Na začátku jsou strach, obavy, zrychlený tep a zvýšený tlak. A na konci? „Bylo to dobrý, vůbec to nebolelo, bála jsem se zbytečně.“ S těmito slovy opouštěly pacientky druhého prosince operační sál táborské soukromé oční kliniky.

Pod skalpel primáře Juraje Urminského je přivedl šedý zákal, který překryl čočku.

Příprava

Je deset hodin a já vcházím do budovy, kterou ještě donedávna výhradně navštěvovaly ženy. Ať již těhotné, nebo po těhotenství toužící.

Kdyby se pacientky s problémem v očích nelišily od mladých maminek datem narození, vlastně by se nic nezměnilo. Za dobu mé návštěvy kliniky jsem na chodbě nepotkala ani jednoho muže (šedý zákal z celkové populace postihuje v 60 procentech právě ženy).

Než mohu ženám vysvětlit, proč bude jejich operaci sledovat laik, vybavuje mne sestra Jaroslava Elnerová nezbytným kalhotovým „kostýmem“ v bílé barvě.

Vlasy tlačím pod čepec a přes ústa mi sestřička uvazuje roušku. Zaplavuje mne pocit, že se udusím. Rouška je k mému překvapení hodně neprodyšná, a tak není divu, že lékaři se u operací tolik potí. Tedy alespoň v televizi. A alespoň mám také čisté svědomí, že i kdybych v sobě měla nějaký ten chřipkový bacil, do otevřené ranky v oku se nemá šanci dostat.

Na židlích před operačním sálem sedí „mých“ prvních pět pacientek. Žádná neprotestuje, a tak mohu sledovat jejich zákrok. Děkuji vám.

Jsou již připravené k operaci, ale sestra Elnerová jim ještě kápne do oka anestetikum.

Bojíte se? Ptám se paní, která již půjde na řadu.
„Teď už ne, ale včera mi vylítl tlak. Mám diabetes a od května se mi zákal dost zhoršil, tak jsem na doporučení svého lékaře přišla,“ svěřuje se mi Anna Bínová (70).

Každý pacient před zákrokem dostane lék na uklidnění. Kdo už pod nožem byl, tak zná slengové označení – oblbovačka. Člověku je pak jedno, že se do něj budou nořit skalpely.

Skalpel v oku

Paní Bínová ulehá na operační lůžko. Instrumentářka Radka Čistecká ji překrývá rouškou, pod níž je veden kyslík. Ten má za úkol zvládat i případnou klaustrofobii.

V roušce je naznačen jeden otvor pro oko. Ten ale rozřízne až primář Urminský. Z díry vykoukne oko, do jehož víček se zakousne svorka. S ní si už nikdo ani nemrkne.

Pak už se ale rozsvítí silné světlo nad hlavou pacientky a operace začíná. Každý lékařův tah mohu sledovat mikroskopem. Zřetelně tedy vidím, jak se skalpel boří do rohovky.

Z reproduktoru hraje muzika a lékař mi vysvětluje každý svůj krok.

„Klidně se ptejte, jsem zvyklý u operace mluvit, to mi nevadí,“ vybízí mne. Jenže já jsem konsternovaná, jak se do malinkého otvoru po skalpelu opět trefí dalším nástrojem.

Asi dvoumilimetrovým řezem se pod rohovku protlačí sonda s ultrazvukem, která rozbije čočku a její zbytky po sobě „vyluxuje“. Pak přijde řada na další udělátko, které nese svinutou umělou čočku. Ta se v oku rozbalí a já sleduji, jak si svoje dvě nožky kotví kdesi pod duhovkou.

„V oku nesmí zůstat ani kousek rozbité čočky, to by způsobovalo komplikace. Obal musí zůstat úplně čistý a prázdný,“ říká Urminský.

„Krása, nic nebolelo, viděla jsem jen světlo, jinak nic,“ sděluje mi paní Bínová bezprostřední pocity.

Za šest sedm minut se zalepeným okem děkuje lékaři a opouští sál. V čekárně si ještě půl hodiny odpočine a pak si ji doprovod odveze domů.

„Doma se pacient nesmí namáhat, to znamená nezvedat ani nic těžkého. Druhý den přijde na kontrolu a pak již může být oko bez obvazu. Teoreticky je po čtyřiadvaceti hodinách zahojené, ale ještě aplikujeme léky. Za necelé dva týdny je funkce oka obnovena,“ přibližuje mi lékař rekonvalescenci.

