„Byl přísný, ale zase spravedlivý," říká pětapadesátiletý muž, jehož cesta do místní jednotřídky vedla z nedalekého mlýna.
„Já a můj bratr jsme byli jediní přespolní, chodili jsme skutečně polní cestou z Viktorova mlýna, který byl asi dva kilometry od Radětic. Za jakéhokoli počasí, ať bylo sucho, sníh nebo bláto."

Za jeho doby už byly tělesné tresty zapovězené a děti byly za lumpárny trestány delším pobytem ve škole, neboli museli zůstat „poškole". Ale stará kamna na tuhá paliva, do nichž přikládal pan řídící, ve třídě přetrvávala.

„Ani jsme tenkrát ještě neměli tělocvičnu, cvičili jsme buď ve třídě, nebo když už to počasí dovolilo, tak venku. Tělocvičnu jsme poznali až v Bechyni v šesté třídě," naznačuje tehdejší vybavení školy.

Klid na výuku

Systém jednotřídky rozdělil vyučování na ranní a odpolední. Starší usedli do lavic již v osm ráno, menší děti si pospaly a přišly na desátou. Po čase si to vyměnili. Tak měli všichni větší klid na výuku při hodině. Školní stravovna sice v té době byla v Raděticích něco jako sci-fi, ale bez oběda prý s bratrem nebyli. „Jedli jsme u jedněch lidí, u Filipů, ti nám připravovali oběd," vzpomíná Miloslav Kazimour."

Na zavření školy se dívá pragmaticky. „Problém je, že dnes nejsou děti, nás bylo v ročníku osm, ale teď, když se nám tu za rok narodí dvě tři děti, je to hodně."

Současný starosta Josef Svoboda nastoupil do funkce v roce 1998 a jeho starostí nebylo, jak vylepšit dětem školu, ale jak opuštěnou budovu smysluplně využívat. To žádalo vstupní investici.

„Nejdříve jsme museli vyřešit převod budovy z bývalého zemědělského družstva zpět na obec. Pomocí hospodářské smlouvy jsme na to neměli právo, tak jsme ji museli za 450 tisíc odkoupit," říká starosta s tím, že se pro odkup rozhodli z obav, jak by s objektem naložil jiný vlastník.

To pro obci znamenalo další starost navíc. „Než jsme budovu začali pronajímat, museli jsme vše opravit, včetně okolí. Myslím, že jsme investovali již kolem milionu," dodává Josef Svoboda.

Výchovná přes ruce

Josef Tíkal (1939) nastoupil do školy těsně po válce, v roce 1945. Jeho prvním učitelem byl řídící František Brožek.

„Pak se přistěhoval pan učitel Mírko a měli jsme ho až do páté třídy. Nejraději vzpomínám na partu a na druhého učitele, který pořádal spoustu akcí. Třeba jsme hráli maňáskové divadlo, stavěli máje, slavili dožínky. To nás všechny děti oblékl za snopky a chodili jsme od chalupy k chalupě, on jel na koni a odříkával veršované říkanky, které sám napsal. Také byl vášnivým včelařem a zahradníkem. Byl první ve vsi, kdo měl skleněné pařeniště, a taky učil kluky hrát na housle."

Ve vzpomínkách se Josefu Tíkalovi dodnes vybaví třída s tabulí a velkými kachlovými kamny, u nichž stála bedna na dříví.

„Vždycky jeden žák měl za povinnost přikládat," říká Josef Tíkal a připouští, že sem tam museli i vydržet ránu pravítkem přes ruce. „Já tenkrát dostal od kněze. Držel mne za ruku, jenže já s ní ucukl,takže uhodil sebe."

Do šesté třídy již nastoupil do Bechyně, každé ráno v sedm tam a odpoledne zase zpět do Radětic. A jak říká, když nebyla svačina z domova, zaskočili si do místní hospody na polévku s rohlíkem.

„Svačiny jsme mezi sebou také měnili. Třeba jsem přinesl jitrnici za zabíjačky, nebo já měl chleba se sádlem a kluk z Bechyně zase salám."
Josef Tíkal měl tu smůlu, že ještě chodil do školy každou sobotu, zato když byla ve vesnici pouť, nešlo se vůbec.

Radětické školství skončilo v roce 1989

Ještě 60 let po zavedení povinné školní docházky musel radětický učitel ve vesnici snášet velké útrapy. Podle záznamů z kroniky, si v roce 1830 stěžoval, že lidé jsou proti škole zaujatí a jeho chtějí vypudit z obce.

Přesto se ale děti číst, psát a počítat již dávno učily, neboť jezdily do Bechyně. Až v roce 1807 se přímo v Raděticích rozběhla filiálka bechyňské školy. Ta našla sídlo v tzv. Rozárníkové chalupě, dnes čp. 58.

Chodilo sem tolik dětí, že seděly i po zemi. Dva roky se učily písmena a třetím začaly slabikovat.

Ve 30. letech 19. století dostali žáci školu novou, dnes je z ní kulturní dům.

Další stavba ještě větší školy se rozjela v roce 1893 v místě, kde stával domek obecního pastýře. Za dva roky se v ní už učilo.
Jednotřídka fungovala do roku 1980, pak se ze školy stala školka a v roce 1989 z ní děti zmizely úplně. Dnes opravenou budovu obec pronajímá.