Závodím třicet let a silnější zážitek jsem nezažil. Těmito slovy odpověděl motocyklový závodník Zdeněk Gottvald (44) na otázku, jaký osobní pocit si přivezl v polovině ledna po svém dramatu v chilské poušti domů.

Jeho vůbec první Dakar pro něj tu noc skončil, i když v tu chvíli měl jiné plány. Motorka mu sice vypověděla službu, bohužel v místech, kam se mechanici nemohli dostat, ale byl přesvědčen, že ji dotlačí do cíle a ráno zase vystartuje. Ani při vypětí všech fyzických sil se mu to nepodařilo. Než stanul na české půdě, prožil ještě třídenní bivakování na letišti v Buenos Aires.

„To byl zase problém s přebookováním letenky, tři dny jsem spal v letištní hale, než se konečně uvolnilo místo v letadle," přibližuje let do České republiky, který měl přestupní stanici v Berlíně a odtud dojel autobusem do Brna. Konečně na domovskou moravskou půdu. Část jeho rodiny ale sahá na Táborsko, k Opařanům, kde se před lety zúčastňoval republikových motocyklových závodů. Našim místem setkání se nakonec stal Tábor.

Jaké bylo přivítání doma?
Pěkný, měli asi velký strach, a když už věděli, že jsem v pořádku, tak jsme se na sebe všichni těšili. Hlavně na tom letišti to už bylo šílený. To snad bylo ještě horší než samotný závod. Vraťme se do pouště, kde se vám porouchala motorka a vy jste padl vysílením do písku. Co se v takové chvíli člověku honí hlavou? To už myslí jen na to, aby si trochu odpočinul. Strach jsem neměl a dokonce ještě dlouho věřil, že se dostanu do cíle a budu normálně startovat v další etapě.

Závodníky monitorují z vrtulníku, proč vás nenaložili?
Protože v noci nelétají. Ale stejně o nás všechno vědí přes GPS, kterou máme na motorce a dodává jim veškeré informace. Kdykoli motorka spadne na bok, už píská a pořadatel už všechno ví. Když jedu kolem motorky, která je za keřem vzdáleným 200 až 300 metrů a leží na boku, už mne přístroj upozorňuje, že bych měl dávat pozor a poskytnout pomoc.

V té noční poušti jste byl úplně sám?
Nejdřív jsem se pomalu posouval dopředu a potkal pár opozdilců, kteří dojížděli do cíle, ale pak už jsem nepotkal vůbec nikoho a v té poušti vůbec nic není. Bylo ale krásně jasno, takže jsem pozoroval hvězdy a měsíc, poušť tak byla pěkně osvětlená. Bylo chladněji, možná pět deset stupňů, ale zima mi nebyla. Po tom tlačení motorky jsem byl hodně rozehřátý. Navíc v povinné výbavě závodníka je také termoizolační fólie, do které jsem se zabalil, lehl si a spal.

Co jídlo a pití?
Jídlo jsem neměl. Vezl jsme si jen energetickou tyčinku a rozinky, ale ty už jsem za ten den snědl. Pití je povinné, na zádech si vezeme dva litry, abychom mohli pít při jízdě, a na motorce další třílitrovou nádrž s vodou pro případ nouze. Tu jsem ani nepoužil, protože projíždějící Japonci mi dali karton balené vody.

Když jste se rozhodl, že do cíle motorku dotlačíte, věděl jste, jak je to ještě daleko? Jestli je to vůbec reálné?
To jsem právě nevěděl, ale myslel jsem si, že to tak daleko není. Taky jsem si myslel, že se vyspím a ráno budu pokračovat. Ale před sedmou pro mne přiletěli, ani jsem neslyšel, že vrtulník přistál. A když jsem pak z něj viděl, jaký kus cesty to ještě byl, bylo mi jasný, že to bych nikdy nedal. Do cíle to bylo asi třicet kilometrů.

Jak se v poušti orientuje?
Závodník musí přesně sledovat kilometry podle budíků na motorce, protože musí vědět, že přesně na té které duně je třeba odbočit. K tomu slouží určité symboly. Někdy se stane, že daný průjezdní bod minete a dostanete penalizaci, i to se mi stalo. To už jsem měl problémy s tou spojkou a nemohl se vyškrábat na jednu dunu, proto jsem ji objížděl asi dvoukilometrovým obloukem po skalnatějším podkladu, na němž spojka ještě zabírala. Pořád mi to ale hlásilo, že ten bod nemám, tak jsem toho nechal a odjel. Při mé ztrátě už penalizace nehrála roli.

