Souvisí s atentátem na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha. Sedm československých parašutistů se po zradě kolegy Karla Čurdy statečně brání více než stonásobné přesile příslušníků Waffen SS, gestapa a německé pořádkové policie. Nerovný boj trvá několik hodin. Po vyčerpání munice volí vojáci v bezvýchodné situaci dobrovolnou smrt. Pouze jednoho dostávají Němci do rukou živého, následkem těžkých zranění však umírá při převozu do lazaretu SS v Podolí.

Jan Kubiš, Josef Gabčík, Adolf Opálka, Jan Hrubý, Josef Bublík, Josef Valčík a Jaroslav Švarc. Jména, která se jednou provždy zapíšou zlatým písmem do české historie. Nejmladšímu bojovníkovi Josefu Bublíkovi je 22 let, nejstarším je třicetiletý Slovák Josef Gabčík. A právě on má úzký vztah k jižním Čechám. Konkrétně k Písecku, kde prožil svá pubertální léta. Možná jen málokdo už dnes ví, že se koncem dvacátých let učil na (pod)kováře a zámečníka u Viléma Kuníka v Kostelci nad Vltavou a zároveň v té době navštěvoval dvouletou pokračovací školu v sousedním Kovářově. (Připomínáme článek, který vznikl před devíti lety)

Bývalá škola (dnes obecní úřad) v Kovářově, kam ve 20. letech chodil Josef Gabčík.Bývalá škola (dnes obecní úřad) v Kovářově, kam ve 20. letech chodil Josef Gabčík.Zdroj: Deník / Pavel KroupaNáš Deník se po Gabčíkově jihočeské stopě vydal a zjistil, že Kovářovští na slavného „studenta" nezapomínají. Není bez zajímavosti, že výborná znalost češtiny byla podle současných vojenských historiků jedním z podstatných faktorů, jenž rozhodl o jeho zařazení do operace Anthropoid. Jejím cílem byla právě likvidace Heydricha. Pokud by parašutista jazyk neovládal, jeho pobyt v protektorátu by zřejmě byl komplikovanější. Jako Slovák by totiž upoutával nežádoucí pozornost.

Jeho život i mimořádně odvážný čin, jímž byl v Anglii pověřen se svým nejlepším kamarádem Janem Kubišem, připomíná tři roky stará pamětní deska a malá výstavka od žáků základní školy ve vchodu do obecního úřadu. Její součástí je i parašutistovo vysvědčení ze školního roku 1927/28. Z něj se dozvídáme, že z hlediska prospěchu to nebyl zrovna premiant, zato však měl slušnou docházku. Za celé pololetí totiž zameškal pouze 24 hodin.

Schůzka činitelů německých zpravodajských a bezpečnostních služeb. Zleva  Franz Josef Huber, Arthur Nebe, Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich a Heinrich Müller. Poslední dva jmenovaní se podobného jednání zúčastní ještě 18. května 1942 v Praze
Deset dní do atentátu. Heydrich svolává aparát, zprávy o parašutistech se množí

Starosta Pavel Hroch vysvětlil, že zásluhu na pořízení pamětní desky má především místní policista Pavel Škoch. Ten s touto myšlenkou přišel už před mnoha lety, jejího naplnění se dočkal až v roce 2010. Obec tehdy připravovala oslavu 790. výročí svého založení a setkání rodáků. „Josef Gabčík se výraznou měrou zasloužil o naše bytí či nebytí v kritickém období druhé světové války. Atentát na Heydricha byl skutečně velmi odvážný čin, a proto jsme považovali za vhodné, udělat mu pamětní desku," zdůvodnil Pavel Hroch.

„Josefe Gabčíku, my všichni jsme Tobě i Janu Kubišovi neskonale vděční za vaše odvážné činy, které jste vykonali pro Československo a které napomohly vrátit svobodu Čechům i Slovákům. My, britští lidé, se skláníme před vaší odvahou, protože patříte mezi nejstatečnější ze statečných. Je nám ctí, že jsme hráli alespoň malou roli v úsilí, které vám pomohlo dosáhnout vašeho cíle a přinést do vašich zemí svobodu, kterou si vy i vaši rodáci tolik zasloužíte…"Tento vzkaz zanechal na obecním úřadu v Kovářově nejmenovaný britský občan důchodového věku, který cestuje po Evropě a navštěvuje všechna místa spojená právě s Josefem Gabčíkem.