Zase viděla

Podobně to jde celý operační den. Mezi jednotlivými výkony si operatér dává jen malou pauzu ke koncentraci. Zaměstnává oči, ruce a dokonce i nohy, které šlapou pedály.

Pacientky přijdou, pozdraví a než si stačí uvědomit, že je někdo řeže do oka, už děkují a s personálem se loučí.

Marie Paušová ze Soběslavi dokonce po několika měsících na oko zase uviděla. Silná vrstva zákalu nepouštěla žádný vjem. Oko osleplo.

Po zákroku mi lékař dokazuje, že umělá čočka se okamžitě chápe svého poslání. Paní Paušová přepočítá prsty, které jí ukazuje. Viděla je. To je ovšem poslední, na co se ten den mohla podívat. Oko mizí pod nutným obvazem.

Zákal měla dlouho, proto v tomto případě musel primář Urminský „vyšít“ jeden steh. Ranka by se bez něj nemusela dobře zacelit. A co s uzlíkem? Vklouznul do rohovky jako do peřiny a už v ní zůstane.

„Šití mne trochu bolelo, ale dá se to vydržet. Hlavně, že budu zase vidět. Už rok jsem byla na tohle oko slepá, takže jsem hodně namáhala to druhé,“ netají se radostí ze zákroku Marie Paušová.

Primář kliniky Juraj Urminský

„Operace se provádí v lokální anestezii, to znamená pouze kapkovou anestezii, čímž se oko znecitliví. Po vytvoření operační rány aplikujeme ještě další anestetikum. Jde o zcela bezbolestný zákrok. Dnes už tedy nepoužíváme žádné injekce ani celkovou narkózu. Výjimečně lze použít takzvanou analgosedaci do žíly, to v případě, že pacient málo spolupracuje, protože se bojí. Ale v 99,9 procenta probíhají operace jen za pomoci kapkové anestezie. Pacient musí před zákrokem absolvovat řadu vyšetření, z nichž musí být patrno, čím nahradíme biologickou čočku.
Samotná operace je týmovou prací lékaře, sester, anesteziologa, ale i pacienta. Pokud je pacient dobře informovaný, ví, co ho čeká, trvá operace do deseti minut. Moderní technika, kterou používáme, dovoluje prakticky bezstehový zákrok. Rána je vytvořena anatomicky zvláštním způsobem tak, že okraje rány k sobě přisednou a zůstanou vodotěsné. Proto není potřeba šití.
Doba léčby je poměrně krátká, protože operace je šetrná a pro pacienta je tím pádem zraková rehabilitace urychlená. Doporučujeme týdenní dobu absolutního klidu, kdy by se měl člověk vyvarovat zvýšené námahy. Celková doba hojení jsou pak asi čtyři týdny, ale oko vidí dobře prakticky druhý den po operaci.“Juraj Urminský

Juraj Urminský (38) do Tábora přišel z Oční kliniky FN Hradec Králové. Za dobu své 15leté praxe odoperoval již 30 tisíc očí, z toho 12 tisíc patří do skupiny nitroočních operací. Patří mezi desítku chirurgů, kteří byli za loňský rok za počet provedených operací oceněni Českou společností refrakční a kataraktové chirurgie.

Šedý zákal

Katarakta (šedý zákal) znamená sníženou průhlednost normálně čiré čočky. Úkolem čočky je zaostřovat paprsky přicházející do oka tak, aby dopadaly na sítnici. Zkalená čočka brání průchodu světla na sítnici, takže dochází k poklesu zrakové ostrosti. Katarakta je buď získaná, nebo vrozená. Nejčastěji se jedná o stařecký zákal. U lidí od 65 – 74 let se věkem podmíněný zákal vyskytuje až v 60 %. Podstata jeho vzniku není dosud plně objasněna. Mezi rizikové faktory patří především věk, pohlaví (vyšší výskyt u žen), celková onemocnění, obezita, dlouhodobé užívání některých léků, kouření a další.
Šedý zákal se může objevit v každém věku. Registrován je u mladých lidí i u lidí středního věku většinou jako komplikace jiných očních a celkových onemocnění nebo po úraze. Vrozená katarakta vzniká u dětí většinou jako důsledek virového onemocnění (např. zarděnky) matky v průběhu těhotenství. Důležité je včas navštívit očního lékaře.