD ubezpečilo, že jsme odškodněni, vyplaceni a jdeme k zemi. Tady je jasný důkaz, že lžou často a rádi. Město uvedli v omyl. Ale zase na druhý straně, aby město na základě jednoho mejlu měnilo územní plán pod zkolaudovanou budovou, je taky drsný. Jediný jejich argument je, že jsme se k územnímu plánu měli vyjádřit. Jenže nás nenapadlo si ho kontrolovat, protože máme zkolaudováno. Pokud je to takhle, tak se všichni vlastníci nemovitostí v Táboře musejí o ně bát, protože najednou můžou stát třeba na dětském hřišti.
Pavel: Teď to prošetřuje kraj a mělo by se to vracet.

Někdo vás tedy nakonec informoval, nebo jak jste se o změně půdy dozvěděli?
Pavel: My jsme se o tom dozvěděli až ze stavebního povolení na právě rekonstruovanou stranu silnice, která nás má od příjezdové cesty odpojit. Argumentují i tím, že město Tábor s odpojením souhlasí a jako doklad dokládají, že s výstavbou tady nepočítají, proto to v územním plánu změnili.
Petr: Že s námi město nepočítá, byl jeden z argumentů ŘSD. Jenže město s námi zase nepočítalo proto, že je ŘSD ubezpečilo o našem vyplacení a o tom, že jdeme k zemi.

Ministr dopravy tady v Táboře na náš dotaz řekl, že ukončení provozu motocentra bude tím posledním, že budou raději hledat jiný způsob příjezdu. Kudy by cesta musela vést? A věříte, že nějaký najdou?
Petr: Takových pokusů už bylo mnoho, ale nikdo se nikdy k ničemu neodhodlal. Jediná možná cesta vede z Měšic. Ale techniky není nemožná, protože bychom přes obytnou zónu museli pustit kamion o čtyřiceti tunách. To by byl náš nekonečný spor s občany. Dávali by nám to za vinu, přitom my jsme na jejich straně.
Pavel: Tady jsem s motorkama na třetím místě, teprve tady nikomu nevadí a nevadily. Ale kdybych, a to jsem sám motorkářem, žil v tiché okrajové zóně a najednou by mi pod okny jezdily každý den auta a motorky, tak se mi to taky nelíbí. Vezměte si, že mně sem dvakrát až třikrát do roka jede obrovský kamion s motorkama z Ameriky. Ten nejdelší, co má patnáct metrů, se není schopný otočit ani tady u nás.
Petr: A bude si před sebou hrnout zaparkovaný auta. Nestojím o boj, jaký má Hrubý s Větrovskými. Nechci do smrti bojovat s Měšickými.

Vidíte nějaké řešení?Jsou jím zmiňované peníze?
Pavel: Ty jsou úplně tím posledním. Já nepotřebuju peníze, já potřebuju někde pracovat. Tady jsem spokojený a chci svoji budovu plnohodnotně využívat.

Jak na vás celý ten váš nekonečný příběh působí, co si o tom všem myslíte?
Petr: Celé je to založené na neustálé mystifikaci, polopravdách, lžích a tahanicích se státními úředníky.
Pavel: V každém případě se asi někde stala chyba. Nejhorší je, že státní úředníci svůj problém hážou na nás. V tuto chvíli by to vůbec neměl být náš problém, protože my všechny povolovačky máme v pořádku. Takže hádat by se měli mezi sebou oni. (Stavební úřad Tábor a Praha) A ne, že my si od roku 2004 platíme právníky, přestože jsme nic nevyvedli.
Petr: Odmítá se respektovat, že je tu něco, co nabylo právní moci.