Z Poluvsie do Kovářova

A jak se vlastně Gabčík, který pocházel ze slovenské vsi Poluvsie nedaleko Žiliny (dnes součást Rajeckých Teplic) dostal až do Kovářova v jižních Čechách? Jen pro zajímavost, podle současných internetových map je vzdálenost mezi oběma místy 419 kilometrů. Lze tedy předpokládat, že koncem 20. let minulého století to vzhledem k málo rozvinuté silniční síti byla opravdu „štreka". Spisovatelka Marie Müllerová – Hezoučká ve své knize Po stopách času obce Kovářov popisuje, že v té době bylo poměrně běžné, když muži z Kovářova a okolí odcházeli k příbuzným na Slovensko na výměnné pobyty. Hledali šikovné mladé chlapce a zvali je ke studiu, ale třeba i na výpomoc v hospodářství. Tímto způsobem se zřejmě dostal do jižních Čech i tehdy patnáctiletý Josef Gabčík.

Účastníci prvního kurzu útočného boje ve Velké Británii, zleva Václav Málek, Libor Zapletal, Josef Gemrot, František Pavelka, František Lopaur (s čepicí), Josef Gabčík, Leopold Musil a Vojtěch Lukaštík
Přežil drama v chemičce a se třemi pistolemi odešel Josef Gabčík vstříc osudu

Výstavka věnovaná Josefu Gabčíkovi.Výstavka věnovaná Josefu Gabčíkovi.Zdroj: DeníkJak už bylo řečeno výše, vyučil se (pod)kovářem a zámečníkem v Kostelci nad Vltavou, do pět kilometrů vzdáleného Kovářova docházel do školy. Zdržel se dva roky, poté narukoval na vojnu. Jeho snem bylo dostat se k letectvu. „Je až s podivem, jak někteří lidé historii Josefa Gabčíka mapují. Po instalaci pamětní desky nás navštívil starší Angličan, který řekl, že jezdí po Evropě a hledá místa, kde se o Gabčíkovi objevuje nějaká zmínka. Jakmile uviděl naši výstavku, celý se rozzářil. Potom poděkoval a odjel. Asi za měsíc se vrátil a přivezl kytici vlčích máků, kterou máme na pamětní desce dodnes. Bylo to pro nás velké potěšení," usmívá se starosta Pavel Hroch. Kromě květin přivezl cizinec i dojemný dopis (viz infobox), v němž označuje Gabčíka a Kubiše za „nejstatečnější ze statečných." Více asi není třeba dodávat…

Na rozdíl od jiných jihočeských obcí přestál Kovářov válku celkem bez úhon. A to i období takzvané heydrichiády, kdy nacisté zuřivě pronásledovali každého, kdo měl s Kubišem, Gabčíkem a ostatními výsadkáři cokoliv společného. Podle starosty Hrocha to zřejmě bylo proto, že Němci neměli o Gabčíkově životní epizodě v jižních Čechách ponětí. „Myslím, že v té době řešili spíš současnost a to, co dělal od nástupu k vojsku. Jeho mládí neměli zmapované," soudí Pavel Hroch.

Mezi nejhůře postižené obce patřily Bernartice, vzdálené od Kovářova asi 20 kilometrů. Kvůli pomoci parašutistům nacisté popravili 25 tamních obyvatel, další tři nepřežili koncentrační tábory.

Sedm statečných

Jan Kubiš a Josef Gabčík. Nejznámější českoslovenští parašutisté, členové skupiny Anthropoid. 27. května 1942 vykonali atentát na Heydricha. Byli nejlepšími přáteli. První se dožil 28 let, druhý zemřel ve 30 letech.

Jan Kubiš a Josef Gabčík.Jan Kubiš a Josef Gabčík.Zdroj: Archiv

Adolf Opálka. Velitel desantu Out Distance, jehož členem byl i pozdější zrádce Karel Čurda. V době heydrichiády byl nadporučík Opálka vůdčí postavou českých parašutistů.

Adolf Opálka.Adolf Opálka.Zdroj: Archiv

Jaroslav Švarc. Člen skupiny Tin, která měla zlikvidovat předního kolaboranta, ministra školství Emanuela Moravce. Úkol se nepodařilo splnit.

Jaroslav Švarc.Jaroslav Švarc.Zdroj: Archiv

Jan Hrubý. Vynikající, mnohokrát vyznamenaný voják. Do protektorátu se dostal s paraskupinou Bioscop. Byl vycvičen pro speciální destrukční činnost s důrazem na použití trhavin.