Už jste někdy před Dakarem projížděl pouští?
Podobný terén jsem odjezdil v Brazílii nebo v Chile při Šestidenní, a to nebylo daleko od této Atacamy, přesto tak obrovské duny jsou právě jenom tady.

Jak na vás působily?
Byl jsem překvapený, že jsou tak obrovský, na kochání jsou hezký. Když mne zlobila ta motorka, tak jsem dokonce i něco vyfotil na mobil.

Byl jste v tu chvíli ve spojení s rodinou?
Nebyl, v poušti není signál. A navíc jak jsme jeli už od tří ráno, tak mi docházela baterie. Naposledy jsem se tedy se Žanetou spojil na posledním kontrolním bodu, jímž jsem projížděl. Zavolal jsem i týmu, že potřebuji mechanika.

Takže o vašem problému už přítelkyně věděla?
To věděla, poslední, co jsem jí říkal, bylo, že v těch dunách asi skončím.

Tak to jste ji asi potěšil. Jak reagovala?
Ani nevím, v tom mi klekla baterka a pak jsem mohl zavolat až druhý den v poledne. To už se ale dozvěděla, že jsem v pořádku.

Jak se člověk do takového závodu dostane?
Přihlásí se sám, ale pořadatel pak dělá velký výběr. Asi měsíc jsme společně komunikovali, zasílal jsem životopis, sportovní výsledky a svoji historii, chtěli si všechno zdokladovat. Závodníky si vybírají skutečně přísně.

Na kolik Dakar vyjde?
Rozpočet jsem měl kolem dvou milionů korun. Když ale jedete dobře, tak se vám to v několika tisících eurech vrátí. Takže to vlastně není moc…

Na takový závod máte sponzory, jak zareagovali, když jste neukončil ani čtvrtou etapu? Dávají od vás ruce pryč?
Naopak, už se ptali, jestli pojedu další ročník.

To mne taky zajímá, pojedete?
Pokud bude odpovídající motorka a sponzoři vydrží, tak bych do toho šel.

Vám je ale letos čtyřiačtyřicet, nechtělo to s Dakarem začít dřív?
Možná chtělo, ale to jsem k tomu zase neměl podmínky. Příležitost přišla až teď, tak jsem to chtěl zkusit. Patřil jsem ale spíš k průměru, zdaleka jsem nebyl nejstarší. Takový závod chce hodně zkušeného jezdce.

Kolik let vy závodíte?
Dakarem jsem začal třicátou sezonu. To je závodně a pět let předtím mne trénoval tatík, abych už něco uměl, než skutečně začnu. Začínal jsem ale na cyklotrialu a bikrosu a tím se připravoval na motorku. Ovšem dokud jsem neměl v šestnácti řidičák, závodit jsem nemohl.

Otec vás trénoval, to znamená, že jste motorkářská rodina?
Docela ano, otec i jeho dva bratři závodili a otec pak dělal i trenéra.

Kdyby všechno na Dakaru fungovalo, s jakým umístěním byste byl spokojený?
Být ve čtyřicítce je solidní výsledek, vždyť těch motorek jelo sto šedesát.

Můžete se na takový závod v našich podmínkách dobře připravit?
Nic speciálního nedělám, připravuju se jako na každý jiný závod, protože na Dakar musíte mít vytrvalost.

Pokud nastoupíte zase příště, v čem se z tohoto nezdařeného závodu poučíte?
Vím, že za žádnou cenu nesmím zmatkovat. To je tam nejdůležitější, je totiž možné propadnout stresům: třeba když se vám rozbije motorka (smích) nebo ztratíte stopu. Ono se podle těch dun velmi těžko orientuje, protože jsou všechny úplně stejné. Z toho může mít člověk stres velký, mě to naštěstí nepotkalo, i když ta motorka mne dostávala dost.

Vy sice žijete v Ježkovicích u Vyškova, ale tak trochu patříte i k nám na jih, protože z Řepče u Opařan pochází vaše partnerka a vlastně i manažerka Žaneta. Kde jste se seznámili?
Poznali jsme se v roce 1999 v Řepči, když se tady jezdily závody v enduru. Ona stála u trati a mávala… (smích)

Jak často se k této části rodiny dostáváte?
Jezdíme sem celkem pravidelně, když ne každý víkend, tak jednou za dva určitě. Mám tady i kamarády nejen od motorek. Když tu jsou nějaké závody,vždycky rád přijedu. Například každý rok jsem v Božeticích, kde pořádají cross country dvojic, my jsme totiž v Milevsku taky nějaký čas bydleli.