Jan Hrubý.Jan Hrubý.Zdroj: Archiv

Josef Bublík. Nejmladší z parašutistů, kolega J. Hrubého. Měl mírnou povahu, před válkou chtěl studovat teologii. Při německém útoku bojoval s Kubišem a Opálkou na kúru kostela.

Josef Bublík.Josef Bublík.Zdroj: Archiv

Josef Valčík. Rodilý Valach, kolegy oblíbený pro veselou povahu. Příslušník desantu Silver A. Působil na Pardubicku, později gestapo získalo jeho fotku a musel se skrývat v Praze.

Josef Valčík.Josef Valčík.Zdroj: Archiv

Jan Zemek: Prezident Beneš se s námi nerozloučil

Každým rokem se 18. června u kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici scházejí lidé, aby si připomněli hrdiny, jež zde právě 18. června 1942 zahynuli po boji s nacistickou přesilou.

Posledním žijícím parašutistou, který prodělal výcvik v Anglii a skočil s vojenským úkolem do protektorátu, je Jaroslav Klemeš, který sem každoročně jezdí zavzpomínat na své spolubojovníky.

Jan Zemek ze skupiny Silver B.Jan Zemek ze skupiny Silver B.Zdroj: ArchivPočátkem 90. let sem jezdil vzdát poctu hrdinům i Jan Zemek (3. 5. 1915 – 6. 7. 1994), člen skupiny Silver B, která přiletěla do okupované vlasti v noci z 28. na 29. prosince 1941 spolu se skupinou Silver A a Anthropoidem. „Před odletem nás sedm odvezli do Londýna," vzpomínal při osobním setkání ve svém brněnském bytě Jan Zemek. „Řekli nám, že se s námi přijde rozloučit prezident Beneš, ale ten se tehdy nechal omluvit a místo něho přišel ministr národní obrany Sergej Ingr."

Na odvážlivce pak čekal dlouhý a nebezpečný let. „Operace se mohla provést jedině za dlouhé zimní noci, aby se pilot, který letěl v závěsu za bombardovacím svazem, stačil ještě za šera vrátit nad britské území. Letěli jsme čtyřmotorovým Halifaxem. Již nad mořem nás vítaly výstřely německé vysunuté patrolovací lodice. Skupiny o svých konkrétních úkolech navzájem nevěděly," přiznával Jan Zemek. „Jakmile se objevilo červené světlo nad dírou, tak ten, kdo byl v pořadí, se posadil, a slovo Go! každý bez debaty respektoval. Já skákal předposlední a všichni přede mnou na Go! v otvoru zmizeli," vzpomínal Jan Zemek s tím, že odchylka od naplánovaného místa seskoku byla asi šedesát kilometrů.

Němci na vrcholu

Skupinu Silver B tvořila dvojice Jan Zemek – Vladimír Škácha. „Měli jsme za úkol navázat kontakt a připojit se k nějaké ilegální organizaci, podřídit se jí a předat vysílačku. Tak zněl rozkaz. Já byl velitelem. Přicházeli jsme v době, kdy byli Němci na vrcholu své moci a vítězných bojů. Byli na vrcholu slávy a přesvědčeni, že ovládnou celý svět," zdůrazňoval Jan Zemek.

„Když pak došlo k atentátu na Heydricha, samozřejmě jsme tušili, kdo ho mohl provést. Vždyť nás v letadle bylo sedm. Ale od nich jsme to nevěděli, protože to měli zakázáno říkat. Bartoš, Potůček a Valčík měli zpravodajský úkol, a útočný jsme mohli mít buď my, nebo Kubiš s Gabčíkem. S Gabčíkem jsem se velice dobře znal a byli jsme velcí kamarádi. Byl to Slovák, výborný, ale dynamický, výbušný. Kdežto Kubiš byl uvážlivý. Vím, že nebyl z Hané, ale měl hanáckou povahu. Oba byli skvělí chlapci," vzpomínal na své spolubojovníky Jan Zemek.

Poznámka autora: Parašutista Gabčík pocházel ze Slovenska, původní podoba jeho křestního jména je tedy Jozef. Po rozdělení republiky a vyhlášení Slovenského štátu (14. 3. 1939) odmítal politiku Hlinkovy strany, a na protest si nechal „počeštit" jméno jako Josef. V článku jsem upřednostnil tuto verzi. Pavel Kroupa, redaktor

Radek Gális, Pavel Kroupa